fbpx

Psychologie Zveřejněno: 9. 9. 2025
foto: Shutterstock

Žijeme v době, kdy si jen málokdo dokáže představit život bez mobilu, počítače nebo dalších digitálních „společníků“. Jenže často se stává, že právě oni zasahují do našeho soukromí víc, než bychom chtěli. Toto tiché odcizení má svůj název: digitální vdovy a vdovci.

Možná se v tom poznáte i vy. Sedíte večer se svým partnerem na gauči a těšíte se na společný čas. Jenže on má na klíně notebook a prsty mu pobíhají po klávesnici. Vy mu něco říkáte, ale jeho mysl je jinde. Čekáte, že se na vás podívá a bude se věnovat jen vám. Jenže to se nestane. Jste spolu, a přesto každý sám.

Když partner nezemře, ale není psychicky přítomný

Digitální vdovci a vdovy jsou páry, ve kterých partner nezemřel, ale přestal být ve vztahu přítomný. Víc než jeho blízcí ho zajímá každá nová zpráva, video nebo nekonečný proud stimulů. Tráví hodiny na sociálních sítích, v e-mailech, nebo se věnuje práci i ve chvílích, kdy by měl být s vámi.

Psychoterapeutka Lenka Pelechová tento fenomén popisuje jako bolestivou formu osamění: „Partner je fyzicky přítomen, ale vztah postupně eroduje, protože chybí pozornost, sdílení a blízkost. Lidé se doma cítí ‚neviditelní‘. Partner je naživu, ale vztah jako by postupně mizel.“

Podle psychoterapeutky Renáty Anastázie Hanušové jde o tak zvaný phubbing. „Jedná se o kombinaci slov phone a snubbing, tedy ignorování člověka kvůli telefonu. Podle některých studií snižuje spokojenost ve vztahu, zvyšuje konflikty a podporuje úzkost partnera, který je tímto chováním postižený,“ říká Hanušová.

Například studie z roku 2025 zjistila, že phubbing negativně ovlivňuje kvalitu romantických vztahů, přičemž tento efekt je silnější u žen než u mužů. Důležitou roli zde hraje vnímání reakce partnera a sociální podpora, které mohou zmírnit negativní dopady tohoto jevu.

Phubbing není jen o občasném zkontrolování zprávy – jde o opakované přehlížení partnera ve prospěch obrazovky. I ‚nevinné‘ sáhnutí po telefonu uprostřed rozhovoru dává druhému vzkaz: To, co se děje online, je důležitější než ty. A tenhle vzkaz, když se opakuje, je pro vztah stejný jako zrada.

Digitální závislost: tiché odcizení

Mozkové mechanismy digitální závislosti připomínají účinky alkoholu nebo hazardu. „Neurovědci dnes vědí, že digitální technologie aktivují stejné mozkové okruhy odměny jako alkohol, nikotin či hazard. Scrollování na sociálních sítích nebo sledování videí funguje na principu proměnlivé odměny – nikdy nevíte, co přijde, a právě ta nejistota drží pozornost nejpevněji,“ vysvětluje Hanušová.

Čím více času lidé tráví na Instagramu, tím méně pozornosti věnují svým partnerům a tím klesá spokojenost ve vztahu. To pak vede k častějším hádkám a konfliktu, což paradoxně zvyšuje závislost na sociálních sítích.

Rozdíl je v dostupnosti. „Alkohol nebo cigarety si člověk musí aktivně sehnat. Ale mobil máme v kapse 24 hodin denně, 7 dní v týdnu,“ dodává. Ve vztahu se pak obrazovka chová jako třetí člen páru. Nikdy není unavená, nikdy nemá špatnou náladu a vždy nabízí něco nového. To může být devastující – místo intimity se ocitáte v roli neviditelného čekajícího, až se druhá osoba nabaží digitálního světa a vrátí se zpátky do reality.

Phubbing a jeho dopad na vztah i rodinu

Digitální nepřítomnost jednoho z partnerů nezasahuje jen do jejich vzájemného soužití. „Pokud jde o rodiče, velmi rychle ji začnou vnímat i děti. Ty jsou citlivé na to, zda je rodič skutečně k dispozici, zda reaguje a je emočně přítomný. Rodičovské „phubování“ vede u dětí k pocitům odmítnutí, k větší úzkosti a někdy i k problémům v chování,“ upozorňuje Pelechová.

Nejde jen o zlozvyk – opakované rodičovské phubování může dítěti ublížit emocionálně i sociálně. Rodič odvrací pozornost od dítěte, například kvůli zprávě, notifikaci nebo prostému zvyku kontrolovat telefon. Dochází k přerušení živé komunikace, dítě se může cítit ignorované, „neviditelné“ nebo odmítnuté.

Digitální osamělost se liší od klasického truchlení. Po smrti partnera existují různé rituály a podpora okolí, což pomáhá bolest zpracovat. „U tzv. ‚digitálního vdovství‘ je situace jiná. Partner je sice živý a zdravý, ale psychicky nepřítomný. Odpovídá to fenoménu ambivalentní ztráty – člověk tu je a není zároveň. Tato neurčitost znesnadňuje přijetí situace i hledání způsobu, jak se s ní vyrovnat,“ vysvětluje Pelechová.

Dlouhodobý pocit neviditelnosti ohrožuje psychiku: vede k frustraci, smutku, ztrátě sebevědomí a někdy i tělesným symptomům jako nespavost, napětí nebo bolesti hlavy. „Ve vztahu se postupně ztrácí intimita a důvěra. Člověk, který se cítí „neviditelný“, vlastně truchlí, ale bez možnosti smutek sdílet a uzavřít,“ dodává Pelechová.

Co říkají studie

Sociální sítě jsou skvělé – spojují nás, umožňují sdílet zážitky a držet kontakt. Jenže ve vztazích mohou působit opačně. Studie z roku 2021 ukazuje, že čím více času lidé tráví na Instagramu, tím méně pozornosti věnují svým partnerům a tím klesá spokojenost ve vztahu. Podle odborníků to pak vede k častějším hádkám a konfliktu, což paradoxně zvyšuje závislost na sociálních sítích. Člověk hledá ve virtuálním světě pochopení, které doma nenachází, a vztah se odcizuje.

To potvrzuje i nedávná dánská studie, která sledovala téměř dva tisíce dospělých. Ukázala, že závislost na sociálních sítích není jen nevinná zábava – může vážně ohrozit psychiku i sociální život. Ti, kdo tráví většinu času online, mají až třikrát vyšší riziko deprese, často se cítí osaměle a jejich skutečná sociální síť je výrazně menší. Jinými slovy: partner, který tráví veškerý volný čas u obrazovky, se nejen vzdaluje od vás, ale zároveň si sám škodí.

Cesta z digitálního vdovství

Hanušová i Pelechová se shodují na základním principu: otevřená komunikace a vlastní hranice. „Místo výčitek může zaznít sdílení zranitelnosti: ‚Cítím se opuštěná, když jsi pořád online. Chybíš mi, i když sedíš vedle mě.‘ To otevírá prostor pro dialog,“ radí Hanušová.

Pomáhají také společně vytvořené rituály – digitálně volné zóny u večeře, v posteli nebo při večerní procházce. Nejde o zákazy, ale o dohodu: tady a teď jsme spolu. Stejně důležitá je i péče o sebe. Digitální vdova či vdovec by neměl svůj život zcela obrátit kolem partnerovy závislosti. „Čím pevněji stojí sám za sebou, tím menší je riziko, že se propadne do role nešťastného kontrolora,“ dodává Hanušová.

Pokud situace přerůstá možnosti párů, může být na místě odborná pomoc – terapie, párové poradenství nebo podpůrné skupiny. Přiznat si problém není slabost, ale známka odvahy a první krok ke změně.

Návrat do reality

Digitální závislost bere partnerům čas i pozornost, ale nejvíc bere životní přítomnost. „Digitální vdovy a vdovci“ potřebují připomenout, že opravdová blízkost nevychází z displeje, ale z doteku, pohledu, společného smíchu. Žádná obrazovka nenahradí to, co lidská duše potřebuje nejvíc: být viděna a slyšena tady a teď.

Cílem je nová definice blízkosti: ne hlídání, ale nabídnutí skutečně živého vztahu, kde se obrazovka stane jen doplňkem, nikoliv konkurencí.

Sdílejte článek