Dodnes si vzpomínám, jak jsem se asi ve čtyřech letech rozbrečela kvůli smutné písničce v televizi a nebyla k utišení. Mamka to tehdy vyřešila po svém a od té doby mě pokaždé, když měli danou skladbu hrát, poslala na chvíli na chodbu, abychom si ušetřili další emoční výlevy. Tehdy se tomu neříkalo nijak, byla jsem prostě jen „přecitlivělá“. Až o mnoho let později jsem zjistila, že patřím mezi takzvané hypersenzitivní, tedy vysoce citlivé jedince.
V poslední době se ukazuje, že nejde o výjimku. Odhaduje se, že vysoce citlivých lidí je asi 20–30 % populace, což může mimo jiné i vysvětlovat, proč mají některé děti tak intenzivní prožívání. Když hypersenzitivitu u svého dítěte dokážete včas odhalit, pomůže vám to lépe mu rozumět a pomáhat mu překonat pocity přetížení a nadměrné stimulace.
Citlivost není porucha
Vysoká citlivost, někdy označovaná jako citlivost na smyslové vjemy, je osobnostní rys, nikoli porucha a má své kladné i záporné stránky. „Každý je do určité míry citlivý, ale existuje celé spektrum se značnou variabilitou,“ uvádí ve své studii Michael Pluess, vývojový psycholog z Queen Mary University of London.
Hypersenzitivita se může projevovat jako citlivost na zvuky, světlo nebo vůně, stejně jako zvýšená pozornost k detailům, vysoká empatie a emoční uvědomění. Vysoce citliví lidé zpracovávají více informací a detailů o světě než ti, kteří vysoce citliví nejsou. „Přichází spousta informací a v určitém okamžiku může mít takový člověk pocit, že je toho na něj až příliš,“ poznamenává Pluess.
Ti, kteří jsou vysoce citliví, jsou jako orchideje; jsou zranitelnější a k rozkvětu potřebují přesně správné množství světla, teploty a tepla.
Odborník spolu se svými kolegy upravil volně dostupný test hypersenzitivity tak, aby byl vhodný i pro děti. Jakožto rodič dostanete k dispozici 12 tvrzení a máte uvést, zda s nimi souhlasíte, či nikoli. Škála se zabývá celou řadou situací typu „Moje dítě nemá rádo hlasité zvuky“ a „Moje dítě nemá rádo sledování televizních pořadů s velkým množstvím násilí“.
Výchova je zásadní
Styl výchovy je pro vývoj dítěte naprosto zásadní, na tom se asi shodneme a ty hypersenzitivní pochopitelně nejsou výjimkou. Studie z roku 2019 například zjistila, že děti, které byly ve věku 3 let vysoce citlivé, vykazovaly o tři roky později typický vývoj, pokud jejich rodiče reagovali na jejich potřeby. Jinými slovy, pokud byli emocionálně dostupní a podporující. Naopak vysoce citlivé děti, vyrůstající v prostředí s nedostatkem struktury a pravidel, které jejich rodiče rozmazlovali, měly častěji emocionální potíže, například úzkosti.
„Vysoce citlivé děti také velmi špatně snáší styly výchovy, které se vyznačují častou kritikou a káráním. Tito jedinci pak bývají zranitelnější v náročných situacích,“ vysvětluje Pluess. Takovým dětem proto prospívá klidný přístup.
Citlivost, nebo autismus?
Existuje ještě jeden důvod, proč může být důležité vědět, zda je vaše dítě hypersenzitivní, či nikoli. Některé projevy vysoké citlivosti se mohou překrývat s projevy autismu či ADHD, což může rozpoznání jednotlivých stavů ztěžovat. Jejich definitivní posouzení proto vždy patří do rukou odborníků.
Autistické i hypersenzitivní děti například častěji zažívají smyslové přetížení, jsou velmi citlivé na hluk, světlo, textury a pachy. Také mohou intenzivněji reagovat na stres a někdy se stáhnout do sebe, když je prostředí příliš náročné. V neposlední řadě jim často nevyhovují chaotické situace nebo náhlé změny, proto potřebují předvídatelnost a určitou míru rutiny.
Jak tedy hypersenzitivitu a autismus rozpoznat? U dětí s autismem je typické, že mohou mít potíže porozumět neverbálním signálům, gestům, mimice nebo ironii, a často pro ně sociální interakce nejsou intuitivní. Někdy je pro ně obtížné navazovat a udržovat vztahy, vést plynulý rozhovor nebo chápat „nepsaná pravidla“ sociálních situací. Časté je také opakující se chování a specifické, úzce zaměřené zájmy, do kterých se dokážou velmi intenzivně ponořit. Mohou se také objevovat tzv. stimulační projevy (např. pohybové stereotypie), které slouží k regulaci přetížení.
Reklama
U dětí s vysokou citlivostí je naopak sociální porozumění obvykle zachované – dítě většinou dobře chápe sociální situace, ale bývá rychleji zahlceno emocemi, vnějšími podněty nebo atmosférou ve skupině. Je pro něj náročné být dlouho v hlučném nebo chaotickém prostředí. Důvodem však není neporozumění sociálním pravidlům, ale spíše vyšší míra vnímavosti a snadnější přetížení. Po odpočinku se takové dítě obvykle dokáže rychleji vrátit do rovnováhy, zatímco u autismu jsou tyto rozdíly vnímání a zpracování informací stabilnější a přítomné dlouhodobě.
Dary hypersenzitivity
Možná je těžší vysoce citlivé děti vychovávat, na vyváženou ale mají i mnoho darů. Často jsou velmi zvídavé, kladou spoustu otázek a bývají kreativní. Nový výzkum Pluesse a jeho kolegů naznačuje, že hypersenzitivní sedmileté a osmileté děti mají ve srovnání s méně citlivými dětmi také rozvinutější empatii, tedy schopnost odhadovat myšlenky a pocity ostatních. To zároveň platí i u vysoce citlivých dospělých.
Někteří výzkumníci používají termíny „orchidej“ a „pampeliška“ k označení jedinců s různou úrovní citlivosti. Ti s nízkou citlivostí jsou jako pampelišky – bývají odolnější vůči podmínkám prostředí. Naopak ti, kteří jsou vysoce citliví, jsou jako orchideje; jsou zranitelnější a k rozkvětu potřebují přesně správné množství světla, teploty a tepla. Ve správném prostředí se jim pak daří výjimečně dobře. Pokud máte podezření, že je vaše dítě vysoce citlivé jako orchidej, pamatujte, že s trochou extra péče a pozornosti se mu bude dařit skvěle.
