Slovní spojení „vnitřní opora“ slýcháme tak často, až jsme nad ním přestali přemýšlet. Přitom jde o čirý protimluv, něco jako kulatý čtverec nebo ohlušující ticho. Ve fyzickém světě se nic neopírá samo o sebe; i naše planeta vděčí za svou stálou dráhu přitažlivosti Slunce.
V lidské mysli žádné nehybné základy neexistují, probíhají v ní pouze živé procesy. Lékař Bruce McEwen popsal schopnost organismu udržovat stabilitu skrze neustálé přizpůsobování pojmem alostáza. Přežíváme díky tomu, že pružně reagujeme na svět kolem nás.
Chlad dlažby a noční soudce
Když člověka přepadne úzkost, první záchrannou brzdu nabízí tělo. Srdce buší, dech se zkrátí a ramena se zvednou. V tu chvíli pomáhá vylézt z postele, stoupnout si bosýma nohama na chladnou podlahu a pomalu vypít sklenici vody. Tělesné vjemy vrací splašenou mysl do přítomnosti: sedíme na židli, dýcháme a v tuhle noční hodinu vůbec nemusíme zachraňovat svět. Samotné tělo však k celkovému klidu nestačí. Pokud v sobě navíc neseme nezpracované těžké zážitky, může vnímání zrychleného tepu obavy spíše přiživit.
Skutečná opora je vždycky vztahem mezi námi a okolním světem.
Tehdy přichází ke slovu náš vnitřní hlas. Psycholog Dan McAdams tento mechanismus popisuje jako vyprávěnou identitu, tedy osobní příběh, kterým dáváme svému životu směr a řád. Právě vzpomínka na překonané překážky nám dodává odvahu. Zrádné je, když nočnímu hlasu uvěříme i jeho nejdivočejší katastrofické předpovědi. Z vnitřního rádce se rázem stane nesmlouvavý soudce, který nás zbytečně obírá o spánek i zbytky sil.
Až vyjde slunce a zazvoní budík
Když se v kuchyni konečně rozední, noční přízraky začnou ztrácet na síle. Zazvoní budík, cvakne vypínač a rozvoní se káva. Běžná ranní rutina ušetří spoustu zbytečného váhání. Když člověk neví kudy kam, stačí dělat krok za krokem: namazat si chleba, vyjít ze dveří, nastoupit do tramvaje.
Teprve v denním světle, kdy se noční panika rozplyne v realitě, přichází prostor pro skutečná rozhodnutí. Místo strachu se můžeme opřít o to, čemu doopravdy věříme: zachovat férovost, neztratit trpělivost s dětmi nebo s klidným hlasem odmítnout práci navíc, i když tím někoho naštveme.
Psychologie v této souvislosti hovoří o psychologické flexibilitě, tedy o schopnosti jednat podle svých hodnot i navzdory dojezdu nočních pochybností. Osobní zásady se v denním provozu stávají kompasem, který nám ukáže směr.
Dirigent vlastního orchestru
Vnitřní stabilita nestojí na jediném záchytném bodu. Připomíná spíše hudební orchestr. Dech drží tón, paměť rozvíjí melodii, osobní hodnoty udávají směr a každodenní návyky určují tempo. Skutečná rovnováha znamená schopnost včas poznat, kterému nástroji se nedostává patřičné pozornosti.
Rada spoléhat se výhradně na sebe navíc vyvolává falešný dojem, že požádat o pomoc je ostuda nebo osobní prohra. Skutečná opora je vždycky vztahem mezi námi a okolním světem. Vzniká mezi dechem a pevnou půdou pod nohama, mezi chladným ranním vzduchem a hlasem blízkého člověka na druhém konci telefonu. Nejde o to stát jako kůl v plotě, ale vědět, že opřít se v těžké chvíli o druhé je naprosto přirozená věc.
