Vztah, který vysává, ponižuje a ničí, a přesto je těžké odejít. Řada lidí si dnes pročítá příběhy (nejen) žen, které roky snášely ponižování a násilí, než se jim podařilo tenhle cyklus přerušit. A se zvednutým obočím si kladou otázku: Proč prostě neodešla?
Svléknout oprátku, která se postupně utahuje, je ale extrémně náročné. A nejde jen o praktické věci, jako kam jít se třemi dětmi. Klíčovou roli hrají psychologické mechanismy, které oběť postupně paralyzují.
Pouto, které nedává smysl
„Postupem času mohou oběti začít věřit, že jejich utrpení je výsledkem jejich vlastního rozhodnutí. V kombinaci s hlubokými pocity osamělosti to může vést k trauma bondingu, kdy oběť vnímá násilníka zároveň jako zdroj bolesti i jako toho, kdo přináší úlevu. Toto paradoxní pouto pak způsobuje, že odloučení působí jako nemožné,“ vysvětlují odborníci.
Trauma bonding je něco, v čem řada lidí snadno uvízne. Představte si skok padákem. Strach před výskokem, panika během pádu a pak obrovská úleva po dopadu. Trauma bonding funguje podobně. Nejde o lásku. Jde o závislost na úlevě, která přichází po bolesti.
Vzniká tak nepochopitelná vazba mezi obětí a jejím trýznitelem. Termín zavedl americký psycholog Patrick Carnes v 90. letech při studiu dynamiky zneužívajících vztahů. Vycházel z pozorování, že lidé setrvávají v destruktivních vztazích nikoli navzdory bolesti, ale částečně právě kvůli ní. Paradox spočívá v tom, že oběť často nevnímá odchod jako řešení, ale jako hrozbu ztráty. Násilník se stává zároveň zdrojem bolesti i jediným „lékem“. O čemž svědčí i následující příběhy.
Mnoho lidí se bojí, že jim nikdo neuvěří. Nebo že budou vypadat jako ti „slabší“. A když máte společné děti, finance, bydlení nebo dlouholetou historii, cena odchodu se zdá být astronomická.
Jedna z žen na Redditu popisuje tenhle mechanismus přesně: „Připadá mi nemožné odejít. Ty chvíle, kdy se chová láskyplně, mi dávají naději. Ale právě ony mě drží v pasti. Vím, že je to nezdravé, ale pořád mě to stahuje zpátky. Nedokážu se posunout dál ani po tom, co mě tolikrát ponížil.“
Ani když se člověk dokáže z takového vztahu vymanit, tak není vyhráno. O čemž svědčí i další příspěvek. „Byli jsme spolu rok a půl a bylo to totální peklo. Myslela jsem si, že když odejdu, uleví se mi, ale místo toho jsem spadla do deprese. Pořád ho miluju, ale zároveň ho nenávidím.“ Výsledkem často bývá, že se oběť po nějaké době vrací zpět ke svému trýzniteli.
Past usmíření
Předpokladem, aby mohlo vzniknout takto pevné „pouto“, je fakt, že se čtyři fáze toxického cyklu stále opakují. Napětí, výbuch, usmiřování a klid. A právě ta třetí, usmiřování, je nejzrádnější.
Nejprve přichází nenápadná etapa narůstajícího napětí. Atmosféra houstne, oběť cítí stres, nejistotu a snaží se partnera uklidnit, aby předešla konfliktu. Přizpůsobuje se, našlapuje opatrně, hlídá každé slovo. Pak ale přijde zlom. Násilník „vybuchne“ a dojde k incidentu. Krátce nato nastává fáze usmíření. Ten, kdo ublížil, se omlouvá, slibuje změnu, je pozorný, laskavý, někdy až překvapivě milující. To dává oběti naději, že „tentokrát už to bude jiné“. A skutečně, na chvíli přichází klid. Vztah působí normálně, někdy dokonce idylicky. Ale cyklus se brzy rozběhne znovu. A znovu.
Vzniká silná emoční vazba díky střídání krutosti a něhy. Kdyby byl násilný partner celou dobu jen ten „zlý“, odchod by byl mnohem snazší. Psycholožka Ramani Durvasula, expertka na narcistické vztahy, to vysvětluje tak, že mozek se naučí spojovat lásku s bolestí. A proto odejít znamená nejen ztratit vztah, ale i tu „drogu“, na kterou jste si zvykli.
„Trauma bonding je vztahové pouto k člověku, které psychologicky působí téměř nerozbitně. Vzniká střídáním chaosu a klidu, kdy jsme mezi těmito extrémy neustále vláčeni. Je to závislost,“ říká odbornice.
Dalším důvodem je strach a hanba. Mnoho lidí se bojí, že jim nikdo neuvěří. Nebo že budou vypadat jako ti „slabší“. A když máte společné děti, finance, bydlení nebo dlouholetou historii, cena odchodu se zdá být astronomická. Toxické vztahy také pomalu okrádají o sebevědomí, o podporu okolí a o víru a oběti v takových vztazích často trpí kognitivní disonancí, vědí, že je to špatné, ale zároveň si to racionalizují, aby to vydržely.
Než to začne bolet
Toxický partner těžko začne fackou hned na prvním rande. Naopak zahrne protějšek extrémními projevy lásky, lichotky střídají dary, hotový love bombing. Tím si svoji oběť přitáhne k sobě. Pak se začnou objevovat první varovné signály. „Tví kamarádi jsou divní, neměla by ses s nimi stýkat.“ „Kdyby ses víc snažila, tak bychom se nehádali.“
Reklama
Ubližování se stupňuje a stane se běžnou součástí vztahu. Oběť si na něj postupně zvyká, čím víc odpouští, tím víc ten druhý přitvrzuje. Z ponižujících narážek se stanou facky. Podle světově uznávaného experta na násilí v rodině Lundyho Bancrofta (autor knihy Why Does He Do That?) násilníci velmi často vědí, co dělají. Nezačínají prudce, protože by je oběť hned opustila. Začínají erozí sebevědomí, izolací a postupným přebíráním kontroly. „Nejprve ji přesvědčí, že problém není v něm, ale v ní. Pak ji izoluje od rodiny a přátel. Až teprve potom přijde fyzické násilí,“ popisuje Bancroft.
To, co bylo dřív nepřijatelné, se stane „jen dalším incidentem“. A když přijde usmiřování, ty sladké chvíle, kdy je najednou ten člověk zase milující a pozorný, mozek vyhodnotí jako obrovskou úlevu, jako drogu.
Ano, následná fáze usmiřování není žádná lítost, ale promyšlená strategie a manipulace, jak si oběť udržet v pasti. Není nic vzdálenějšího lásce než tenhle sprostý kalkul. Násilník dobře ví, že kdyby byl pořád jen agresivní, oběť by utekla.
V tomto smyslu se usmiřování stává nástrojem kontroly. Navazuje na předchozí útok a „opravuje“ jeho důsledky jen natolik, aby vztah zůstal funkční. Násilník střídá tlak a úlevu a oběť netuší, kdy to přijde. Tento mechanismus odpovídá tomu, co psychologie popisuje jako střídavé posilování. Zároveň si tím tyran vytváří příběh, který mu hraje do karet. Zlehčuje, co se stalo, „zas tak hrozné to nebylo“, hází vinu na druhého, „kdybys mě nevyprovokovala…“, a zároveň se ukazuje jako někdo, kdo to vlastně myslí dobře a snaží se změnit. Díky tomu si neudržuje jen vztah, ale i moc nad tím, jak ho ten druhý vnímá.
