Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) se u nás v roce 2024 narodilo 84,3 tisíce dětí, nejméně v historii České republiky. Data znepokojila i politiky, kteří zasedli k diskusi u kulatého stolu a lámali si hlavu nad tím, proč ženy nechtějí děti. A proč se rodí méně dětí než dříve?
Nejčastěji zmiňovaným faktorem je finanční nejistota a vysoké náklady, spojené s výchovou dětí. Výdaje a ceny bydlení vedou k odkladu rodičovství nebo menšímu počtu dětí. Jak jinak – i ceny garsonek jsou takové, že by bydlení mladého páru musela splácet celá širší rodina, nebo by si mladý člověk musel vzít hypotéku asi tak na 200 let. Ceny pronájmu bytů jsou dechberoucí, pokud nechcete bydlet v zapadlé vísce v Sudetech, a do toho péče o dítě, která byla v jedné z analýz vyčíslena na necelé dva miliony korun.
V neposlední řadě ženy po narození dítěte čelí běžně výraznému poklesu příjmů a pracovních příležitostí v porovnání s ženami bez dětí, na rozdíl od mužů, kteří tuto penalizaci vůbec nepociťují. A nejsou to jen peníze, ale celkový tlak, kdy se nedá zvládnout mateřství na jedničku a zároveň excelovat v práci, vždy je to jedno za cenu druhého a sebeúcta trpí, protože ženy pak mají pocit, že selhávají.
Děti mi zničily kariéru
Profesorka Peggy Heffingtonová z University of Chicago vysvětluje, že za nízkou porodností v západní civilizaci dnes stojí nejen osobní volba, ale také nedostatek strukturální podpory, kdy je obtížné sladit práci a rodinu. „Rádi mateřství oslavujeme v teorii, ale prakticky matky nepodporujeme,“ říká a kritizuje, že ačkoliv ženy mají „volbu“, bez systémové podpory je mateřství těžko slučitelné s důstojným životem. „Problém je v tom, že způsob, jakým dnes pracujeme, nejde dohromady s mateřstvím,“ dodává odbornice.
Sophiinu volbu řeší řada žen, včetně celebrit. „Moje děti mi zničily kariéru… Opravdu mě rozčiluje, když lidé říkají, že můžete mít všechno, protože upřímně – nemůžete,“ reaguje britská zpěvačka Lily Allen na populární narativ „můžeš mít všechno.“
Otevřeně o tlaku na mateřství se u nás nedávno svěřila v podcastu herečka a moderátorka Iva Pazderková. Dlouho toužila po dítěti, ovšem často kvůli vnějšímu tlaku. Později si uvědomila, že mateřství vnímala skrze optiku nátlaku okolí. „Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ prohlásila. Asi si umíte představit, co následovalo. Její přiznání narazilo na odpor a ukázalo se, jak silně zakořeněné představy o mateřství ve společnosti přetrvávají. Pazderková čelila útokům na sociálních sítích – jediným smyslem našeho života je přeci mít děti. Pazderková tak patří do blázince a je neužitečným člověkem, když neprodukuje dalšího tvora, který by zvyšoval HDP.
„Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ říká herečka Iva Pazderková k tomu, že se jednoho dne probudila a jednoduše jí spadl kámen ze srdce, že děti nemá. Zpětně si uvědomuje, že rodinu chtěla ve chvíli, kdy byla nejméně… pic.twitter.com/lEZzZqm290
— Čestmír Strakatý (@cestmirstrakaty) July 3, 2025
Svoji polívčičku si přihřál i Jaroslav Foldyna. „Takže my tady budeme makat, platit daně a důchody, a ona nám říká, že děti mít nechce, že jí takhle stačí Netflix a kočka. To jako vážně?“ nebral si servítky politik. Reakce na Pazderkovou nejsou ojedinělé. Ukazují širší trend, kdy se ženské tělo začíná chápat jako nástroj pro naplnění státních a demografických cílů.
Ženská děloha není veřejný majetek
Přepočítávat mateřství na hrubý domácí produkt a redukovat lidský život na statistický údaj v tabulce analýz je cynické. Stejně jako odsuzovat ženy, které se rozhodnou děti nemít a považovat je za neužitečné a nezodpovědné vůči budoucnosti národa. Ve veřejném prostoru zaznívají čím dál častěji názory, ze kterých lze mezi řádky vyčíst, že ženská děloha je veřejný statek. Na tento problém opakovaně upozorňuje i Heffingtonová, která se zabývá postavením matek v západní společnosti. Poukazuje na kulturní normu, která v mnoha společnostech nadále přetrvává, že žena má splnit své biologické poslání. „Některé z nás chtějí žít životy, ve kterých není místo pro děti, životy, které vyžadují, abychom své zásoby času, energie a lásky využily jiným způsobem.“
Rodičovství podle ní není jediný legitimní způsob, jak může člověk žít plnohodnotný a smysluplný život. Naplnění lze najít i v práci, vztazích, tvořivosti, veřejném působení – bez dětí. A poukazuje na to, že muž, který nechce založit rodinu, je pro své okolí možná trochu divný, ale jinak společností přijímaný, kdežto žena je kvůli stejnému postoji ostrakizována.
Už v 70. letech 20. století upozorňovala psychoanalytička Nancy Chodorowová, že mateřství je naučená a společensky udržovaná role, která se předává z generace na generaci, především skrze socializaci a kulturní očekávání. Ve své knize Reproduction of Mothering vysvětluje, že dívky jsou od dětství vedeny k tomu, aby se samy jednou staly pečujícími bytostmi. Společnost je tím připravuje na „povolání matky“, i když jim nikdy nedá možnost si skutečně vybrat. Tlak není tolik fyziologický jako kulturní.
Reklama
Proti takovému názoru se naopak staví například švédský filozof Torbjörn Tännsjö, který tvrdí, že lidé mají morální povinnost se rozmnožovat. Nutno dodat, že Tännsjö není ten, kdo musí všechny tyto hypotetické děti vychovávat. Koneckonců, je mnohem snazší argumentovat pro porod, když to nikdy nemusíte zažít.
Nebezpečná ideologie
Ženské tělo coby prostředek reprodukce, tahle logika je stará jako patriarchát sám. Ve 20. století se v mnoha zemích zformovala ideologie, která kladla na ženy silný tlak reprodukční povinnosti. Už Teddy Roosevelt přirovnal ženy bez dětí k „vojákům, kteří utíkají z boje.“ Říkal, že jsou „neužitečné jako nekynutý chléb“. Dnes politici jako byl zmíněný Foldyna nebo americký viceprezident J. D. Vance naznačují, že lidé bez dětí „nemají mít místo ve vedení státu“ nebo že by „měli platit vyšší daně.“ Vance opakuje historii, kdy kdysi v USA panovala představa, že ženy naplňují svou občanskou roli tím, že budou rodit americké občany, budoucí daňové poplatníky, vojáky, pracující. Tento tlak zesílil zejména po druhé světové válce v období baby boomu, kdy byl ideál ženy definován skrze mateřství, domácnost a podporu národa.
Jakmile je ženské tělo chápáno primárně jako nástroj pro reprodukci národa, otevírá se nebezpečný prostor pro ideologické manipulace. Dějiny 20. století nabízejí další příklady. V komunistických režimech byla porodnost často chápána jako otázka státní bezpečnosti. Například v Rumunsku za Nicolae Ceaușesca byly zakázány potraty i antikoncepce, protože stát potřeboval více pracovníků a vojáků. Výsledkem bylo obrovské utrpení, tisíce žen zemřely při nelegálních potratech, vznikly přeplněné dětské domovy a zdecimované generace dětí bez péče.
Mateřství zkrátka není občanská povinnost, ale osobní volba, kterou nelze vynucovat tlakem státu ani společnosti. Respekt k různorodým životním cestám žen je známkou vyspělé civilizace. Ať už se žena rozhodne pro děti, nebo ne, její hodnota zůstává stejná.
