Čekali jsme se synkem v ordinaci pediatra, až na nás přijde řada. Vedle nás seděla maminka s asi čtyřletým hošíkem. Ten byl zabrán do scrollování po displeji jejího telefonu. Otevřely se dveře, vyšla sestra a vyzvala je, aby šli dovnitř. „Tak mi vrať ten telefon,“ říká matka. Kluk nereagoval. Prosbu opakovala, pak zvýšila hlas, nakonec mu ho sebrala. Chlapec zaťal pěsti, zrudl, z očí se vyvalily slzy. Vypadal bezradně. Potom začal křičet. A dupat. „Přestaň!“ křikla maminka rozrušeně. „Ještě jednou a ten mobil už v životě neuvidíš.“ Kluk ještě chvíli křičel, potom toho nechal a šli společně dovnitř. Byl to jen rozmazlený výstup, nebo zoufalství malého dítěte, které ještě neumí unést zklamání?
„Hrůza, co si ty děti myslí. Prostě si chce vydupat svoje, jasná manipulace,“ protočily oči v sloup další dvě mámy, které s dětmi seděly na protější sedačce. Mně bylo toho hocha spíš líto. Stalo se mu něco, co nemohl změnit, musel si připadat hrozně. A nevěděl, co s tím. Hledal pomoc, regulaci, bezpečí. Jenže – přišla výhružka. Ze strachu z trestu potlačil emoce a stáhl se. Dost možná si připadal jako špatné dítě.
Je fér dodat, že čekárna u lékaře není klidná meditační místnost. Rodič je unavený, dítě nemocné, všichni sledují. V takové chvíli se snadno spustí režim „hlavně ať je klid“.
Nemanipulují, jen nevědí, co se sebou
I my dospělí máme často problém zvládat svoje emoce. Běžně se nám stává, že bouchneme, když je toho na nás moc, a potom si to vyčítáme, že to bylo kvůli hlouposti. Vývojová psychologie to vnímá takhle: Emoce jsou v pořádku, chování se dá regulovat. Když budeme děti učit, že emoce jsou špatné, naučí se je potlačovat a ztratí schopnost vyznat se sami v sobě.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Z toho plyne, že dítě v emocích není schopné manipulovat. A podle Zdeňky Šíp Staňkové, autorky projektu Děti jsou taky lidi, která v Česku šíří myšlenky vývojové psychologie Gordona Neufelda, zlé úmysly dítěte ani evolučně nedávají význam. Dítě v emocích volá o pomoc, neví, co se sebou, jeho mozek ještě není dostatečně vyvinutý, aby dokázal strategicky manipulovat tak, jak to chápeme my dospělí.
Dělá to schválně a je to problém
Když řekneme, že je někdo „manipulativní“, máme zpravidla na mysli, že dělá naschvály a že takové chování představuje problém mezi dvěma lidmi, v našem kontextu mezi dítětem a dospělým. Problém tu opravdu je – ale odehrává se uvnitř dítěte. V jeho nervovém systému, v jeho momentální kapacitě zvládat situaci. Prefrontální kůra dozrává dlouho. Vnější projevy chování, jako jsou odmítání a rozrušení, jsou projevem vnitřní tísně, která není kontrolovatelná ani na někoho směrovatelná.
„Manipulativní“ je pejorativní termín, který dítě obviňuje v situacích, nad nimiž nemá žádnou kontrolu. Pokud tohle slovo vyškrtneme z našeho slovníku, uleví se nám i dítěti. Pomůže nám to poodstoupit od automatických reakcí a podívat se na skutečné jádro chování.
Když začneme bojovat, dítě nemůže zrát
Zdeňka Šíp Staňková vždy radí neřešit chování, ale vztah. V tomto kontextu to může znamenat zvnitřnit si přesvědčení, že dítě má vždy dobré úmysly. To nám pomůže udržet klid ve vypjatých a náročných situacích. Klid, z něhož může naše dítě čerpat bezpečí, díky němuž se postupně učí regulovat své pocity.
Reklama
Pokud si jako dospělí budeme myslet, že dítě něco dělá schválně, automaticky podle Šíp Staňkové přejdeme do režimu kontroly, trestání, opravování a moci. Vztah se změní v boj, v němž dítě nemůže zrát. Když budeme věřit, že má vždy dobré úmysly, naučíme se oddělit jeho chování od záměru. To znamená, že dokážeme říct: „Tohle chování není v pořádku, ale ty nejsi špatné dítě.“ A jakou odezvu to bude mít na druhé straně? Uvolnění a potom vědomí, že je v bezpečí. V bezpečí, kde může zrát.
Možná to znamená méně křiku v čekárnách. Ale hlavně víc vnitřního klidu doma. Protože dítě, které se nemusí bát, že je „špatné“, má šanci jednou být opravdu zralé. Věřit v dobré úmysly dítěte je akt odvahy. Znamená to nedívat se jen na křik, ale pod něj. A chránit vztah i ve chvíli, kdy je to nejméně pohodlné.
