Téma věrnosti a struktury vztahů je dnes v centru zájmu médií i veřejných debat více než kdy dřív. Seznamovací aplikace mění naše chování a umožňují poznávat více lidí, experimentovat s různými modely vztahu a zpochybňovat tradiční pojetí monogamie.
V médiích se stále častěji objevují příběhy párů, které zkoušejí polyamorii, otevřené manželství nebo jen benevolentnější přístup k flirtu a virtuální komunikaci. Diskuse o tom, co je „normální“ a co je jen kulturní očekávání, se tak dostávají do popředí. Monogamie už není nedotknutelným dogmatem, ale jednou z možných cest.
Studie a čísla: Monogamie není jediná cesta
Nová rozsáhlá studie, publikovaná v The Journal of Sex Research, tento trend podtrhuje a zároveň nahlodává jeden z největších mýtů. Analýza zkušeností téměř 25 tisíc lidí přinesla překvapivé zjištění: lidé v otevřených a nemonogamních vztazích jsou se svým partnerským i sexuálním životem spokojeni úplně stejně – někdy dokonce víc – než ti v klasických monogamních svazcích.
Jinými slovy to, co nám bylo po generace vtloukáno jako jediný recept na spokojenost, má své alternativy. A možná není až tak důležité, jestli je vztah „uzavřený“ nebo „otevřený“. Mnohem podstatnější je, jak se v něm partneři dokážou domluvit.
Příklad ze života
To ukazuje i konkrétní příběh. Jana a Petr spolu žili deset let, když si poprvé přiznali, že je občas přitahují i jiní lidé. Očekávali hádku, ale místo toho strávili dlouhý večer rozhovorem. „Nejde o to, že bych tě chtěl nahradit,“ řekl Petr. „Jen chci být upřímný.“ Jana byla zaskočená, ale nakonec se jí ulevilo, když mohla říct, že pro ni věrnost není jen o tělesné exkluzivitě, ale hlavně o důvěře a otevřenosti.
Důležitější než samotná „forma“ vztahu je to, jak se partneři dokážou shodnout na pravidlech a ty pak respektovat.
Podobné debaty dnes zažívá stále víc párů. Často začínají nejistotou nebo obavou, že pravda druhého zabolí. Ale právě schopnost mluvit o svých potřebách a strachu bez obcházení je to, co rozhoduje, zda vztah obstojí. Monogamie tak nemusí být jediným modelem, který může fungovat. Důležitější než samotná „forma“ vztahu je to, jak se partneři dokážou shodnout na pravidlech a ty pak respektovat.
„Biologicky jsme druhem se silnou tendencí k párové vazbě, ale vztahově jsme flexibilní. Napříč kulturami existují různá uspořádání – monogamie je tedy dominantní sociální norma, nikoli jediná ‚přirozená‘ volba,“ potvrzuje sexuolog Marek Broul.
Češi a hranice intimity
Jak ale vypadá naše vlastní optika? Podle tuzemských průzkumů považuje většina Čechů za nevěru nejen sex, ale i líbání jazykem, tajný online flirt, nebo dokonce pouhé platonické city. Jsme tedy puritáni?
„Dostupné české sondy ukazují, že mnoho lidí pokládá za nevěru i tajné online konverzace či sexting – tedy nejen fyzický kontakt, ale i skrytost a překračování hranic intimního prostoru. Nejde nutně o puritánství, spíš o citlivost na důvěru a transparentnost; klíčové je, co si pár výslovně domluví,“ vysvětluje Broul.
Zatímco lidová představa často míří na samotný čin, odborníci zdůrazňují, že důležitější je kontext. „V odborné literatuře se nevěra obvykle chápe jako porušení dohodnuté exkluzivity a tajení – tedy porušení vzájemné domluvy, nejen konkrétní čin. Fantazie samy o sobě hranici nepřekračují, problém nastává ve chvíli, kdy je spojená skrytost a klamání partnera,“ říká Broul.
Lze být šťastný v monogamii, když jeden z partnerů touží po otevřenosti? „Je to možné, pokud se páru daří potřeby bezpečně pojmenovat a shodnout se na pravidlech, která jsou dobrovolná a pro oba srozumitelná. Výzkum dlouhodobě ukazuje, že celkovou spokojenost neurčuje typ vztahu, ale kvalita komunikace a konsenzus; dlouhodobý hodnotový nesoulad však bývá zdrojem napětí,“ upozorňuje Broul.
Odpovědnost v otevřených vztazích
Často zaznívá argument, že otevřené vztahy jsou jen únikem před závazky. Broul ale oponuje: „Praxe konsensuální ne-monogamie nebývá ‚snadným únikem‘ – naopak vyžaduje explicitní dohody, řízení hranic a plánování bezpečí. Z hlediska sexuálního zdraví navíc víme, že podvádění v monogamii je spojeno s horšími návyky v bezpečném sexu než vztahy s otevřeností a pravidly.“
Reklama
Kritici namítají, že otevřená uspořádání jsou jen přechodná. „Dlouhodobých dat je zatím málo, většina výzkumů je průřezová. To, co udržitelnost nejvíce podporuje, jsou stabilní dohody a komunikace; samotná struktura není automaticky výhodou ani nevýhodou,“ shrnuje Broul.
Sdílení touhy bez bolesti?
Jedna z nejcitlivějších otázek zní: lze partnerovi upřímně říct o touze po jiných, aniž bychom mu ublížili? „Sdílet to jde, ale je nutná citlivost: mluvit v ‚já-větách‘, vyjednat hranice a tempo a zároveň validovat emoce druhého. U párů, které otevřenost praktikují, popisuje literatura propracovanější sexuální komunikaci a strategie práce se žárlivostí; přitom celková spokojenost se neliší od monogamních párů.“
Na otázku, co je větší hrozbou – nevěra, nebo neupřímnost – má Broul jasno: „Nejhorší je neupřímnost. Samotný skutek lze někdy zpracovat, pokud následuje otevřená komunikace a oprava důvěry. Dlouhodobé zatajování pravdy však narušuje základní pocit bezpečí ve vztahu.“
„U části párů ano: vedle zvládání žárlivosti se objevuje i tzv. compersion – radost z partnerovy radosti, která může intimitu prohloubit, pokud je doprovázena empatií a jasnými pravidly. Nejde ale o univerzální cíl; bez dovedností a hranic může podobné sdílení bolet,“ podotýká Broul.
Vědomá volba
A co doporučit generaci, která stojí na prahu partnerského života? „Začněte vědomou volbou pravidel svého vztahu: monogamie je plně validní, ale není jedinou možností. Mluvte hned od začátku o očekáváních a dohody průběžně revidujte – data neukazují, že by jedna struktura přinášela automaticky víc štěstí,“ uzavírá Broul.
„
