Data potvrzují, že sdílený odpor k neschopnému šéfovi, hnusnému kafi z automatu nebo absurdním korporátním rituálům buduje okamžitou důvěru a pevnější pouto než jakýkoliv nucený teambuilding. Někdy nás totiž nespojuje to, co milujeme, ale to, čemu společně odmítáme tleskat.
Sedím v karlínské kavárně, kde je takový hluk, že si lidé u stolů pomáhají gesty víc než slovy. U vedlejšího stolu sedí muž s tabletem a žena v pracovním kostýmku. Je vidět, že spolu ještě neumějí být úplně přirozeně. Atmosféra je napjatá, plná těch klasických, zdvořilostních frází o počasí a blížícím se víkendu. Pak ale muž utrousí jedovatou poznámku na adresu nového interního systému, který firma minulý týden zavedla.
Žena se zastaví. Její oči se rozzáří čistým, nefalšovaným nadšením. „Ty z toho softwaru taky šílíš? Já myslela, že jsem jediná, komu to smazalo celou měsíční práci!“ vyhrkne. Během sekundy je ledová hradba pryč. Zdvořilostní tón střídá spiklenecký šepot, gestikulace rázem ožívá. Právě jsem se stal svědkem psychologického fenoménu, kterému se odborně říká negativní afinita.
Spojení zdánlivě nespojitelného
Tento moment mi okamžitě připomněl Karolínu a Jakuba. Potkala jsem je před dvěma lety, když nastoupili do jedné ambiciózní marketingové agentury. Karolína byla analytička s láskou k přesným číslům, Jakub kreativní chaotik, který žil z kofeinu a momentálních nápadů. Na papíře neměli společného vůbec nic. Karolína o víkendech běhala terény, Jakub chodil spát v pět ráno po DJských setech. Přesto se z nich během prvního měsíce stala nerozlučná dvojka.
Neschopný šéf dokázal pro jejich přátelství víc než všechny firemní teambuildingy dohromady.
Co je spojilo? Nebyl to společný projekt ani záliba v jídle. Byla to čistá, koncentrovaná frustrace z jejich tehdejšího kreativního ředitele, muže, jehož manažerský styl spočíval v posílání chaotických e-mailů ve tři hodiny ráno a neustálém měnění deadlinů. „Ten chlap byl chodící katastrofa,“ vzpomínal později Jakub s úsměvem. „Ale bez něj bychom s Karolínou nikdy nezjistili, že si kryjeme záda.“
Když je „špatné“ silnější než „dobré“
Jako novinářka se málokdy spokojím s pouhým pozorováním, a tak jsem začala pátrat, co na tenhle podivný paradox říká věda. Ukazuje se, že lidská psychika má v tomto směru velmi jasno. Klíčový zlom v chápání tohoto fenoménu přinesla dnes již klasická studie, kterou vedla sociální psycholožka Jennifer K. Bosson se svým týmem. Výzkum s názvem Interpersonal chemistry through negativity: Bonding by sharing negative attitudes about others ukázal něco, co intuitivně všichni víme, ale málokdy to přiznáme nahlas: objev, že s cizím člověkem sdílíme negativní postoj vůči třetí osobě nebo věci, předpovídá rychlost a sílu vzniku přátelství mnohem spolehlivěji než sdílení pozitivních sympatií.
Proč to tak je? Podle vědců má negativní informace v našem evolučním nastavení mnohem větší psychologickou váhu. Tento koncept vychází z obecnější teze, že špatné věci mají na lidskou psychiku silnější vliv než ty dobré. Když s někým sdílíte informaci, že máte rádi sushi nebo filmy od Tarantina, neriskujete vůbec nic. Je to bezpečná, povrchní konverzace.
Někdy nás nespojuje to, co milujeme, ale to, čemu společně odmítáme tleskat.
Když přiznáte, co nebo koho nemáte rádi, podstupujete malé sociální riziko. Dáváte najevo něco, co by proti vám teoreticky mohlo být použito. Pokud druhý člověk odpoví stejně, vzniká rychlý pocit důvěry a vzájemného porozumění. Stejný mechanismus funguje ve škole, na rodičovských skupinách i v internetových diskusích. Lidé často navazují kontakt rychleji ve chvíli, kdy zjistí, proti čemu stojí, než když hledají, co mají společného.
Zákopy korporátního tlaku
Není náhodou, že ta nejpevnější přátelství často vznikají v prostředích, kde je člověk pod neustálým tlakem – ve školních lavicích během zkouškového období nebo v kancelářích s toxickou kulturou. Karolína a Jakub prožívali přesně to, co psychologové popisují jako syndrom společného nepřítele.
„Scházeli jsme se u tiskárny na chodbě,“ vyprávěla mi Karolína, když jsme o tom po čase mluvili. „Stačil jeden pohled a věděli jsme, kolik uhodilo. Začalo to stěžováním si na nesmyslné úkoly, ale během pár týdnů jsme u té tiskárny probírali naše osobní krize, strachy z vyhoření i to, co chceme od života. Ten společný nepřítel nám vlastně otevřel dveře k sobě navzájem.“
Společný nepřítel jim poskytl něco, co bývá na pracovišti vzácné: pocit, že v tom nejsou sami.
Past, ve které dojde palivo
Každá mince má však dvě strany a investigativní pohled na věc vyžaduje podívat se i na to, co se stane, když ten společný nepřítel náhle zmizí. Negativní afinita je totiž sice geniální startér, ale extrémně mizerný dlouhodobý motor.
Příběh Karolíny a Jakuba měl totiž pokračování, které přesně kopíruje varování psychologů. Po necelém roce Jakub z agentury odešel za lepším místem do nadnárodní korporace. Toxický ředitel zmizel z jejich každodenních životů. Na začátku si psali každý den, ale postupně začala konverzace drhnout.
„Najednou jsme zjistili, že když si nemáme na co stěžovat, naše ranní chaty jsou prázdné,“ přiznal Jakub. „Seděli jsme na kafi a zmohli se jen na otázky, jak se daří rodině. Bylo to zvláštní. Ten žár, který nás spojoval, prostě vyhasl s mým odchodem z firmy.“
Reklama
Odborníci na lidské vztahy upozorňují, že dlouhodobé a udržitelné vztahy nemohou stát pouze na negaci. Negativní vazba sice poskytne bleskový základ a otevře dveře dokořán, ale pokud partneři nebo přátelé nedokážou postupem času vybudovat síť pozitivních sdílených zážitků, vztah odumře, nebo se promění v toxický kruh věčného stěžování si. Pokud je jedinou věcí, která vás spojuje, nenávist k něčemu vnějšímu, stáváte se závislými na přítomnosti tohoto problému.
Karolína a Jakub naštěstí tuhle past včas rozpoznali. Místo toho, aby nechali své přátelství vyšumět, rozhodli se najít to, co je baví, když zrovna nejsou pod tlakem. Trvalo to, ale dnes spolu chodí lézt na stěnu a plánují společnou cestu do Skandinávie. Společný nepřítel splnil svou historickou roli – svedl je dohromady a ukázal jim, že si mohou věřit. Zbytek už museli postavit na zelené louce.
Někdy je zkrátka v pořádku přestat předstírat, že je všechno sluníčkové. Pokud v práci nebo v životě narazíte na někoho, s kým sdílíte hluboký odpor ke stejným absurditám, neberte to jako projev toxicity. Může to být začátek toho nejupřímnějšího přátelství, jaké kdy zažijete. Jen nezapomeňte, že až ten společný nepřítel padne, musíte mít v ruce víc než jen seznam věcí, které vás štvou.
