Když je člověku dvacet, věří pohádkám o tom, že stoprocentní oddanost a neustálá ochota přinášejí vděk. Po čtyřicítce už člověk zpravidla ví, že permanentní laskavost bez hranic nepůsobí jako ctnost, nýbrž jako zoufalství.
Člověk, který je v kteroukoli denní i noční hodinu připraven přispěchat, vyhovět, pochopit a ještě se u toho provinile omlouvat, se totiž v očích druhých nestává milovaným partnerem, ale samozřejmým inventářem. Chováme se k němu zhruba jako k hotelovému snídaňovému bufetu: vše je po ruce, všeho je dost a málokdo si z toho odnese vzpomínku na celý život.
Skutečná přitažlivost naproti tomu nevzniká z podlézavosti, ale z pocitu, že proti nám stojí svébytný člověk se svým vlastním životem. Jakmile někdo dokáže říct ne, aniž by u toho mrkl brvou, vysílá do okolí signál, že zná svou cenu. Není to póza ani vypočítavost; je to prostá skutečnost, že dotyčný není závislý na našem uznání. Právě tato nezávislost z něj dělá magnet, protože přirozeně nutí lidskou mysl zpozornět a přikládat mu větší hodnotu.
Tržní hodnota neustálé dostupnosti
Tento fenomén zkoumali Peter K. Jonason a Norman P. Li ve studii o tom, proč nás přitahuje člověk, který se nerozdává na počkání. Ve čtyřech výzkumech sledovali, jak se mění hodnocení potenciálního partnera podle toho, zda působí jako samozřejmost, nebo jako někdo, o jehož pozornost je třeba projevit opravdový zájem. Pracovali přitom s principem vzácnosti známým z ekonomie: čím méně samozřejmě něco získáme, tím spíš máme sklon přikládat tomu cenu. Neznamená to ovšem, že laskavost nebo ochota člověku automaticky snižují hodnotu. Rozhodující je, zda je jeho vstřícnost svobodnou volbou, nebo projevem rezignace na vlastní potřeby.
Být laskavý, ale umět si stát za svým, mít otevřené srdce, ale nenechat si ubližovat, to není taktika; to je obyčejná lidská důstojnost.
V běžném životě to ovšem neznamená, že máme druhého nechávat tápat nebo mu záměrně dávkovat svou pozornost. Jde spíš o to nebýt druhým k dispozici na úkor sebe sama. Člověk s vlastním životem, prioritami a sebeúctou se přirozeně nerozdává na počkání. Není samozřejmostí. Když není vždy po ruce, nepůsobí arogantně, pokud jedná opravdově; působí jako někdo, o koho stojí za to usilovat.
Proč chceme to, o co musíme usilovat
Proč nám ale člověk, o jehož zájem musíme trochu usilovat, připadá cennější? Tento mechanismus zkoumal tým vedený Gurit E. Birnbaumovou a Harrym T. Reisem. Jejich experimenty naznačily, že lidé, kteří nejsou snadno k mání a vyžadují určitou míru úsilí, mohou v druhých probouzet silnější sexuální touhu. Podstatnou roli přitom hraje vnímaná partnerská hodnota: pokud musíme o něčí pozornost trochu zabojovat, můžeme si celou situaci vyložit tak, že dotyčný za tu námahu stojí.
Když nám někdo padne k nohám jako přezrálá hruška ještě předtím, než jsme se vůbec stihli nadechnout, nedostaví se pocit vítězství, ale mírné rozpaky. Člověk má zvláštní sklon vážit si toho, co nedostane lacino a v neomezeném množství. Nejde o žádné manipulativní rituály svádění z pochybných příruček, ale o hlubokou lidskou potřebu cítit, že druhému nejsme lhostejní, ale zároveň ho plně nevlastníme. Respekt se totiž rodí v prostoru mezi dvěma celistvými lidmi, nikoli ve splynutí, kde jeden druhého dusí svou nekonečnou vstřícností.
Meze nedostupnosti
Abychom však neupadli do opačného extrému, je nutné vnímat tenkou hranici mezi zdravou autonomií a dětinskou hrou na nedobytnou pevnost. Stejný výzkumný tým kolem Gurit E. Birnbaumové ve třech studiích ukázal, že partnerská vřelost a citlivá odezva mohou sexuální touhu podporovat. Když člověk cítí, že mu partner rozumí, váží si ho a reaguje na jeho potřeby, může jej zároveň vnímat jako cennějšího a žádoucnějšího.
Reklama
Nedostupnost tedy může na začátku vztahu fungovat jako jiskra, ale pokud se promění v chronický chlad a citové lakomství, vztah jednoduše vyhasne nebo se promění v bitevní pole.
Zralost nám dává obrovskou výhodu v tom, že už nemusíme nic hrát. Nemusíme čekat tři hodiny, než odpovíme na zprávu podle návodů z lifestylových magazínů. Skutečná přitažlivost zralého věku vychází z toho, že máme své zahrady, své knihy, své přátele a svou práci. Na zprávy pak neodpovídáme podle naučených pravidel, ale tehdy, kdy na ně opravdu máme chuť a prostor. Být laskavý, ale umět si stát za svým, mít otevřené srdce, ale nenechat si ubližovat, to není taktika; to je obyčejná lidská důstojnost.
