Otevřeme po letech skříňku a ucítíme parfém, který jsme kdysi používali. A najednou si nevzpomeneme jen na jeho vůni. Vybaví se nám konkrétní člověk, místnost, světlo za oknem a pocit, který jsme tehdy měli. Na pár vteřin jakoby se minulost otevřela přímo před námi.
A nemusí jít jen o parfém. Podobně může zapůsobit staré oblečení, předmět, dopis nebo místo, které jsme kdysi navštívili. Stačí zahlédnout známou ulici, vrátit se po letech do domu, kde jsme prožili část života, nebo se probudit ze zvláštního snu s pocitem, že jsme se na okamžik ocitli někde hluboko v minulosti.
Některé vzpomínky se nevracejí jen jako obrazy. Přicházejí s atmosférou, tělesným pocitem a emocí, kterou jsme tehdy prožívali.
Proč to mozek umí? A proč některé vzpomínky nezůstávají jen vzpomínkami, ale vracejí se k nám i s původními emocemi?
Vzpomínka má svou mapu i emoci
Po letech vejdeme do domu, ve kterém jsme strávili dětství, a najednou se vynoří vzpomínky, o nichž jsme si mysleli, že jsou dávno pryč.
Vidíme sami sebe jako děti, jak běháme po schodech. Vybavíme si pokoj, který jsme desítky let neviděli, starou skříň v rohu nebo místo, kde stávala televize. Vybaví se nám také lidé, kteří tam tehdy byli, a situace, které se v těchto prostorách odehrávaly.
Samotné místo nenese jednu univerzální emoci. Význam mu dává zkušenost, kterou jsme v něm prožili.
Stejný princip můžeme vidět i na obyčejné kavárně. Pro jednoho člověka je to místo prvního rande, prvního polibku a začátku vztahu. Pro někoho jiného může být stejný stůl spojený s okamžikem, kdy se dozvěděl bolestivou zprávu.
Adresa je stejná. Vzpomínka nikoli
Mozek tedy nepracuje pouze s informací o tom, kde se něco stalo. Důležitou roli hraje také význam, který daná zkušenost měla.
V nové studii publikované v časopise Nature Neuroscience vědci na zvířecím modelu zkoumali, jak mozek propojuje konkrétní místo s jeho emočním významem.
Ve zkoumaném prostředí mohlo stejné místo získat dva rozdílné významy. Jedna zkušenost byla spojená s odměnou, druhá s ohrožením. Prostor přitom zůstával stejný. Mozek se tedy musel naučit rozlišovat nejen jednotlivá místa, ale také to, co pro něj tato místa znamenají. Při rozlišování těchto zkušeností hrálo důležitou roli propojení různých částí hippocampu.
Hippocampus je část mozku, která se podílí na ukládání a vybavování vzpomínek. Zároveň pomáhá orientovat se v prostoru a vytvářet si v hlavě jakousi mapu prostředí. Dokáže tak spojovat informaci o tom, co se stalo, kde se to stalo a jaký význam to pro nás mělo.
To je důležité například při vybavování nepříjemné události. Nestačí si pamatovat samotný strach. Mozek si může uchovat také místo, kde jsme ho zažili, co bylo kolem nás nebo co se v daném okamžiku dělo.
Mozek si může uchovat nejen to, co se stalo, ale také kde se to stalo a jaký význam to pro nás tehdy mělo.
Díky tomu si i po desítkách let můžeme vybavit, kde jsme stáli, když se stalo něco důležitého. Kde byly dveře, u kterého okna jsme seděli nebo po které straně chodníku jsme tehdy šli.
Když stejnému místu dáme jiný význam
Stejně to funguje i v běžném životě. Jedna ulice může být pro někoho místem šťastného období a pro jiného místem spojeným s rozchodem. Jeden dům může znamenat bezpečí dětství, zatímco jiný člověk si z něj odnese vzpomínku na hádky nebo strach.
Samotné místo tedy nenese jednu univerzální emoci. Význam mu dává zkušenost, kterou jsme v něm prožili.
Proto může návrat na známé místo vyvolat mnohem víc než jen vzpomínku na to, jak kdysi vypadalo. Dům se za ta léta změnil, nábytek zmizel a lidé, kteří v něm žili, už mohou být dávno pryč. Stačí ale známá chodba, schodiště nebo pohled z okna a najednou se vybaví kus minulosti.
Ani ve spánku minulost nezmizí
Co se ale s těmito zkušenostmi děje, když usneme?
Mozek během spánku nepřestává pracovat se vzpomínkami. V některých fázích spánku se znovu objevují vzorce nervové aktivity, které souvisejí s tím, co jsme předtím zažili. Tento proces se označuje jako replay, tedy opětovné přehrávání. Nejde přitom o vědomé vybavování vzpomínek jako přes den.
Během spánku se znovu objevovaly vzorce nervové aktivity spojené se zkušenostmi s odměnou i ohrožením, výrazněji však ty, které souvisely s nebezpečím. Mozek přitom znovu aktivoval také informace spojené s prostorem a pohybem.
Výsledky tak naznačují, že během spánku mozek nepracuje pouze s emočním významem zkušenosti, ale také s kontextem, v němž se odehrála.
Reklama
Z hlediska přežití je to užitečné. Když se setkáme s nebezpečím, potřebujeme si zapamatovat nejen samotný strach, ale také prostředí a okolnosti, které s ním souvisely. Příště tak můžeme podobnou situaci rychleji rozpoznat nebo se jí vyhnout.
Proto se nám dávná místa vracejí i ve snech
Ve snech se objevují místa a lidé, které jsme dlouho neviděli. Byt, ve kterém jsme bydleli před dvaceti lety. Škola, do které jsme chodili jako děti. Ulice, po které jsme kdysi chodili do práce. Člověk, který už dávno není součástí našeho života.
Za těmito obrazy není nutné hledat žádné tajemné poselství. Mozek při snění pracuje s uloženými zkušenostmi a jejich části znovu skládá dohromady.
V jednom snu se tak může objevit známý dům, člověk z minulosti i emoce spojená s určitou životní etapou, přestože tyto prvky původně patřily k různým událostem.
Proto může sen působit velmi skutečně, i když se odehrává v prostředí, které ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Mozek kombinuje známé prvky a vytváří z nich nový příběh.
Stejným způsobem využívá dřívější zkušenosti také při představování budoucnosti. To, co jsme už prožili, mu poskytuje materiál pro vytváření představ o tom, co by mohlo přijít.
