Když se žena, která je opravdu z vlastní vůle a s láskou i matka, vydá za svým snem – ať už na osmitisícovku, do válečné zóny, nebo na ultramaraton v horách – většina společnosti má v zásobě připravený jediný verdikt: Je sobecká, hazarduje, myslí jen na sebe.
Když ale naprosto totéž udělá muž-otec (také z vlastní vůle samozřejmě), často sklízí potlesk a pyšní se titulem „hrdina“. Dvojí metr, který se rozvinul aktuálně i po smrti horolezkyně Kláry Kolouchové, není jen otázkou emocí, ale ve společnosti hluboce zakořeněných představ o tom, co „správná máma“ smí, a co nesmí.
Co Čech, to soudce
Na sociálních sítích se po tragické zprávě z Nanga Parbat rozvinula další lavina, lavina reakcí. Vedle kondolencí a obdivu k předčasně ztracenému životu mámy se objevily i věty, které by z úst kritiků jen těžko zazněly, kdyby namísto Kláry šlo o muže: „Hazardérka, co riskem ničí život dětem.“
Tento velmi podobný, jen možná jinak formulovaný typ soudů se opakuje, ať už jde o horolezkyni, reportérku nebo vrcholovou sportovkyni. Pro ženy se mateřství v očích společnosti často stává neviditelným poutem, které má jejich sny pevně připoutat k zemi těžkými okovy společenských dogmat. A jakmile se ženy odváží rozvázat tento uzel, přichází ostré nálepky o nezodpovědnosti.
Jedna z těch, kdo takový soud zažila na vlastní kůži, je i novinářka Markéta Kutilová, mimo jiné i přítelkyně Kláry Kolouchové. Po svých reportážích z válečné Sýrie čelila náporu kritiky jen proto, že doma má dceru: „Mě začali někteří lidé nenávidět ve chvíli, kdy zjistili, že jako válečná novinářka jezdím do Sýrie, a doma mám dceru. Dokud o dítěti nevěděli, vážili si mě. Jakmile zjistili, že jsem máma, přišly zprávy, že jsem zklamání, odpad, zrůda.“
Možná i proto Markéta Kutilová vytvořila příspěvek s názvem Smysluplný život není sobecký.
Tato slova, řečená s odstupem a bez patosu, odhalují mechanismus, který nemá nic společného s reálným měřením rizika. Má co dělat s kulturním nastavením, že mateřství a adrenalin se nesmí potkat. A také má, možná, co dělat s tím, že já jsem tou, nebo tím, kdo stojí doma u plotny, nebo na gauči u fotbalu, zatímco jiní cestují a plní si to, co nás nikdy z gauče ani nenapadlo, anebo jsme své sny zahodili v osmnácti (dvaceti, třiceti), když jsme se více či méně dobrovolně oženili či vdaly a založili rodiny.
Intenzivní mateřství je laťka vyšší než K2
Američané, byť je nijak neadorujeme, mají pro tento fenomén dost přesný termín. Termín intensive mothering. Zavedla jej americká socioložka Sharon Hays a popsala tak ideál, který se v západní kultuře zabydlel někdy od 90. let a tvrdí, že dobrá máma je ta, která věnuje veškerý čas, energii i zdroje svému dítěti nebo dětem.
Žádná vášeň, žádný sen, žádná činnost nesmí konkurovat mateřské roli. Roli perfektní matky. A ukazuje se, že ač americký termín, tohle nastavení má zvláštní sílu právě v Česku, kde se stále drží dlouho zakořeněná představa, že dítěti je nejlépe „pod máminými křídly“ a že odchylka od této normy je selhání.
Jistě, dítěti je samozřejmě nejlépe pod máminými i otcovskými křídly, ale co takhle šťastní a naplnění rodiče, kteří dělají to, co milují, a dokáží to krásně s rodinou skloubit? V menší či větší míře bychom se o to měli snažit všichni, protože, jak víme, šťastní a spokojení rodiče mají vyrovnané a šťastné děti.
Výzkum psycholožek Meeussen a Van Laar z roku 2018 přitom ukazuje, že tlak na „dokonalé mateřství“ zvyšuje stres, pocity viny a vede ženy k tomu, že se vzdávají částí své identity. U otců se podobný tlak neobjevuje a už vůbec ne s takovým emocionálním podtextem. Naopak, riskující táta bývá v médiích líčen jako dobrodruh, hrdina a věčná inspirace pro děti. Amen.
Dvojí metr v praxi: Jana versus Tomáš
Seznamte se s nimi, oni se vzájemně neznají. Jana Pavlíčková (38 let, lékařka) má tři děti, stále relativně malé, a aktivně leze po horách a dělá celou řadu dalších sportů jako hřebenové běhy, potápění apod. Před výpravou na Gerlach má letošní léto jasno. Děti jsou u prarodičů, výbava nachystaná, počasí prověřené. Když dá na instagram fotku z vrcholu, který v pohodě zdolala, v komentářích se objeví: „A co kdyby se ti něco stalo? Na děti nikdo nemyslí?“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Podobných postů se dá najít víc. Mnohem víc.
A proti ní je Tomáš (41 let, hasič), otec dvou dětí, vášnivý paraglidista. Startuje ze svahu nad městem, své děti má v publiku. Fotku sdílí na facebooku s titulkem „Letím za svým snem“. Reakce? Desítky lajků a komentáře: „Paráda! Táta má být inspirace.“
Podle studie Thomas et al. (2016) o vnímání rizika u rodičů platí, že pokud je důvod odchodu od dítěte „morálně přijatelný“, za což je považována a respektována práce, péče o nemocného, lidé hodnotí situaci jako méně nebezpečnou. Když jde ale o „čistě osobní potěšení“, třeba lezení, hloubkové nebo nádechové potápění, riziko se jim jeví vyšší. Pro matky je hranice mezi „přijatelným“ a „sobeckým“ o dost přísnější než pro otce.
Ema a právo na vlastní trať
Má kamarádka, říkejme jí třeba Ema (protože ani ona nechce být terčem kritiky), 33 let, lékařka a ultraběžkyně. Svých prvních „sto kiláků“ běžela ještě bez dětí. Po narození syna jí trvalo dva roky, než se znovu vrátila do formy, potažmo na start. Trénuje brzy ráno, než se rodina probudí, nebo večer po uspání. „Pro mě je to kyslík. Když běžím, srovnám si v hlavě práci, domov i to, co chci dál,“ říká. Přesto slyší věty jako: „Tak malý dítě a ty si někde běháš v horách? Co kdyby se ti něco stalo?“
Ema má jasno: její vášeň není únik od rodiny, ale způsob, jak si udržet duševní zdraví. A studie psycholožky Catherine Verniers a spol. (2022) jí dávají za pravdu: „Zapojení žen do intenzivních koníčků může působit jako prevence vyhoření z role matky. Přesto okolí často vyžaduje, aby si žena svou vášeň ,odpykala‘ výjimečnými organizačními výkony nebo tichým omlouváním.“
Sport, umění, extrémní koníčky. A rozdíl v potlesku
U vrcholových sportovkyň-matek je tento tlak ještě viditelnější. Studie, publikovaná v časopise Sport in Society (2023), ukázala, že média často rámují úspěchy matek-sportovkyň jako úspěchy „navzdory mateřství“, zatímco u mužů je rodičovství vnímáno jako „něco, co jim dodává sílu“. Možná si říkáte: „No jo, sport, to přece patří ke stereotypům.“ Ale rozdíl v přístupu ke koníčkům, které ženy dělají naplno, je univerzální bez ohledu na typ aktivity.
Netýká se jen sportu. Třeba i malířka, která odjede na rezidenční pobyt do zahraničí, může čekat otázku, „kdo se stará o děti“, zatímco otec-sochař sklidí uznání za odvahu věnovat se tvorbě. I já mám tuto zkušenost. Když jsem si dovolila před časem postnout příspěvek o tom, že jsem si šla udělat jeden ponor, neubránila jsem se komentáři „A kdo se ti stará o dítě“ od někoho, koho jsem v životě neviděla. Blokla jsem ho.
Jak mluvit jinak aneb 5 východisek pro dospělou debatu
Oddělit reálné riziko od morálního soudu. Pokud je aktivita objektivně nebezpečná, měřme ji stejně pro muže i ženy. Vidět mateřství jako roli, ne vězení. Vášně, sny a koníčky jsou součástí identity, ne konkurencí k rodičovství. Přestat se ptát „Kdo hlídá?“ jen žen. Odpovědnost za děti je oboustranná, mají ji i otcové. Přiznat hodnotu příkladu. Děti se učí tím, co vidí — odhodlání, disciplína i radost jsou lepší lekce než „bezpečné nic“. Posunout narativ v médiích. U sportu, umění i dobrodružství by měl být kladen důraz na kompetence a výsledky, ne na rodičovskou roli jako překážku.
Psychologické kořeny tohoto rozdílu jsou hluboké: kulturní skript říká, že žena má primární odpovědnost za děti, a pokud dělá něco náročného pro sebe, je to bráno jako odklon od povinností. Muži se naopak ocitají v narativu, kde je jejich koníček nebo profese přínosem pro celou rodinu. „Děti totiž vidí, že táta jde za svým snem.“ Matky sportovkyně jsou často vykreslované jako ,supermaminky‘, u nichž je potřeba péče o dítě medializována jako osobní odpovědnost, zatímco u otců zůstává spíš jako milý doplněk.
Sečteno a podtrženo, zejména ve sportu máme tři hlavní narativy. Za prvé: sport a mateřství je nevhodná kombinace. Za druhé: mateřství je individuální zodpovědnost bez společenské podpory. A za třetí: kontrola ženina těla ve vztahu k biologické křehkosti. A sportovkyně nemlčí. Možná si pamatujete ten moment, kdy na olympiádě v Paříži basketbalistka Breanna Stewart řekla: „Mluvíme za mámy… chceme být skvělé v obojím.“ A fanoušci to vnímali zcela v duchu výše zmíněných narativů: Že kariéra nekončí narozením dítěte, jak napsal portál Reuters.
Proč? Proč to vůbec funguje jinak u žen než u mužů?
Kulturní normy a mediální struktury nám stále vtloukají do hlavy představu, že žena-matka, která se věnuje čemukoli důležitému pro sebe, je sebeláskou poháněná výjimka, matka-hyena a nezodpovědná sobecká stvůra. Muž-otec, dělá-li stejnou činnost, je oslavovaný jako inspirace. Na vině je onen mýtus o perfektní matce, který se drží i v současné západní kultuře: být přítomná, oddaná, ovládající (tzv. new momism) a jakákoli odchylka od tohoto principu vyvolává v ženě vinu a v jejím okolí soudy.
A co děti? Mají si kde hrát?
Vývojová psychologie nabízí naštěstí chladnější nebo střízlivější pohled na to, co s dětmi skutečně dělá fakt, že máma (nebo táta) dělá něco rizikového či náročného. Studie Zoe Ryan a kol. (2024) ukazuje, že děti ve věku mezi 6 a 12 lety vnímají aktivitu rodiče spíše podle toho, jak je rodič emočně dostupný, než podle objektivní míry rizika. Jinými slovy, když máma po návratu z hor sedí s dítětem u večeře a naslouchá mu, v jeho hlavě to nepřebije ani strach, ani představa, že „maminka je hazardérka“, jak by ji označily komentáře všeználků na sociálních sítích.
„Děti se učí jak žít pozorováním. V první řadě a po mnoho let zejména pozorováním rodičů. Když vidí rodiče s vášní a odhodláním pro něco, co je baví, učí se, že i jejich vlastní sny jsou hodnotné. Když vidí třeba rodiče, kteří rádi pracují, i ony budou mít k práci kladný vztah, jistě kladnější, než když poslouchají vyšťavené rodiče po příchodu domů, zničené životem a mluvící o své práci s despektem,“ říká pro Flowee psycholožka Lucie Nováková. Vlastně tak formuluje přesný opak toho, co si myslí moralisté v komentářích.
Kdo nese ono lano hodnot?
Debata, která se rozhořela po smrti Kláry Kolouchové, má hlubší kořeny než jen emoce kolem jedné tragédie. Odhaluje, jak hluboko v nás sedí představa, že žena-matka má povinnost držet se při zemi, zatímco muž-otec má právo létat. Pokud chceme vychovávat děti k odvaze, samostatnosti a respektu, možná bychom měli začít tím, že nebudeme trestat jejich matky za to, že si dovolily žít naplno.
Reklama
