Nemusíme vést dlouhé výchovné proslovy. Děti moc dobře poznají, když jsme unavení, všímají si, jak se chováme, jak komunikujeme s partnerem, jakou máme náladu. Sledují, jestli má u nás přednost mobil před společnou večeří, jestli se umíme smát, nebo spíš jen přežíváme. Naše každodenní chování je pro ně zrcadlem i mapou. Ukazujeme jim tím, co je v životě normální. A právě ve chvílích, kdy si myslíme, že si nás vůbec nevšímá, se učí nejvíc.
Atmosféra doma naučí víc než slova
„Dítě už od prvních měsíců života reaguje na emoční atmosféru v rodině. Říkám tomu, že mají speciální tykadlo,“ vysvětluje Tereza Hodycová, která je certifikovanou psychoterapeutkou s výcvikem EMDR (terapeutická metoda určená k léčbě traumat a úzkostí).
„Skrze něj cítí napětí, blízkost, radost i úzkost… a to všechno mnohem dřív, než rozumí významu slov. Životní styl rodičů, jejich vztah k sobě i k druhým, se tedy zapisuje do dítěte velmi brzy podle tónu hlasu, způsobu doteku, tempa života.“
Reklama
To potvrzuje i výzkum Univerzity ve Washingtonu: děti, jejichž rodiče mluví měkčím tónem a v klidnějším tempu, začínají dříve rozvíjet vlastní řeč. Nejde tedy jen o slova, ale především o atmosféru, ve které doma žijeme.
Nevyřčené vzorce mají větší váhu než vyřčená slova
„I kdybyste se snažili sebevíc uklidnit dítě slovy, nemusí je vnímat tak, jak zamýšlíte. Daleko víc registruje vaše rozpoložení – napětí, úzkost či smutek se do něj zapisují prostřednictvím pohledů, tónu hlasu a drobných gest. Vaše emoce se tak stávají zrcadlem, podle něhož se dítě orientuje ve světě.“
„Nevyřčené emoce mají obrovskou váhu, protože jsou pro dítě realitou, kterou vnímá tělem i smysly,“ doplňuje Hodycová. Psychologie tomu říká koregulace – dítě se ladí na emoční rozpoložení rodiče.
Studie o výchovných stylech ukazují, že tam, kde doma panuje chronický stres nebo konflikty, děti vykazují více úzkostí a mají menší jistotu ve vztazích. Nepřebírají tedy jen naše slova, ale především naše ticho, výbuchy nebo neřešené frustrace.
Například studie z roku 2024 prokázala, že vnímání rodičovských stylů je spojeno s úzkostí u dospívajících.
Zdravé návyky začínají doma
Rodiče jsou pro děti vzorem – předávají jim nejen to dobré, ale i to špatné. Chcete, aby dítě jedlo pravidelně teplé a zdravé večeře, ale sami si po cestě koupíte obložené chlebíčky? V tom okamžiku si protiřečíte.
Nemůžeme po dětech chtít věci, které sami neděláme, nebo které jsou nám samotným nepříjemné – děti totiž všechny naše rozporuplné signály vidí a cítí.
Snažíte se, aby trávilo čas venku místo u mobilu, ale večer usednete k televizi nebo stále scrollujete? Tyto drobnosti, které možná přehlížíte, mají mnohem větší váhu, než si myslíte. Děti je vnímají s naprostou přesností – a přebírají je od vás.
Závislosti a nápodoba
„Funguje zde psychologický princip tzv. observačního učení (učení nápodobou), kdy je rodič pro dítě vzor a dítě napodobuje jeho chování. Některé studie uvádí, že děti z kuřáckých rodin mohou mít až 3x vyšší pravděpodobnost, že budou kuřáky v dospělosti oproti dětem z nekuřáckých rodin,“ varuje adiktolog Adam Kulhánek.
Zároveň dodává, že zbavit se závislosti není nemožné: „Například přípravky na odvykání kouření s cytisinem se navážou na nikotinové receptory v mozku, díky čemuž kuřák neprožívá abstinenční příznaky. Spolu s odbornou pomocí a odvykacím plánem tvoří zlatý standard úspěšné léčby.“
Sebevědomí vyrůstá z přijetí, ne z výkonu
Sebehodnota dítěte se nerodí ze známek ani z úspěchů ve sportu. Potřebuje vědět, že je milované, i když se mu zrovna nedaří. „Budování sebevědomí dítěte se odvíjí od vývojových potřeb přijetí a autonomie – obojí v rovnováze a zdravém poměru,“ vysvětluje Hodycová.
Pokud rodič sám zakládá svou hodnotu jen na výkonu, dítě tento vzorec přejímá. Když ale vidí, že rodič zvládá i vlastní chyby a umí se omluvit, učí se, že nedokonalost není ostudou, ale součástí života.
Laskavost jako styl života
Děti nejsou slepé. Moc dobře si všímají našeho chování – jestli pozdravíme, jak jednáme s ostatními lidmi, zda dokážeme naslouchat, být empatičtí. Laskavost se nedá nařídit, musí se žít.
MUDr. Tereza Hodycová
Lékařka a psychoterapeutka se specializací na psychosomatiku, prevenci a duševní zdraví. Psychoterapii propojuje s celostním pohledem na člověka. Absolvovala výcvik analytické psychologie dle C. G. Junga, průběžně se vzdělává a využívá odborné supervize.
„Děti si ukládají každodenní drobné zážitky, jako je úsměv při ranním loučení, pozornost při společném jídle, objetí na dobrou noc,“ připomíná Hodycová. Tyto okamžiky tvoří základ pocitu bezpečí a později i důvěru, že svět je místem, kde má smysl žít s otevřeností k druhým.
Rodič nemusí být dokonalý
Nikdo z nás není dokonalý – ale rodičovství není soutěž o to, kdo zvládne všechno bez chyby. Podstatné je, abychom se zamysleli nad svým chováním, poznali své slabiny a podle toho vedli své děti. Nemůžeme po nich chtít věci, které sami neděláme, nebo které jsou nám samotným nepříjemné – děti totiž všechny naše rozporuplné signály vidí a cítí.
„Děti nepotřebují ideální vzory, potřebují autentické a lidské rodiče,“ vysvětluje psychoterapeutka. Když rodič přizná chybu, omluví se a ukáže, že i on se stále učí, dává tím dítěti dar, který nelze koupit: schopnost tolerovat vlastní nedokonalost a učit se z ní.
Ukazujeme jim, že chyba není konec světa, ale součást života. Že je normální udělat krok vedle, zaskočit se, omluvit se a jít dál. Díky tomu se dítě učí, že nedokonalost není ostudou, ale příležitostí k růstu. A možná právě to je největší dědictví, které jim můžeme předat: že i přes všechny stíny, nedostatky a rány je možné žít život plný radosti, vděčnosti a laskavosti – život, ve kterém je místo pro emoce, učení i opravdovou lidskost.
