Známe to asi všichni. Takové ty vztahy, kdy vás láska bolela. Že jste se úplně rozpustili v životě toho druhého. Ztratili jste sami sebe, a pak se vztah rozpadl – ten, do koho se váš partner zamiloval, zmizel. A vy jste se kousek po kousku posbírali, abyste se někde v koutku zase sešili dohromady. Proč si tato pouta z hedvábí dobrovolně navlékáme?
Jitka M. sedí v kavárně na pražských Vinohradech a nepřítomně míchá studené cappuccino. Je jí jednatřicet, ale v očích má únavu někoho, kdo právě dokončil maraton v malých botách. „Před třemi lety jsem věděla přesně, jakou kávu mám ráda, jaké knihy chci číst a že nesnáším kempování,“ začíná své vyprávění a mně se vybavuje i můj příběh. „Dneska mám v garáži stan, v knihovně biografie cyklistů a vlastně už ani nevím, jestli mi to cappuccino chutná, nebo ho piju jen proto, že ho pije on.“
Příběh Jitky není příběhem domácího násilí nebo okatého útlaku. Je to subtilní, téměř neviditelná tragédie emoční fúze. Je to příběh o tom, jak moderní žena, vzdělaná a ambiciózní, dokáže sublimovat v identitě druhého člověka pod rouškou „budování společného života“.
Past jménem „My“, a když se z „já“ stane ozvěna
Na začátku to bylo jako z filmu. Marek byl charismatický, měl jasné vize a Jitku jeho svět fascinoval. Pomalu ale jistě se začala přizpůsobovat. Nejdříve to byly drobnosti: jiný výběr hudby v autě, pak víkendy, strávené výhradně s jeho přáteli. „Chtěla jsem, aby byl šťastný. Myslela jsem si, že to je ta pravá láska, sdílet spolu všechno,“ říká Jitka.
Seznámil se se mnou jako s veselou a sebevědomou holkou, ale najednou jsem byla „smutná a on smutek a negativitu ve svém životě nechce“.
Jenže v psychologii existuje termín self-expansion theory (volně přeloženo jako teorie sebemaximalizace), kterou definovali profesor psychologie Arthur Aron a jeho žena Elaine. Podle této teorie je přirozené, že skrze partnera získáváme nové dovednosti a pohledy na svět. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se začne zmenšovat naše vlastní „já“. Necítíte bolest z toho, že ztrácíte své koníčky, dokud se jednoho dne neprobudíte a nezjistíte, že jste jen komparz ve filmu někoho jiného.
Projekt „dokonalé podpory“
Podobný, ale v základu jiný je i příběh Kláry (38), jejíž identita se zhroutila ve chvíli, kdy se její partner stal úspěšným podnikatelem. Klára opustila svou kariéru v marketingu, aby mu vytvořila zázemí. Stala se z ní logistka jeho života.
„Najednou jsem mluvila o jeho cílech jako o svých. Říkala jsem: ‚Uspěli jsme, dostali jsme tu zakázku,‘“ říká Klára. Tento fenomén, odborně nazývaný splývání identit (identity merging), je často vnímán jako projev loajality, ale odborníci tvrdí, že přílišná ztráta hranic vede k dlouhodobému nárůstu úzkosti a deprese v momentě, kdy vztah projde krizí.
Proč se to děje? Biologie versus kultura
Proč jsou ženy k tomuto „rozpouštění“ náchylnější? Není to jen společenský tlak na roli pečovatelky. Ženy totiž mají často vyšší míru tzv. relačního sebepojetí, což znamená, že definují samy sebe skrze kvalitu svých vztahů.
Když se k tomu přidá strach z opuštění nebo nízké sebevědomí, vznikne toxický koktejl. Jitka se snažila stát Markem, aby pro něj byla nepostradatelná. Byla to její pojistka proti samotě. Psycholog a párový terapeut Jan Vojtko vysvětluje ve svých rozhovorech, že lidé se definují skrze věci i skrze své partnerské vztahy.
Naši osobnost podle Jana Vojtka definují věci a samozřejmě i vztahy. Když věc, stejně jako vztah, ztratíme, zcela se nám rozpadne svět. Ironií je, že právě ztráta autonomie často vede k tomu, že partner o nás ztratí zájem. Erotické napětí totiž potřebuje prostor a jinakost. A tolerance ve vztahu je nesmírně důležitá. Svého partnera bychom měli brát takového, jaký je, a zároveň si zachovat sebe sama. Protože jinak, když se vztah rozpadne, rozpadneme se i my.
Můj příběh
Můj příběh je s odstupem času napsaný snad ještě horší, než jak jsem ho prožívala tehdy. Proto, abych zachránila vztah, ve kterém jsem ztratila samu sebe, jsem se nestihla rozloučit se svojí maminkou.
On byl krásný, inteligentní, šikovný a žádaný Američan. A prostě si mě adoptoval a já se nechala. Udělal si ze mě hezkou hračku. Jezdili jsme společně po světě, a když jsem ho prosila, že se chci vrátit na chvíli domů, abych mohla vydělat peníze a nevisela mu jen na krku, opakovaně mě každý měsíc ujišťoval, že to není třeba, že je tak šťastný.
Jezdili jsme tam, kam chtěl on. Stýkali se s jeho přáteli a jeho rodinou. Vydělávala jsem si psaním jen na pojištění v Čechách, jinak jsem si mu musela říkat i o peníze na vodu. Až zpětně vidím, že jsem si je musela „zasloužit“.
Pak mi onemocněla maminka a šlo to rychle. Když zemřela, byli jsme na druhém konci světa. Světa, který se pro mě zhroutil. Už jsem věděla, že jsem ve vztahu, kde nežiju svůj život. Ztratila jsem sebe sama. I maminku. Nestihla jsem přiletět, abych ji ještě stihla v nemocnici. Přilétla jsem pozdě. Ale už napořád. Byla jsem totiž zase single. Ten „charakter“, který mi všechno platil a já žila jeho život, mě totiž v den, kdy maminka zemřela, odkopl jako kus hadru. Proč? Protože se se mnou seznámil jako s veselou a sebevědomou holkou, ale najednou jsem byla „smutná a on smutek a negativitu ve svém životě nechce“. No, dobře mi tak. Od té doby žiju opravdu jen svůj život. A už do něj nechci nikoho pustit.
Abych se poskládala, prošla jsem si třemi měsíci bezčasí. A pak se vydala na Camino de Santiago. A prošla jsem se zase sama k sobě.
Ale zpět k mým kamarádkám.
Anatomie návratu: Jak znovu najít „Já“
Jitka se zlomila ve chvíli, kdy se jí kamarádka na oslavě narozenin zeptala: „A co teď vlastně děláš ty, Jitko? Ne Marek, ty.“ Jitka mlčela pět minut. „Neměla jsem co říct. Moje poslední samostatná aktivita byla návštěva zubaře před půl rokem.“
Cesta k autonomii není o rozchodu, ale o nastavení hranic. Tady je několik kroků, které si zapište za uši, anebo ještě lépe někam hluboko do podvědomí.
- Doba hájení: Vyčleňte si čas, který patří výhradně vám. Bez partnera, bez jeho přátel, bez jeho vlivu.
- Audit zájmů: Udělejte si seznam věcí, které jste milovali, než jste se potkali. Co z toho v životě stále máte?
- Hlasité ne: Autonomie začíná u nesouhlasu. Umění říct „nechci jít na ten fotbal, raději půjdu do galerie“ je základním stavebním kamenem sebeúcty.
Nebezpečí „lásky jako vězení“
Odborné články často upozorňují na to, že moderní kultura romantizuje „spřízněné duše“ tak intenzivně, až zapomínáme, že duše musí být především funkční jednotkou sama o sobě.
Reklama
„Pokud se stanete stínem svého partnera, dříve nebo později vás ten stín pohltí,“ říká pro Flowee terapeutka Šárka Malá. „Zdravý vztah vypadá jako dvě protínající se kružnice, nikoliv jako dvě kružnice položené na sobě tak přesně, že vidíte jen jednu.“
Jitčino nové ráno
Dnes Jitka opět chodí na kurzy keramiky. Marek s ní nechodí a ona je za to ráda. „Poprvé po letech mám tajemství. Ne tajemství ve smyslu lži, ale ve smyslu prožitku, který je jen můj a který mu nemusím hned referovat,“ usmívá se.
„Udržet si autonomii vyžaduje neustálou ostražitost. Je to práce na plný úvazek, která nikdy nekončí. Ale odměnou je to nejcennější, co máme. Vědomí vlastní existence. Protože jakmile ztratíte sami sebe, nemáte partnerovi co nabídnout. Zbude jen prázdná schránka, která se snaží zalíbit,“ doplňuje Malá.
Láska by měla být přístavem, ze kterého vyplouváte objevovat svět, ne kotvou, která vás drží u dna cizího ostrova. Tak, jako tomu bylo u mě, když jsem nestihla rozloučit se s maminkou. Onu dobu, kdy jsem ztratila sama sebe, nikdy nezapomenu.
