V dospělosti letí čas jako splašený kůň. Jeden den si kupujete opalovací krém s faktorem 50, abyste se v Jugošce nespálili, a druhý den se vás někdo ptá, kam jdete pařit na Silvestra. Pro jistotu se podíváte do kalendáře a skřípete zuby. Tohle přece není normální!
Slavný příklad teorie relativity říká, že sedět tři hodiny na kolenou milované osoby nám připadá jako tři sekundy, kdežto sedět tři sekundy na rozpálených kamnech nám připadá jako tři hodiny.
Sestřih reality
Když jsme byli děti, čas prostě tak nějak běžel pomaleji. Léto bylo nekonečně dlouhé a rok byl nepředstavitelně dlouhá doba. Pak přišla dospělost, práce od devíti do pěti, účtenky, povinnosti, a najednou jako bychom kalendář obraceli ne po dnech, ale po měsících.
Studie popsaná v časopise Communications Biology zkoumala mozky 577 lidí od 18 do 88 let. Všichni sledovali osmiminutovou ukázku ze starého pořadu Alfred Hitchcock Presents a vědci při tom sledovali, co se jim děje v hlavě.
Pak se dívali na to, jak často mozek přepíná mezi různými „režimy“. U mladších lidí těch přepnutí bylo víc. U starších méně a jednotlivé režimy trvaly déle.
Jednoduše řečeno: mladší mozek si stejný film rozseká na víc malých scén. Starší mozek ho vezme po větších kusech. Jako kdyby si z něj udělal kratší sestřih.
A právě v tom může být háček. Když si mozek uloží méně detailů a méně „kapitol“, může nám stejný čas zpětně připadat kratší.
Je to vlastně úžasně jednoduché. Čas se nám zdá delší, pokud si do paměti uložíme více významných chvilek. Představte si to konkrétně: když jste jako děti chodily do školy, nebyla to jen cesta z místa A do místa B. Všimli jste si pejska v parku, chybějící kachličky v chodníku, barvy košile zmrzlináře, mraků, co vypadaly jako draci, a spousty pro dospělé nepodstatných drobností, jako je třeba velikost proužků na ponožkách. Když jdete jako dospělí stejnou cestou do práce, myslíte jen na jedno: za 10 minut začíná pracovní doba.
Z hlediska evoluční biologie je to dobrá zpráva. Čím jsme starší, tím efektivněji mozek pracuje. Jakmile si určitou trasu nebo situaci zapamatujeme, nemusíme ji pak při opakovaném prožívání ukládat do paměti znovu.
Nové věci natahují čas
Model dětského vnímání ostatně můžeme pozorovat i ve specifickém dospělém případě. První den na dovolené je hrozně dlouhý, pátý den už zase letí jako splašený. První týden v nové práci se táhne a máme podobný pocit, jako když jsme nastoupili do první třídy. A čím déle pracujeme, tím víc se nám všechny dny slévají.
Teorie mentálních snímků zase tvrdí, že denní čas a mozkový čas nejsou to samé. Denní čas měříme na hodinkách, mozkový čas je tvořen vnímanou změnou. Jak stárneme, trvá nám zpracování mentálních snímků déle. Je to dáno mimo jiné také změnami probíhajícími v lidském těle. V mládí si ukládáme do paměti daleko víc mentálních snímků než ve stáří. Film běží pořád stejně, ale scény se opakují, a co známe, to přehlížíme.
Rok je pořád rok. Jen zabírá méně místa
Nejdrsněji to vychází, když to vezmeme matematicky. Pro pětileté dítě je jeden rok pětina života čili dvacet procent. Pro padesátiletého jsou to dvě procenta života. Rok se nezkracuje, ale zmenšuje se to, jak velkou část života nám ten rok zabírá. A ta část je logicky stále menší a menší.
Mozek registruje nové věci. Když vnímá něco známého, vysílá signál: nic nového pod sluncem, další prosím.
Co s tím, ptáme se nerudovsky. Řešení je jednoduché, ale není moc pohodlné. Musíte dát mozku více podnětů. Zkuste dělat něco, co jste ještě v životě nedělali. Jestli je vrchol vašeho vaření vajíčka natvrdo, naučte se péct chleba. Pokud si dovolenou plánujete do poslední minuty, zkuste si někdy zapíchnout špendlíkem naslepo do mapy a vydejte se tam. Pokud je vám padesát, zkuste hrát larpy, venkovní hry, které jsou něco mezi bojovkou a divadlem. Nejenže se naučíte spoustu nových věcí a vytvoříte hromadu nových mentálních snímků, nebudete se nudit a také se seznámíte se spoustou nových lidí. Jestliže posloucháte pět kapel pořád dokola, zkuste si někdy poslechnout, co se hraje dnes.
To samozřejmě neznamená, že si nemůžete vychutnat sladké nicnedělání. Rutina není náš nepřítel. Rutina nám pomáhá vypilovat a zvládat činnosti, které potřebují specializaci a odbornost. Rutina nám také stanovuje záchytné body v životě, takže se třeba snižuje pravděpodobnost, že zapomeneme vynést koš. Jenže rutina je šedá a tu si mozek nezapamatuje. Proto ji musíme v životě kombinovat se zářivými barvami, jinak se nám všechno slije do jedné nezapamatovatelné řeky.
Možnosti natáhnout čas tu jsou. Určitě to nejsou ale žádné moderní mindfulness aplikace ani rady osobních koučů, které ve vás už z principu nejdříve vyvolávají pocit viny, aby ho vás pak mohly za cenu menšího auta zaručeně spolehlivě zbavit. Musíme se prostě jen naučit všímat věcí a objevovat stále něco nového. A hlavně se musíme přestat ptát: „Proč ten čas tak strašně letí?” a místo toho raději začít objevovat nové věci. To je to, co jsme jako děti a mladí lidé dělali neustále. Matematický poměr sice nezvrátíme, ale všechno ostatní ano. Stačí jen přepnout do aktivního režimu a ono to půjde. Vyzkoušeli jsme to za vás – funguje to spolehlivě.
