Na stadionu je krásně. Místní atletický oddíl pořádá malé „interní“ závody, aby i ti nejmenší sportovci měli příležitost vyzkoušet si, jaké to je stát na stupních vítězů. Slunce svítí, na tribuně voní čerstvá káva a na výstřel ze startovní pistole právě čekají první děti, sedmi- a osmileté holčičky. Ale idylka je najednou u konce, když ambiciózní tatínek za mnou začne intenzivně povzbuzovat: „Pojď, Sofi, udělej je všechny! Na tebe nemaj!“
Sofi je skoro všechny udělala, skončila druhá. První „udělaná“ dívenka, ta na třetím místě, by nejspíš stříbro získala, ale povzbuzování tatínka Sofi ji zjevně znejistělo a zpomalilo.
Později při vyhlašování vítězů se ukázalo, že jeho trénování, v němž asi nezaznamenal, že nejde o olympiádu, se Sofi sdílí ještě její bratr. Tatínek pobíhal mezi ostatními překvapenými rodiči a hulákal: „Hurá, jsou na bedně, oba!“ A mně z toho bylo šoufl. Jak moc ještě tento sportovně premiantní přístup rodičů ovlivňuje dětskou psychiku, napadlo mě.
Tatínek s ambicemi olympijské hvězdy
„Pojď, Sofi, udělej je všechny!“ Zejména tahle přihlouple dvojznačná hláška zněla stadionem i přes celou tribunu. Co na tom, že Sofiina sedmiletá konkurentka měla náběh k pláči? V tu chvíli totiž nejde o sport, ale o na světlo se deroucí ambice a vykřičené přesvědčení, že úspěch dítěte je odrazem naší vynikající rodičovské práce. A kde jinde tohle musí být vidět než na bedně.
Jenže pro děti to není jen závod, ale drobná psychologická pastička, kde rodičovská očekávání přesahují a mnohdy i ubíjejí nadšení a dětskou radost. Podobný jev bychom mohli nazvat syndromem koučujícího rodiče. Samozřejmě, není to diagnóza, ale mohla by. Takhle přemotivovaný rodič totiž nechce jen fandit, chtěl by vést, usměrňovat a řídit. A bohužel to často dopadá přesně opačně.
Přemotivovanost ubíjí
Děti se pod tlakem „šíleného“ rodiče uzavírají, vyhoří, nebo si dokonce sport začnou spojovat s úzkostí, ne s úlevou. Výzkumy i rozhovory ukazují, že až tak intenzivní zapojení rodičů do sportu a výkonnosti jejich dětí je silně spojeno s výkonovou úzkostí a pak i následnou nižší spokojeností dětí ve sportu. Navíc „příliš ambiciózní“ rodiče často vidí dítě jen jako projekt ke zvládnutí jejich vyhořelých tuh, ne jako jedinečnou individuální bytost s vlastními potřebami.
Kdo je tedy ten člověk, co křičí u bedny? Sofiin tatínek teď s rukama v bok hrdě sleduje vyhlašování vítězů. V jeho očích září nadšení, triumf, možná i lehké zadostiučinění. Udělala je. A dokázal to i jeho syn. Oba jsou na bedně. Jenže naše otázka nezní, jestli dítě získalo medaili. Otázka zní: kdo vlastně získal tuhle výhru? Opravdu Sofi a její brácha? Nebo jejich táta?
Reklama
Podobní rodiče nejsou žádná kuriozita. Sportovní oddíly, trenéři i psychologové jim říkají různě – „helicopter parents“, „sportovní manažeři“ nebo „rodiče-trenéři“. Všichni ale mají společné to, že chtějí většinou víc než jejich děti. A tak místo aby stáli vedle svých potomků, jim začnou stát v cestě.
Ale nepleťme si pojmy a dojmy. Rozeznáváme několik typických rolí těchto rodičů. „Helicopter Parent“ dítě nikdy nenechá samotné, ani při tréninku, takže kolem něj krouží jako helikoptéra, mapující žraloky u australského pobřeží. „Lawnmower Parent“ (což lze přesně přeložit jako rodič s vlastnostmi sekačky na trávu) odstraňuje zase každou překážku, aby se potomkovi kráčelo „na bednu“ snáz, což v praxi znamená: zavolá trenérovi, pokud se třeba jeho dcera nedostala do štafety. A pak je tu přesně ten typ, který jsme potkali na stadionu. A ne, není to táta-sympoš. Je to tzv. „rušivý rodič“. Ten má naplánované nejen tréninky, ale i sportovní kariéru dítěte do roku 2035. Zápisy do závodů, proteinové tyčinky, ale žádné volno? To se nepřipouští, protože by odvádělo od stanoveného grafu.
„Rodičovská přehnaná angažovanost ve sportu je velmi výrazně spojena s poklesem sebedůvěry, ztrátou radosti a narušením vztahu k pohybu u dětí. Takže rodič se strašně snaží, ale jeho snažení přinese přesný opak. Mnoho těchto dětí ve skutečnosti touží po úplně jiném koníčku, chtějí tančit, malovat nebo prostě chodit ven. Vyrůstají v jakémsi vězení ambicí,“ říká pro Flowee koučka Jana Novotná, která se zabývá i supervizí. Podle ní navíc „rodičovský tlak koreluje se zvýšenou výkonovou úzkostí, nízkým pocitem kontroly a sníženou vnitřní motivací. Jinak řečeno – dítě si nehraje, ale plní úkol. A plnění úkolů není to, proč šestileté dítě začne běhat.“
Vzory, které nemotivují, ale naopak shazují
Když se do oné rodičovské motivace vloží ještě slavná jména, efekt se znásobí. David Beckham chodil na zápasy svého syna Brooklyna a byl velmi... viditelný. „Chci, aby si to užil, ale zároveň... víš, fandím mu celým srdcem,“ prohlásil pro britská média. A právě syn fotbalové hvězdy je jasným příkladem toho, jak fanouškovství, v tomto případě rodiče-celebrity, může být pro dítě nejen přítěží, ale kletbou, která má za následek to, že „se nebudu snažit moc“. Buď dobrý, ale ne lepší než já. Vyhraj, ale nebuď tak dobrý, abys mě ztrapnil.
Pro takové rodiče mohou být dokonce ambice na úspěch dětí ve sportu jakýmsi hnacím motorem jejich života. A jejich tlak nemíří jen na dítě. „Rodiče, kteří ztotožňují vlastní identitu s výkony svých dětí, jsou náchylnější k přehnaným očekáváním a častěji manipulují dítě směrem k výhrám, ne k radosti. A tak se může stát, že dítě místo radosti z běhu začne běh chápat jako test lásky, uznání, přijetí. Když bude první, dostane pochvalu. Když druhé, přijde jen ticho. A když třetí? Možná ani nebude večeře,“ pokračuje Jana Novotná. A tady se zastavíme...
Co když tlak přehluší radost?
Po bedně ale mnohdy přichází zklamání. Čím vyšší tlak, tím hlubší propad a ne každá medaile je úlevou. Pro některé děti je potvrzením toho, co by se dalo nazvat „ještěže se to povedlo“. Že dneska to doma bude v pohodě a že Sofi může být, aspoň na chvíli, pyšná sama na sebe. Jenže většina z dětí pod vedením otců-trenérů (nebo rodičů, samozřejmě ale tatínkové bývají více ambiciózní) nesbírá medaile, ale vnitřní napětí. Na bedně se tváří, že mají radost, ale pak při odchodu domů jen kontrolují výraz mámy nebo táty.
Když se na začátku zeptáte rodičů, proč přivádějí své děti ke sportu, odpovědi bývají čisté – chci, aby se hýbalo, rozvíjelo, našlo kamarády. Jenže pak přijde tabulka, bodování, žebříčky a rodiče zapomenou, proč tam vůbec přišli.
Psycholožka Deirdre Brandner to popisuje bez obalu: „Helicopter parenting může způsobit úzkost, nedostatek zvládacích schopností a snížené sebehodnocení. Děti nedostávají prostor vyzkoušet, kde končí jejich hranice, a to je učí, že neúspěch znamená selhání.“
Její slova potvrzuje doktorka Jana Novotná: „Děti přehlížené rodiči, kteří si do nich promítají své ztracené ambice, mají tendenci věřit, že jejich úspěch či neúspěch není jejich zásluha, ale odraz rodičů. To podkopává jejich sebevědomí a vyvolává paradoxní narcismus – děti se snaží být dokonalé, ale nikdy si nepřipadají dost dobré.“
Vedle psychiky trpí ale samozřejmě i tělo. Pokud rodič vsadí vše na jednu kartu a dítě už v devíti letech specializuje na jediný sport, dříve nebo později se dítko cítí přetížené, tělesně i psychicky. „Mnohem častěji pak u těchto dětí dochází ke zraněním a sport se pro dítě stane nejen nudou, ale až něčím odpudivým. Něco, co mělo být hrou, zábavou, tělesným potěšením, se promění ve strestest. A když tělo i hlava vypoví poslušnost, dítě odchází, navíc s pocitem, že nestačilo,“ doplňuje pro Flowee odbornice.
Kája už osm let žije s míčem a vodou
S mým synem chodí do školy holka Kája. Je jí 14 let a už osm let hraje vodní pólo na vyšší úrovni, už odmalička. Osm let tréninků, zápasů, soustředění a očekávání, do kterých se hodně zapojila Kájina máma. Nejen jako podpora, ale byla ve správní radě klubu, točila promo videa pro skauty, organizovala soustředění. Rodina žila sportem. Jenže pak, vloni na podzim, najednou Kája přišla a řekla: „Mami, já chci být herečka.“ A bylo hotovo. I když její maminka nejdřív cítila paniku a zklamání, všechno se jí rozleželo a Káju pochopila. Ta byla opravdu vyčerpaná, hlavně z toho, že nesmí udělat chybu a že každé rozhodnutí za ni někdo udělal. V září Kája nastupuje do umělecké školy, navíc mnohem víc maluje a i její máma mi tuhle řekla, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké kdy udělaly.
„Přestala jsem milovat věci, které mě kdysi bavily. Protože mě nikdo nikdy neposlouchal, když jsem říkala, že jsem unavená,“ řekla Kája. Ale ona je příkladem toho, jak to má vypadat, když rodič, který na dlouhou dobu přestal být fanouškem a stal se producentem cizího představení, najednou procitne. Bohužel v případě Káji až v momentě, kdy dítě už celou dřinu vzdalo.
Na nic nespěchat, radí sportovní psycholog
Sportovní psycholog Václav Petráš, kterého známe jako hlavu podcastu Hovory z rozhlasu, se této problematice intenzivně věnuje a ví, jak snadno se rodič nechá pohltit soutěživou atmosférou. A mluví jasně: „Když se na začátku zeptáte rodičů, proč přivádějí své děti ke sportu, odpovědi bývají čisté – chci, aby se hýbalo, rozvíjelo, našlo kamarády. Jenže pak přijde tabulka, bodování, žebříčky a rodiče zapomenou, proč tam vůbec přišli.“ A dodává, že přechod od zábavy k výkonu by se měl odehrát, když „je dítě o dekádu dál“, ne v sedmi letech. V ten moment totiž hrozí, že místo hraní se promění sport v permanentní test a dítě začne vnímat vztah k rodiči jako něco, co závisí na výsledku. „Dítě to pak začne vnímat tak, že vztah k rodičům je závislý na tom, jak se mu podaří příští zápas,“ vysvětluje Petráš pro plus.rozhlas.cz.
I sportovní psycholožka Gabriela Kloudová opakovaně zdůrazňuje, že děti by si měly sportem především hrát. V rozhovoru pro Lifee.cz varuje: „Za mě cílem sportu je, aby mě to bavilo, abych z toho měla radost a aby i děti měly ke sportu zdravý vztah. Když je tohle primárním cílem trenérů, rodičů i dalšího systému, je to dobře.“ Podle ní to ale neznamená, že musí sportu obětovat třídu vysoké školy, ale že raději než výsledky by měl věkově přiměřený trénink podporovat lásku k pohybu. V norském modelu, na který Kloudová naráží, se děti učí pracovat se stresem, vnitřními monology a vizualizací až mezi šesti a dvanácti lety – zábavnou formou, prostřednictvím hry. Pokud to rodičům uniká, hrozí, že předčasným tlakem vystaví dítěti „stopku“ na celoživotní sportovní cestu jen proto, že přestal být zábavným dobrodružstvím.
Tati, máš hlas jako rozhlasák. A co kdyby ses ztišil?
A teď zpátky tam, kde jsme začali. Na tribunu a na bednu, kde si Sofi sundává číslo z trička a táta si ještě dává vítězné kolečko, kde všem vykládá, jak je jeho děti „udělaly“. Všichni teď vědí, kdo je Sofiin otec. Nejen proto, že ji tak úporně povzbuzoval, ale protože jí to na bedně přece „zařídil“, protože ji k tomu výkonu přece vede odmala. Ale co by se stalo, kdyby jen seděl, mlčel, a nechal Sofi doběhnout podle sebe? Podle sportovního psychologa Václava Petráše bychom se tak možná dostali o míli dál.
Nechte trénovat trenéry a snažte se, aby byla vaše ratolest šťastná.
„Ve chvíli, kdy rodič ztrácí odstup, dítě ztrácí možnost se sportem experimentovat,“ říká Petráš v rozhovoru pro Český rozhlas. A vysvětluje, že přirozený vývoj sportovní identity, tedy toho, že dítě zjistí, co ho baví a v čem je dobré, probíhá zcela jinak než formou pokynů, rad, hodnocení a povzbuzování z hlediště. „Když rodič koučuje z tribuny, stává se ze sportu prezentace výkonu pro rodiče, ne zábava nebo cesta.“ A to je přesně to, co se stalo Káje.
Jak být tím správným sportovním rodičem
Naštěstí se s tím dá něco dělat. A začít můžeme tam, kde jsme, ideálně hned při příštím tréninku. Psycholožka Gabriela Kloudová radí jedno jediné: vraťte sport dětem. Přestaňte ho považovat za vizitku výchovy, za měřítko úspěchu nebo důkaz, že jste vy sami něco dokázali. „Primární je, aby sport bavil. Aby dítě chodilo na tréninky rádo. Aby mělo kamarády, objevovalo svoje možnosti. A když se mu něco nepovede, aby vědělo, že doma není zklamání.“
Zní to jednoduše. Ale pro rodiče, kteří už mají v sobě zakořeněný pocit, že jejich dítě má „na víc“, je to změna myšlení. Je potřeba přepnout z kontrolní věže do podpůrného zázemí. Neptejte se dítka po každém tréninku „jak jste dopadli?“, ale raději řekněte, „co tě dnes bavilo nejvíc?“ Nesoustřeďte se na to, kolik bodů nebo gólů dítě dalo, nebo za kolik vteřin to uběhlo. Sledujte, jestli září, když si zavazuje tkaničky.
A co dělat, když se přistihnete, že vás svrbí jazyk a nejradši byste z tribuny zařvali: „Udělej ho!“ Zhluboka se nadechněte, podívejte se na ostatní rodiče a pokuste se tu větu spolknout. Nechte trénovat trenéry a snažte se, aby byla vaše ratolest šťastná.
Takže jsme na tribuně, kde zase voní káva, krásně pere slunce. A vy najednou vidíte, že mezi tričky s oddílovým logem a natěšenými rodiči není místo pro vaši hlasitou roli. Jsme tu pro ně, ne místo nich. A Sofi možná nestojí na bedně. Ani její brácha. Ale pak k vám s radostí přiběhnou a půjdete třeba na zmrzku.
