Závislost na sociálních sítích už dávno není problémem teenagerů. Týká se i dospělých, kteří se z online světa nedokážou odpojit ani doma mezi vlastními dětmi.
Terapeutka a zakladatelka sanatoria pro léčbu závislostí Monika Plocová říká, že děti velmi citlivě vnímají, když rodiče fyzicky přítomní jsou, ale duchem ne. A následky si často nesou až do dospělosti.
V ordinacích psychologů i pedagogických poraden přibývá dětí, které tráví hodiny samy u obrazovek, zatímco rodiče scrollují na telefonu. Vidíte souvislost mezi rodičovskou závislostí na sociálních sítích a psychickou pohodou dětí?
Ano, ta souvislost je přímá. Technologie už dnes neslouží jen jako pomocník pro práci nebo komunikaci. Staly se prostředím, které člověka velmi snadno vtáhne do iluzorního světa a odvádí ho od skutečného života. Nabízejí rychlý únik od starostí bez námahy. Stačí jen klikat.
Děti přitom rodiče pozorují od první chvíle a berou je jako svůj základní vzor. Rodina má být bezpečné místo, kde spolu lidé sdílejí čas, pozornost a blízkost. Dítě velmi rychle pozná, když si rodiče přestanou povídat a každý žije uzavřený ve vlastním světě. Vnímá napětí, ticho i podrážděné reakce ve chvíli, kdy rodiče vyruší od telefonu. A právě tyto zkušenosti formují jeho osobnost.
Děti to poznají
Mnoho rodičů tvrdí, že jsou s dítětem doma, ale velkou část času tráví online. Dá se říct, že dnešní děti často vyrůstají vedle rodičů, ne s nimi?
Bohužel ano. Často už spolu skutečně nežijeme, jen existujeme vedle sebe. A do mnoha rodin vstoupil další „člen domácnosti“, který dostává přednost před vztahy. Moderní technologie.
Pokud si dítě musí opakovaně říkat o pozornost a rodič ho nevnímá, začne si přirozeně myslet, že není dost důležité. Že nestojí za zájem.
Pro některé rodiče je svět telefonu zajímavější než vlastní dítě. To je velmi smutné. Dítě nepotřebuje jen fyzickou přítomnost rodiče. Potřebuje jeho pozornost, zájem a opravdové spojení.
Co se děje s dětským mozkem a emocemi, když dítě opakovaně zažívá situaci, že rodič dává přednost mobilu před společnou pozorností?
Dítě cítí zmatek a samotu. Má pocit, že není důležité a že ho rodiče nevnímají. Ztrácí pocit bezpečí. Tyto prožitky mohou postupně vést ke strachu a úzkostem.
Mnohé děti se pak snaží na sebe upozornit problémovým chováním ve škole i doma. Některé později utíkají k návykovým látkám. Rodiče jim totiž svým chováním nevědomky předávají zprávu, že digitální svět je důležitější než lidské vztahy a komunikace. To si děti nesou dál do života. Často pak mají problémy navazovat vztahy a vytvářet vlastní rodinu.
Jak dítě pozná, že rodič už není běžný uživatel sociálních sítí, ale člověk, který je na nich závislý?
Takový rodič bývá neustále roztěkaný a duchem nepřítomný, i když je fyzicky doma. Telefon kontroluje během jídla, při koupání dětí, v kině i v noci. Špatně spí, zapomíná na běžné povinnosti a bývá podrážděný, když ho někdo vyruší. Často odmítá aktivity bez připojení k internetu. Přestává se zajímat o druhé lidi a raději sdílí své emoce a zážitky s cizími na sociálních sítích než s rodinou.
Typické je také neustálé natáčení videí, sledování lajků a potřeba být online. Počet reakcí na internetu pak ovlivňuje náladu závislého člověka. Děti doma zažívají rychlé střídání euforie a frustrace, aniž by tomu rozuměly.
Setkáváte se s tím, že děti dnes mají materiální komfort, kroužky i dovolené, ale současně zoufalý nedostatek obyčejného lidského kontaktu?
Ano, velmi často. Dnešní společnost je silně zaměřená na výkon a materiální zajištění. Rodiče mají pocit, že když dítěti dopřejí nejlepší kroužky, drahé věci nebo krásné dovolené, dávají mu tím lásku. Jenže láska nikdy nebyla o penězích. Dítě potřebuje blízkost, sdílení, pochopení, obyčejnou přítomnost rodiče. Potřebuje vědět, že je pro někoho důležité. Pokud tohle chybí, materiální komfort prázdné místo nezaplní. Takové děti bývají uvnitř velmi nešťastné a často hledají pocit přijetí celý život.
Monika Plocová. (foto: se svolením)
Mizí podle vás běžný rodinný život?
Rodina bývala místem bezpečí, blízkosti a vzájemné opory. Člověk věděl, že není sám. Rodiče společně vychovávali děti, drželi při sobě a chránili se navzájem.
Dnes jako by tyto hodnoty ztrácely význam. Mnoho lidí si je přestává uvědomovat. Založit rodinu je snadné, ale mnohem těžší je ji udržet. A místo řešení problémů často přichází útěk. Nejprve do virtuálního světa, později třeba i z rodiny samotné. Uprostřed toho všeho ale stojí děti, které za nic nemohou.
Může dítě vyrůstat v pocitu odmítnutí nebo nízké vlastní hodnoty jen proto, že rodič neustále odbíhá k telefonu?
Ano. Pokud si dítě musí opakovaně říkat o pozornost a rodič ho nevnímá, začne si přirozeně myslet, že není dost důležité. Že nestojí za zájem. Takové pocity mohou dítě hluboce poznamenat.
Závislost rodičů děti kopírují
Hodně se mluví o závislosti dětí na mobilech, ale méně už o závislosti rodičů. Nejsou právě rodiče tím hlavním modelem, od kterého děti digitální chování přebírají?
Jednoznačně ano. V sanatoriu jsme měli devatenáctiletého chlapce, který se léčil ze závislosti na kratomu. Vydržet bez telefonu pro něj byl velký problém. Když pak přišel na rodinnou terapii jeho otec, během jediné hodiny nedokázal telefon ani vypnout. Neustále ho kontroloval.
Reklama
Bylo zřejmé, odkud si syn tento vzorec přinesl. Závislost na telefonu se u něj stala spouštěčem pro další návykové chování.
Jaké následky může mít pro dítě dlouhodobý nedostatek společné hry, blízkosti a obyčejného „blbnutí“ s rodičem?
Dítě může prožívat silnou izolaci, osamělost a méněcennost. Často má problémy ve vztazích s vrstevníky. Mohou se rozvinout úzkosti, deprese, poruchy chování, závislosti nebo sebepoškozování.
Je důležité si uvědomit, že dítě zároveň přichází o zdravý vzor rodinného života. Pokud doma nezažije blízkost a funkční vztahy, velmi těžko je jednou samo vytvoří.
Co byste vzkázala rodičům, kteří mají pocit, že dítěti nic nechybí, protože má vlastní pokoj, tablet a všechno potřebné, ale reálně s ním tráví minimum opravdového času?
V každém okamžiku života se můžeme rozhodnout začít něco dělat jinak. Třeba se opravdu začít věnovat svým dětem. Nikdy není pozdě a vždy to má smysl.
