Skromný obřad na úřadě. Nevěsta je oblečená v jednoduchých šatech, ženich má vlasy a vousy v barvě soli a pepře. V první řadě sedí na židlích pár starších příbuzných a odrůstající děti si potichu špitají. Dcera je jeho, syn její. Venku jsou tropické čtyřicítky a všem se na čele perlí pot.
Lucii už bylo čtyřicet, je to hezká blondýna, která si ale v životě zažila své. První muž byl přeborník v nevěře a manipulacích. Roky měla pocit, že za jeho chování může ona, protože nedělá věci správně a není dostatečně atraktivní. Nakonec skončila na terapii, antidepresivech a ze vztahu se stal případ pro rozvodový soud první instance.
Mirka poznala před pár lety, v období, kdy jí bylo nejhůř. Není to sice kluk z plakátu, ale stál při ní celou dobu. Oba nervózně poslouchají stručnou řeč oddávajícího a nakonec si řeknou ano. Při navlékání prstýnků se jim chvějí ruce a dívají se na sebe s nervózním úsměvem. Oba by si přáli, aby to tentokrát vyšlo. Jaká je čeká další budoucnost, nikdo neví, ale statistiky jsou spíš pesimistické.
Druhá manželství nejsou stabilnější
Češi se po rozvodu rozhodně nevzdávají představy, že manželství může napodruhé fungovat lépe. Tři čtvrtiny sňatků uzavíraných v Česku jsou první, ve zbývající čtvrtině jde alespoň pro jednoho ze snoubenců o sňatek opakovaný, nejčastěji druhý. Někdo jde k oltáři dokonce potřetí nebo počtvrté. Jak uvádí Marie Vágnerová v publikaci „Vývojová psychologie“, průměrně je při „náhradním“ pokusu svatebčanům okolo 35 let a jsou pět let po rozvodu, což je období, v němž dochází k určitému vyrovnání s rozpadem prvního manželství.
Minulost si táhneme nejen s sebou, ale hlavně v sobě. Píše naši přítomnost i budoucnost. Nikdy nezačíná nic nanovo. Začínáme přesně v tom bodě, kde jsme skončili.
Přestože člověk jde do dalšího pokusu s menšími ideály, nebo alespoň s představami o něco více otlučenými realitou, zkušenost sama o sobě další manželství před krachem nechrání. Dlouhodobá americká data ukazují, že druhá manželství sledovaných žen měla vyšší pravděpodobnost rozvodu než první. Rozdíl ovšem není univerzálním přírodním zákonem. Výzkumy z jiných zemí ukazují, že velkou roli hraje věk, děti, předchozí vztahy i to, jak vlastně nová rodina vypadá.
Bývalé vztahy nám kazí ty současné
Mnoho lidí vstupuje do druhého vztahu nebo manželství s nadějí, že tentokrát to bude jiné. Že se poučili, že už vědí, co nechtějí, a že tentokrát si vyberou lépe. A někdy si dokonce znovu vybereme podobný typ člověka. Devítiletá studie psychologů z University of Toronto zjistila, že osobnostní profily bývalých a současných partnerů téhož člověka si bývají významně podobné. Jinými slovy: po rozchodu můžeme mít pocit, že tentokrát už přesně víme, koho nechceme. Pak se ale rozhlédneme – a vedle nás stojí překvapivě povědomý typ.
Nebo je to naše špatná zkušenost, co nám vztah kazí. Jak žena, tak muž mohou být zranění a poznamenaní, pokud žili roky ve vztahu, kde čelili výtkám, ponižování, chladu nebo nezájmu. Minulost si táhneme nejen s sebou, ale hlavně v sobě. Píše naši přítomnost i budoucnost. Nikdy nezačíná nic nanovo. Začínáme přesně v tom bodě, kde jsme skončili.
Nový partner si to pak může pěkně odskákat. Stačí jen tón hlasu, pohled, gesto nebo slovo, které nám připomene bývalého partnera, a je zle. Dalšího partnera trestáme za hříchy toho předchozího. Klinický psycholog a rodinný terapeut Stephan B. Poulter z Los Angeles tento vztahový náklad označuje jako „ex-faktor“. Ve své knize „Your Ex-Factor“ ho definuje následovně: „Ex-faktor je sbírka ztracených snů, nedodržených slibů, zklamání, lítosti, emočních zranění, smutků, týkajících se bývalého partnera, a nerealistických očekávání.“
Poulter dále upozorňuje na naši nezpracovanou emocionální minulost, která se „může v našem milostném životě opakovat stále dokola“. Podle něj si tento „batoh“ bereme s sebou do každého nového vztahu. Ovlivňuje to, koho si vybíráme, jak se v novém vztahu chováme, jak sebe sama vnímáme a zda vůbec dokážeme být skutečně otevření pro nového člověka.
Děti jako rozpouštěcí činidlo
Děti mohou být jedním z důvodů, proč je druhé manželství složitější organismus než to první. Neplatí přitom jednoduchá rovnice „čím víc dětí, tím větší šance na rozvod“. Záleží na tom, čí děti do nové rodiny přicházejí, s kým žijí a jaké vztahy se mezi jejími členy podaří vytvořit.
Ženy se v novém manželství často musí smířit s faktem, že jejich manžel nebude nikdy plně patřit nové rodině, protože je trvale vázaný jinde – především ke svým dětem z prvního manželství.
Americká studie druhých manželství například zjistila vyšší riziko rozpadu u žen, které do nového manželství přivedly děti z předchozího vztahu. Pokud měl děti pouze nový manžel, stejný efekt se neprokázal. Patchworková rodina zkrátka není jedna rodina plus pár lidí navíc. Vzniká v ní úplně nová síť vztahů, rolí a loajalit.
Jak uvádí z vlastní praxe rozvodový právník Sean Y. Palmer: „Děti z předchozích manželství dělají následná manželství ještě komplikovanější, čím víc dětí, tím víc komplikací… Děti často nového partnera svého rodiče odmítají a aktivně se snaží věci ztěžovat. Mnoho z nich roky fantazíruje o tom, že se jejich biologičtí rodiče dají znovu dohromady. Vnímají nové lidi jako překážku tomu, aby se maminka a tatínek zase sešli.“
Palmerův pohled je zkušeností rozvodového právníka, nikoli univerzálním popisem dětí z rozvedených rodin. Výzkum ale potvrzuje, že příchod nevlastního rodiče může být pro děti náročný. Studie mladých dospělých, kteří prošli rozvodem rodičů a vznikem nové rodiny, například zjistila, že silné negativní emoce spojené s původním rozvodem souvisely i později s menší spokojeností s fungováním nevlastní rodiny. Naopak otevřenější komunikace s nevlastním rodičem byla spojena s větší spokojeností.
S podobným napětím má zkušenost i autorka textu, která situaci ve vlastní rodině probírala s terapeutem. Ten přímo řekl: „Děti to mají samy o sobě složité, většina z nich vnímá nového partnera nebo manžela jako vetřelce. Mohou mít problém s jeho přijetím a nezmění se to, ani když dospějí.“ To člověku skutečně příliš optimismu nedodalo, byť se rodinná dynamika vybalancovala na křehké příměří.
Vývojová psycholožka Marie Vágnerová upozorňuje na další těžkosti. Podle ní se ženy v novém manželství často musí smířit s faktem, že jejich manžel nebude nikdy plně patřit nové rodině, protože je trvale vázaný jinde – především ke svým dětem z prvního manželství. „Tato vazba může představovat dlouhodobou zátěž,“ uvádí Vágnerová. Muž má povinnosti, city a často i pravidelný kontakt s dětmi z předchozího vztahu, což vytváří prostor pro konflikty, žárlivost i pocit „nedostatečné priority“.
Reklama
Obtížné to ale není jen pro ženy. Vágnerová poukazuje i na specifickou situaci mužů. Muž často žije v domácnosti se ženou, která má své dítě ve své péči, zatímco on své děti vídá jen jednou za dva týdny a o prázdninách. Tento nepoměr může vyvolávat pocity viny, stesku, ale i frustrace.
Druhé manželství tak není jen vztahem dvou dospělých. Ke svatebnímu stolu si s nimi přisedají děti, bývalí partneři, staré křivdy i zkušenosti, které by si člověk nejraději nechal doma. Jenže právě zkušenost může být také výhodou. Kdo už jednou sledoval vlastní vztah, jak se rozpadá pod rukama, někdy lépe pozná, co podruhé nechce přehlédnout.
Lucie s Mirkem nic z toho v den svatby nevědí. Nebo možná vědí až příliš dobře. Mají za sebou vztahy, které nevyšly, děti, které si je nevybraly, a minulost, která se oddacím listem nevynuluje. Statistika jim žádné štěstí neslibuje. Ale také jim ho nezakazuje.
