V padesátých letech se stal případ, který se až dodnes často připomíná v diskusích o síle mysli. Pacient známý jako Mr. Wright byl v pokročilém stádiu rakoviny a medicína mu už moc šancí nedávala. Jako poslední naději dostal experimentální lék Krebiozen, který tehdy část odborné veřejnosti i média prezentovaly jako velmi slibný. Podle tehdejších zpráv se jeho stav po podání léku výrazně zlepšil. Nádory se zmenšily a Wright se na několik měsíců vrátil k běžnému fungování.
Situace se ale změnila ve chvíli, kdy se začaly objevovat informace, že Krebiozen v klinických studiích nefunguje. Když se to Wright dozvěděl, jeho stav se zhoršil, nádory se vrátily a krátce nato zemřel.
Přestože je případ dodnes diskutovaný a nelze z něj vyvozovat jednoznačné závěry, často se uvádí jako jeden z nejznámějších příkladů placebo efektu, ale i jeho „zlého dvojčete“, takzvaného noceba. Tedy situace, kdy nám negativní očekávání zhorší fyzické prožívání i zdravotní stav.
Astmatické záchvaty i erektilní dysfunkce
Možná vám příběh Wrighta přijde přitažený za vlasy. Podobné efekty ale popsala i řada moderních studií, které efekt noceba potvrdily. V roce 2010 například americký anesteziolog Dirk Varelmann testoval, jestli způsob, jakým lékař popíše injekci, ovlivní vnímání bolesti.
Strach a negativní očekávání se mohou šířit i společensky – skrze média, kampaně nebo dramatické titulky.
Jedné skupině pacientů tedy řekl, že pocítí silné bodnutí jako od včely. Druhé skupině popsal stejný zákrok neutrálně a uklidňujícím způsobem. A výsledky se lišily. Přestože lék i způsob aplikace byly stejné, skupina s „včelou“ hlásila výrazně vyšší bolest.
V jiné studii 40 astmatiků inhalovalo obyčejnou vodní páru. Když jim ale výzkumníci řekli, že šlo o dráždivou látku, téměř polovina z nich začala pociťovat dušnost, a část dokonce zažila astmatický záchvat. Jinými slovy, jejich průdušky se začaly chovat, jako by hrozba byla skutečná, přestože nebyla. A výzkum z roku 2003 ukázal něco podobného. Pacienti, kterým bylo řečeno, že jejich lék může způsobit erektilní dysfunkci, hlásili tento problém dvakrát častěji než ti, kteří tuto informaci vůbec nedostali.
Smrt Voodoo a pandemie smíchu
Nocebo efekty se ale dějí i mimo ordinaci lékaře. Například v roce 1942 popsal fyziolog Walter B. Cannon fenomén známý jako „Voodoo Death“. Popsal případy lidí, kteří po silném přesvědčení, že byli prokleti nebo odsouzeni k smrti, skutečně zemřeli, přestože předtím nevykazovali vážné zdravotní problémy.
Ještě zvláštnější je případ z Tanzanie z roku 1962. V jedné místní dívčí škole se v době, kdy země procházela politickým a společenským stresem po získání nezávislosti, objevily záchvaty nekontrolovatelného smíchu. Trvaly hodiny, někdy i dny a postupně se rozšířily i mimo školu. Navíc nešlo o spontánní veselý smích, ale o smích, který byl doprovázen úzkostí, pláčem, mdlobami, bolestmi i problémy s dýcháním. Škola nakonec musela být na nějakou dobu uzavřena.
Mlčet, nebo mluvit?
Moderní medicína stojí na předpokladu, že fyzické symptomy mají fyzickou příčinu. A ve většině případů to samozřejmě platí. Zároveň ale přibývá důkazů, že psychika může fyzické symptomy výrazně ovlivnit.
A tak se dnes lékaři často dostávají do složitého etického dilematu – jak pacientovi sdělovat citlivé informace tak, aby mu zbytečně neublížily? Transparentnost je v dnešní době standard, který od lékařů očekáváme. Jenže nesmíme zapomínat na to, že i slova mají své vedlejší účinky.
Reklama
A zdaleka nejde jen o ordinace lékařů. Nocebo efekt se navíc nemusí týkat jen jednotlivce. Strach a negativní očekávání se mohou šířit i společensky – skrz média, kampaně nebo dramatické titulky. Jenže co když zároveň tyto informace vyvolávají strach, a tím potenciálně i reálné zdravotní obtíže?
Tohle už není jen medicínský, ale i etický problém. Protože pokud novinář, lékař nebo politik zvolí slova, která vyvolají paniku, pak už to není jen informace, ale také zásah do psychiky a potažmo i do zdraví.
Před čtyřmi sty lety oddělil René Descartes mysl a tělo jako dva samostatné světy. Moderní medicína se tím dlouho řídila. Jenže realita se tomu úplně nepodřizuje. Dnes se ukazuje, že obě části spolu souvisí mnohem víc, než jsme byli kdy ochotni si připustit. A možná je to nejdůležitější poselství celého nocebo efektu. Možná nejde o důkaz, že si člověk nemoc ‚vymýšlí‘. Spíš o připomínku, že lidské tělo nefunguje odděleně od strachu, očekávání a prostředí, ve kterém žijeme.
