Smutek je něco, o co nikdo z nás přirozeně nestojí. Přesto patří k emocím, se kterými se čas od času setká každý. Když přijde po rozchodu, ztrátě blízkého člověka, nenaplněném očekávání nebo třeba po zásadní životní změně, často máme jedinou potřebu: aby co nejdříve odešel. Snažíme se zaměstnat, rozptýlit, být mezi lidmi nebo si namlouváme, že už bychom přece měli být v pořádku.
Jenže možná není potřeba smutek za každou cenu zahánět. Může totiž ukazovat něco důležitého. Třeba co jsme milovali, na čem nám záleželo a bez čeho se náš život najednou změnil.
Psycholog Steven Stosny ve svém popularizačním textu pro Psychology Today nabízí pohled, podle něhož mohou smutek a hodnota představovat dvě strany jedné mince. Když o něco přijdeme, pak může být bolest přirozenou reakcí na ztrátu něčeho, co pro nás mělo význam.
„Smutek vzniká jako odpověď na ztrátu něčeho, k čemu jsme byli citově připoutáni nebo co bylo součástí našeho života, identity či budoucnosti,“ dodává psychoterapeutka Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče.
Smutek nemusí znamenat, že jsme slabí
Problém je, že mnoho z nás má ke smutku zvláštní vztah. Potřebujeme fungovat, starat se o rodinu, chodit do práce a být produktivní. A ještě se tvářit, že všechno zvládáme naprosto v pohodě.
Současně bychom neměli z každého smutku vytvářet úkol nebo ponaučení. Někdy žádné jasné poselství nemá.
Na dlouhé ponoření do vlastních myšlenek zkrátka často nemáme čas, a tak se někdy snažíme samotné prožívání bolesti přeskočit a rovnou hledáme cestu ven. Žijeme ve zrychlené době a nepříjemné emoce se někdy snažíme potlačit nebo odsunout, protože nám znesnadňují každodenní fungování. Jenže emoce nejdou vždycky vypnout jako nepříjemné upozornění na telefonu.
„Smutek má svou psychologickou funkci. Zpomaluje nás a upozorňuje, že se změnilo nebo bylo zasaženo něco, co je pro nás důležité. Může nám ukázat potřebu blízkosti, podpory, bezpečí, uznání či odpočinku,“ vysvětluje Pelechová.
Může nás tak zastavit ve chvíli, kdy jsme příliš dlouho jeli na automatický režim. Najednou si uvědomíme, že nám někdo chybí. Že nám záleží na rodině. Že jsme se v práci cítili dobře nejen kvůli výplatě. Nebo že jsme přišli o něco, co jsme považovali za samozřejmost.
Z intenzity smutku ale nelze měřit velikost lásky
To však neznamená, že čím víc člověk pláče, tím víc miloval. Každý z nás zpracovává ztrátu jinak.
„Z intenzity a vnějších projevů smutku však nelze měřit velikost lásky. Člověk může reagovat pláčem, ale také šokem, hněvem, otupělostí či úlevou. Smutek proto může být stopou hodnoty, nikoli jejím přesným měřítkem,“ říká psychoterapeutka.
To je důležitá připomínka například po úmrtí blízkého člověka. Neexistuje žádný správný způsob truchlení. A už vůbec neexistuje tabulka, podle níž bychom mohli posuzovat, zda někdo truchlí „dost“.
Stopa toho, na čem nám záleží
Možná stojí za to položit si místo otázky „Jak se toho pocitu zbavím?“ jinou otázku: „Co mi vlastně smutek říká?“
Někdy může být odpověď překvapivě jednoduchá. Chybí nám člověk. Potřebujeme více blízkosti. Ztratili jsme něco, co nám dávalo pocit jistoty. Nebo jsme dlouho ignorovali vlastní potřeby a teprve nepříjemná emoce nás přinutila si jich všimnout.
Samotná délka smutku nemusí být tím nejdůležitějším měřítkem. Podstatnější je, co se s člověkem děje a zda se jeho svět postupně znovu rozšiřuje, nebo se naopak stále více uzavírá.
„V terapii se proto můžeme ptát: Co jsem ztratil? Co mi nyní chybí? Co bylo pro mě natolik důležité, že jeho nepřítomnost bolí?“ říká Pelechová.
„Současně bychom neměli z každého smutku vytvářet úkol nebo ponaučení. Někdy žádné jasné poselství nemá a člověk potřebuje nejprve porozumět tomu, co se s ním děje,“ dodává psychoterapeutka.
Není nutné ve smutku zůstat, ale ani před ním utéct
Stosny upozorňuje ještě na jednu důležitou věc. Smutek může být součástí procesu, který nás postupně vede zpátky k tomu, co je pro nás důležité. Když se člověk postupně učí žít se skutečností ztráty a znovu obrací část své pozornosti ke vztahům, práci, přírodě nebo tvorbě, může se vedle bolesti obnovovat také pocit smyslu. Nejde o to smutek přetlačit, ale vytvořit prostor pro jeho prožívání a současně hledat bezpečné způsoby, jak se znovu zapojovat do života.
„Bezprostředně po ztrátě člověk obvykle potřebuje stabilizaci, lidskou přítomnost a zajištění základních potřeb. Příliš časné hledání smyslu nebo pobízení k aktivitě může působit jako další tlak,“ upozorňuje Pelechová.
Teprve později mohou přicházet další malé kroky. Jsou zdánlivě jednoduché, pro člověka v hlubokém smutku ale mohou být velice náročné. Najíst se, jít na procházku, zavolat kamarádce. Postupně znovu vpustit do života věci, které jsme během bolesti odsunuli.
Kdy už smutek není jen smutkem
Je ale rozdíl mezi přirozeným smutkem a stavem, který člověka začne dlouhodobě dusit. Smutek může přicházet ve vlnách. Někdy trvá jen krátce, třeba když se dozvíme smutnou zprávu nebo se nám něco nepodaří. U části pozůstalých může vzniknout také porucha protrahovaného zármutku, která se od deprese liší a jejímž jádrem bývá přetrvávající intenzivní touha po zemřelém či zaujetí ztrátou spojené s výrazným narušením každodenního života.
Reklama
Deprese se může objevit také v souvislosti se ztrátou a její projevy se mohou s truchlením částečně překrývat. Varovné může být dlouhodobé a výrazné narušení běžného fungování, přetrvávající ztráta zájmu a radosti, beznaděj, výrazné sebeznehodnocení nebo myšlenky na smrt. O případné diagnóze však nerozhoduje jediný příznak ani samotná délka obtíží, ale jejich celkový obraz a závažnost.
„Je důležité rozlišovat smutek jako emoci, truchlení jako proces vyrovnávání se se ztrátou a depresi jako duševní onemocnění,“ říká Pelechová.
Samotná délka smutku proto nemusí být tím nejdůležitějším měřítkem. Podstatnější je, co se s člověkem děje a zda se jeho svět postupně znovu rozšiřuje, nebo se naopak stále více uzavírá.
„Cílem není smutek odstranit ani nechat ztrátu za sebou. Cílem je, aby smutek postupně přestal být jediným obsahem života a vedle něj znovu získaly místo vztahy, zájem a budoucnost,“ uzavírá psychoterapeutka Lenka Pelechová.
