Všichni to známe. Tedy lépe řečeno: všichni, co chodíme do lesa. Na dně košíku se nám choulí pár babek, dva suchohřiby a tři bedly, říkáme si, „zase nic neroste”, a najednou ho uvidíte. Pravák, ke kterému byste nejraději postavili pravítko, vyfotili a poslali okamžitě do rodinného chatu. Klobouk široký jako pizza, noha jako předloktí, žádní slimáci, na pohled zdravý. Tak co s ním? Šup s ním do košíku (a na instagram), nebo se pokochat, vyfotit a nechat v lese?
Stejně tak nikdy nenastane mír mezi příznivci Slavie a Sparty, stejně jako Hrabalovi hrdinové se nedokázali dohodnout, jestli se šípkovou, nebo se zelím, dělí se i houbaři na dva nesmiřitelné tábory. Jedni tvrdí: přerostlé houby se prostě nesbírají. To nejlepší mají za sebou, bývají měkké a červivé, a hlavně mají v lese vypustit výtrusy a postarat se o další generaci hub. Prostě abychom měli důvod do lesa chodit i další rok.
Ti druzí mají ovšem stejně silné argumenty. Pokud je hřib pevný, zdravý a použitelný v kuchyni, proč by ho měl člověk nechávat sežrat slimákům? Houba přece není jen to, co vidíme nad zemí. Podhoubí je součástí půdy, a když sebereme velký hřib, nic se nestane. A ostatně, kvůli tomu do lesa chodíme, ne?
Pravda je jako obvykle někde uprostřed
Dante Alighieri řekl, že peklo je vyhrazeno těm, kteří v časech morální krize zůstávají neutrální. A co může být pro Čechy hodno větší posvátné úcty než obří houba, kterou jsme objevili právě my? Fotkami s přerostlými suchohřiby (praváky výjimečně) dáváme najevo: jsme rekordmani, jsme vyvolení. A někdo by nám to chtěl zakázat? Tak to teda ne!
Pravdu mají ovšem oba tábory. Plodnice skutečně slouží houbě k rozmnožování a zralé houby uvolňují do okolí obrovské množství výtrusů. Nechat starou houbu v lese dává smysl, výtrusy se z nadzemních plodnic šíří do okolí a představují jednu z cest, jak se houby rozmnožují.
Je to nekonečná houbařská debata. Jeden projde kolem obřího hřibu slavnostně s tím, že „ten už patří lesu”. Druhý ho opatrně uřízne a může jít domů, protože už má dost i do nedělní omáčky i do mrazáku i na Instagram.
Jenže když si domů odnesete houbu, se kterou se chlubíte jak rybář s dvoumetrovým sumcem, tak jste lesu zase tak moc neuškodili. Jedna z nejzajímavějších dlouhodobých studií probíhala ve švýcarských lesích. Třicet let tam odborníci systematicky vysbírávali úplně všechno, bez ohledu na velikost. A výsledek? Příští rok toho vyrostlo úplně stejně. A bylo úplně jedno, jestli houby uříznete nebo vytrhnete ze země, což je mimo jiné další z otázek, nad kterou jsou Češi schopni se do krve pohádat. Mimochodem, pokud máte takovou starost o podhoubí, snažte se dávat pozor, kam šlapete. Ti stejní odborníci totiž zjistili, že na pošlapaných místech toho rostlo míň než tam, kde se nechodilo vůbec. Největším nepřítelem podhoubí je dav, který udusá úplně všechno.
Obří neznamená dobrý
Hřiby samozřejmě sbíráme hlavně proto, že jsou součástí české kuchyně. Čili teď přichází nejdůležitější otázka: jak takový obří hřib vlastně chutná? Je pravda, že starší velké hřiby bývají častěji měkčí, nasáklé vodou nebo hodně červivé. Neplatí to ovšem stoprocentně, doslova a do písmene každý někdy našel velký krásný a úplně zdravý hřib.
A co vy? Přestavte si, že stojí před vámi. Krásný pravák, třicet centimetrů klobouk, krásná zdravá noha... co uděláte?
