Je sobota 27. prosince. Vánoční magie se pomalu mění ve vánoční letargii. Dojídáte poslední vosí hnízda a zapíjíte je vaječným koňakem, na sobě máte domácí úbor, jehož elegance je diskutabilní, a užíváte si blažené nicnedělání. A pak to přijde. Zvonek.
Ve dveřích stojí vaši nejbližší. Plné ruce tašek, v očích jiskru a na rtech větu, která v rodinné mytologii funguje jako zaklínadlo: „Jeli jsme kolem, tak nás napadlo, že vás překvapíme!“
Milujete je? Jistě. Máte radost? Teoreticky. Ale vaše tělo reaguje jinak. Tep letí nahoru a při pohledu na dřez, který připomíná hru Tetris pro pokročilé, vám dojde krutá pravda: mezi vaší aktuální náladou (‚nechte mě umřít u pohádky‘) a rolí pozorného hostitele zeje propast, kterou nepřeklene ani ta nejsilnější káva.
Ne, nejste nevděční. Jen se v jedné chodbě potkaly dvě odlišné představy o sváteční pohodě. Tady je návod, jak touhle situací prokličkovat s grácií – abyste se nezbláznili vy, neurazili oni a rodinný krb hřál tak akorát, bez rizika požáru.
Proč se najednou cítíte jako provinilý puberťák?
První pocit, který vás zaplaví, když rodiče nečekaně vstoupí do předsíně, bývá zvláštní koktejl lásky a regrese. Najednou vám není čtyřicet, ale dvanáct. Cítíte iracionální vinu, že nemáte uklizeno, nebo že lednice sice praská ve švech, ale obsahuje jen plastové krabičky s ‚lego-stavebnicí‘ zbytků, které se dají jíst leda tak vidličkou u televize, ale rozhodně ne servírovat na svátečním porcelánu. Proč mají rodiče tu kouzelnou moc proměnit dospělého člověka v nejistého školáka pouhým pohledem na botník?
Neohlášené návštěvy a tašky s jídlem jsou často jen jejich dojemným způsobem, jak se zeptat: „Jsme tu ještě k něčemu? Potřebujete nás?“
Klid, dýchejte. Podle zakladatele strukturální rodinné terapie Salvadora Minuchina to není vaše selhání, ale otázka hranic. Rodiče přicházejí ze systému, kde byli zvyklí mít klíče od všeho – fyzicky i metaforicky. Vy jste však vytvořili novou samostatnou jednotku s vlastními pravidly. Jejich neohlášený vstup není útokem, je to setrvačnost starého systému. Váš neklid je jen zdravou reakcí vaší psychiky, která si značkuje své dospělé teritorium.
Vypadáš nějak unaveně…
Uvaříte kávu. Sednete si. A pak to zazní: „Vypadáš nějak strhaně. Nemám ti aspoň utřít ten prach?“ Vy slyšíte: „Žiješ ve špíně a nezvládáš svůj život.“
Zkuste si nasadit „překladová sluchátka“, jak radí sociolingvistka Deborah Tannen. Ve své knize o rodinné komunikaci vysvětluje rozdíl mezi zprávou a metazprávou.
- Zpráva: „Máš tu prach.“
- Metazpráva: „Vidím, že toho máš moc, a bojím se o tebe. Jsem tvá máma a chci ti pomoct jediným způsobem, který teď vidím – manuální prací, protože tvou hypotéku ani stres v práci vyřešit neumím.“
- Vy: „Mami, jsi laskavá, že na mě myslíš. Ale teď si dáme kávu. Prach počká.“
Klid. Úsměv Mony Lisy. Oční kontakt. Nabídnout linecké. Změna tématu.
Tím metazprávu ignorujete a berete jí vítr z plachet.
Syndrom sesazeného ředitele
Než začnete spřádat plány na obranu, zkuste pochopit motivaci. Psycholožka Terri Apter, která se věnuje dynamice stárnoucích rodin, připomíná, že pro rodiče je tento přechod bolestivý. Celý život byli „generálními řediteli“ rodinného podniku. Všichni je potřebovali.
Možná si připadáte tvrdí. Možná se urazí. To je v pořádku. Emoce druhých dospělých lidí nejsou vaše zodpovědnost.
Teď jste řediteli vy a oni se ocitli v roli externích konzultantů, které nikdo nezve na porady. Ty neohlášené návštěvy a tašky s jídlem jsou často jen jejich dojemným způsobem, jak se zeptat: „Jsme tu ještě k něčemu? Potřebujete nás?“ Vědět to neznamená, že musíte souhlasit se vším, ale pomůže vám to brát jejich přepadovky s větším pochopením a menším vztekem.
Umění „pozitivního NE“
Stojí v chodbě, vy máte svůj program (chcete ležet u pohádky), ale nechcete ublížit.
Zkuste využit techniku od vyjednavače Williama Uryho. Většina lidí neumí říct „ne“, protože se bojí konfliktu. Ury navrhuje sendvič: Ano – Ne – Ano.
- ANO (Hodnotám): Potvrďte vztah. „Mami, tati, je krásné, že nás chcete vidět, vážíme si toho.“
- NE (Hranici): Jasné odmítnutí požadavku. „Ale dneska se nám to opravdu nehodí, máme svůj líný pyžamový den a potřebujeme dobít baterky.“ (Buďte milí, ale pevní. Nevymlouvejte se složitě).
- ANO (Návrhu): Nabídka řešení. „Uděláme to takhle: Ubytujte se v hotelu, odpočiňte si po cestě a zítra se sejdeme na sváteční oběd, jak jsme plánovali.“
Buďte pevní. Když budou protestovat („Ale my se vyspíme na gauči!“), s laskavým úsměvem, ale s vytrvalostí zaseknuté desky opakujte bod 2. „To nejde. Potřebujeme svůj prostor.“
Zlaté pravidlo: Každý si krotí své dravce
Tohle je bod, na kterém páry často narazí. Jeden mlčí a trpí, druhý (jehož rodiče přijeli) kouká do země. Chyba. V psychologii párů, jak připomíná John Gottman platí pro situace s příbuznými jednoduché pravidlo loajality:
- Přijedou vaši rodiče? Vy jste ten diplomat, který vysvětluje, že dnes návštěvu nepřijímáte.
- Přijedou jeho/její rodiče? Bere si to na starost on/ona.
Nenechávejte v tom partnera samotného („Vyříkej si to s mojí matkou sám“). Jste tým. A tým drží spolu, i když tchýně stojí před branami.
Reklama
Hranice jsou mosty, ne zdi
Možná si připadáte tvrdí. Možná se urazí. To je v pořádku. Emoce druhých dospělých lidí nejsou vaše zodpovědnost. Nastavit hranice neznamená válku. Znamená to říct: „Máme rádi vás a máme rádi sebe. Abychom se mohli mít rádi navzájem, potřebujeme, abyste respektovali hranice.“
Takže, až zazvoní zvonek, zhluboka se nadechněte. Usmějte se. Jsou to vaši rodiče. Přivezli vám lásku (a řízky). Jen si spletli jízdní řád.
A pamatujte na starou moudrost: Návštěvy jsou jako vánoční cukroví – nejlepší jsou v malých dávkách a v ten správný čas.
