V éře, která staví empatii na piedestal, působí záměrná ztráta vnímavosti jako společenské tabu. Přitom jde o nástroj, který používáme mnohem častěji, než si sami sobě troufneme přiznat. Psychologie pro tento jev používá termín mentalizace, což představuje naši schopnost chápat pocity a touhy motivující chování nás samotných i lidí v našem okolí.
Jak dokládají práce Petera Fonagyho a Anthonyho Batemana, tato dovednost neznamená žádnou jistotu. Jde o mimořádně křehký mechanismus, který pod tlakem emocí snadno ztrácíme. Někdy od lidského porozumění upouštíme automaticky, jindy schopnost vnímat druhého tlumíme záměrně.
Krunýř proti soucitu
Jakmile plně připustíme a procítíme bolest člověka stojícího proti nám, okamžitě ztrácíme lehkost, s níž hájíme výhradně své vlastní zájmy. Lidská vnímavost málokdy snese tíhu absolutní nekompromisnosti. Ve chvíli, kdy v druhém člověku přestaneme vidět pouhou figuru na šachovnici a začneme vnímat jeho osud s veškerou jeho křehkostí, otevíráme stavidla paralyzujícímu pocitu viny. Právě proto slouží vědomé utlumení empatické rezonance jako nezbytný krunýř v situacích, které vyžadují chirurgickou přesnost úsudku. V arénách, jako jsou soudní síně či vypjaté korporátní bitvy, je schopnost izolovat rozum od cizích emocí klíčem k objektivitě a vnitřní integritě.
Empatie je skutečný energetický luxus.
Existují profese, v nichž se záměrné odpojení od cizí bolesti stává strategií pro přežití. Chirurgové či záchranáři regulují svou emocionální reakci, aby si tváří v tvář utrpení zachovali schopnost okamžitě jednat. Tento fenomén mapují neurobiologické výzkumy profesora Jeana Decetyho a jeho kolegů. Z jejich dat vyplývá, že zkušení lékaři při sledování cizí bolesti tlumí mozkové oblasti běžně spojené s empatií, zatímco zvyšují aktivitu v centrech pro emoční regulaci. Soucit by jim v kritický moment mohl ochromit schopnost rychlého zásahu, proto volí cestu emoční neutrality, která je v jejich případě projevem nejvyšší profesionality, nikoliv nedostatku lidskosti.
Past neomylného ega
Mnohem nebezpečnější podoby cílená ztráta empatie nabývá tam, kde již nechráníme život, ale vlastní výjimečnost. Právě odtud pramení urputná snaha zůstat za každou cenu neomylný, která pak úplně gumuje schopnost vnímat prožívání druhých. Příkladem je Dreyfusova aféra: francouzské armádní velení tehdy systematicky ignorovalo důkazy o důstojníkově nevině. Přiznat chybu by totiž znamenalo shodit elity a zničit mýtus o dokonalosti armády. Systém i člověk v takové pasti raději popírají fakta, protože uznat cizí utrpení by vedlo k naprostému zhroucení ega.
Reklama
Tato neschopnost přiznat selhání není jen historickým reliktem; je to živý mechanismus, který dnes vidíme v politice, v korporacích i v digitálním lynčování na sítích. Jakmile se identifikujeme se svou neomylnou rolí, stává se z pravdy nepřítel. Nejde už o hledání řešení, ale o vítězství za každou cenu. V takovém nastavení se z empatie stává slabost a z krutosti nezbytný nástroj pro udržení moci. Nakonec zůstává jen prázdná schránka výjimečnosti, pod kterou se skrývá hluboký strach z vlastní obyčejnosti.
Dreyfusova aféra ukazuje, jak snadno může systém obětovat pravdu, když by její přijetí ohrozilo vlastní autoritu.
Energetický luxus
Upřímné pochopení stojí obrovské intelektuální úsilí. Empatie je totiž skutečný energetický luxus. Je mnohem snazší slepě následovat plán a udržovat jen formální, funkční vztahy. Pokud nadřízený ignoruje individuální problémy podřízených a vidí jen termíny, přímo tím buduje firemní toxicitu. V přísné hierarchii se navíc empatie často plete se slabostí. Odstup a tvrdá orientace na výkon se pak mylně považují za příznak profesionality.
Sevřené rty a odvrácený zrak mluví jasně: o pocity tu nejde. Vědomé omezení schopnosti chápat druhé bývá aktivní volbou, obranným postojem. Proti takové zdi nepomůžou slzy ani prosby. V tu chvíli nemá smysl usilovat o napojení; je čas zapojit chladnou logiku a jasně vytyčit hranice. Někdy je zkrátka nutné přijmout fakt, že druhá strana nerozumí, protože rozumět nesmí.
