Jsou domácnosti, kde je vypráno, navařeno a dítě má všechno, co lze koupit nebo zařídit. Přesto se cítí samo, protože dospělý se stará o provoz. Citové zanedbávání se špatně vysvětluje, protože po něm často nezůstává viditelný důkaz. Jen člověk v sobě roky nosí pocit, že si pozornost musí zasloužit.
Když se nikdo pořádně nepodívá
Osmiletý chlapec položí na kuchyňský stůl výkres. Matka skládá prádlo, koutkem oka zaznamená papír, krátce kývne a řekne mu, ať si jde uklidit věci do pokoje. Nic dramatického se nestane. A právě v tom je problém.
Chlapec totiž nepřišel kvůli obrázku. Chtěl vidět, že mámu zajímá, co nakreslil, a tím i on sám. V takové chvíli dítě nepotřebuje potlesk. Stačí, když se dospělý na okamžik zastaví, podívá se mu do očí a zeptá se třeba na to, co na obrázku je. Pro lidské mládě je to zpráva, že jeho vnitřní svět má pro někoho cenu.
Technická péče dítě neuklidní
John Bowlby popsal citovou vazbu jako základní zkušenost, ze které dítě později čerpá ve vztazích s okolím i ve vztahu k sobě samému. U malého dítěte se pocit bezpečí tvoří v opakování. Pláče a někdo k němu přijde. Vezme ho do náruče, promluví na něj, zareaguje na jeho potřeby. Rodič nemusí být dokonalý. Stačí s dítětem zůstat a dát mu najevo, že není v tomto světě sám.
O dítě bylo postaráno. Jen o jeho vnitřní svět se nikdo příliš nezajímal.
Jinou zkušenost dostává dítě, ke kterému přijde dospělý duchem nepřítomný. Vymění plenu, podá lahev, upraví peřinu a odejde. Dítě se začne přizpůsobovat. Méně pláče, víc sleduje náladu dospělých. Učí se, kdy je lepší neptat se, nechtít, nezdržovat. Velmi rychle pochopí, kdy je vhodná chvíle něco chtít, a kdy je bezpečnější být potichu. Dospělí pak říkají, že je hodné a samostatné. Ve skutečnosti se naučilo zapomenout na vlastní potřeby ve jménu klidu v domácnosti.
Dospělost a čekání na pochvalu
Následky citově chladné péče se v dospělosti často vracejí. Dospělá dcera koupí matce dárek, zařídí jí lékaře, zaplatí společný víkend. Místo uznání přijde poznámka k vlasům, práci nebo domácnosti. Dcera se usměje a odpoví klidně. Jen se jí stáhlo hrdlo, ztuhla ramena a sevřel žaludek.
Člověk s takovou zkušeností o sobě dlouho pochybuje. Říká si, že rodiče přece pracovali, vařili, nakupovali a starali se. Právě proto se citové zanedbávání vysvětluje tak těžko. O dítě bylo postaráno. Jen o jeho vnitřní svět se nikdo příliš nezajímal. Jeho radost, strach a hněv zabíraly příliš místa v domácnosti.
Vždyť bylo postaráno!
Společnost umí ocenit oběd na stole, vyprané prádlo a zaplacený tábor. Dlouhodobému chladu rozumí hůř. Dospělý člověk pak snadno slyší, že má být vděčný, protože se o něj někdo postaral. Taková věta může být částečně pravdivá a zároveň bolestně nepřesná. Rodič mohl zvládnout mnoho praktických věcí a současně nechávat dítě samotné ve chvílích, kdy potřebovalo lidskou pozornost.
Alice Millerová v knize Drama nadaného dítěte popisuje lidi, kteří se brzy naučili vnímat potřeby druhých, protože pro jejich vlastní prožívání nebylo dost místa. Z takového dítěte může vyrůst člověk výkonný, spolehlivý a velmi vnímavý. Uvnitř si ale často nese starou nejistotu: jestli si pozornost musí zasloužit, nebo na ni má nárok už jen proto, že existuje.
