„Jsem jen upřímný,“ tak dnes mnoho lidí ospravedlňuje šíření svých nevyžádaných osobních názorů a komentářů. Nejčastěji přes monitor, z očí do očí je totiž těžší přehlédnout, jak naše slova nejspíš působí. Výsledek? Přidaná hodnota do diskuse nulová, adresátovo sebevědomí zasaženo.
Upřímnosti se samozřejmě vzdávat nemusíme. Jen je potřeba ji používat s rozvahou, protože pravda sama o sobě nestačí – záleží i na načasování, kontextu a způsobu, jakým ji vyslovíme.
Upřímnost, nebo neomalenost?
Upřímnost má svou hodnotu. Buduje důvěru a nikdo nechce mít pocit, že ho ten druhý klame. Než se ale rozhodnete být upřímní, zvažte, zda to, co chcete říct, má opravdu dobrý důvod.
Příklad ze své praxe uvádí terapeutka Silvie Šabacká. „Jedna klientka mi vyprávěla, že byla na návštěvě u kamarádky a všimla si, že její asi 15letý syn má na zádech strie. Bez obalu vypálila: ,Jéé, ty tam máš jizvy, jak jsi rostl!‘ … a protože se zrovna trefila do velmi citlivého období, kdy je pro puberťáka fakt dost důležité, jak vypadá, máma kluka s ní pak pár dní nemluvila,“ vypráví.
Pokud pravda nepřináší žádný užitek, jen zbytečně zraňuje, může být ohleduplné mlčení nebo jemné sdělení citlivější volbou.
„Upřímnost není omluva pro zraňování,“ souhlasí psycholog Jan Kulhánek. „Často jde spíš o potřebu ventilovat vlastní emoce nebo prosadit se než o skutečný zájem o druhého. Důležitým kritériem je, zda mluvčí bere ohled na hranice a zranitelnost toho, komu své názory sděluje.“
Klíčové otázky
Pokud jste v situaci, kdy máte dojem, že by druhá strana měla slyšet váš názor, protože je to zkrátka důležité, pak se nejdříve zeptejte sami sebe, a to hned třikrát. Za prvé: Řekl si dotyčný o můj názor? Za druhé: Pomůže mu tato informace, nebo se jen snažím zmírnit své vlastní nepříjemné pocity? A za třetí: Jsem připraven na to, že tato informace možná změní náš vztah? Odpovědi vám pak samy napoví, jestli nakonec nebude lepší držet jazyk za zuby.
Kulhánek přichází s ještě jednodušší sebereflexí: „Zeptejte se sami sebe: ,Proč to chci říct? Pomůže to druhému, nebo spíš mně?‘ Pokud je hlavním motivem úleva, vztek nebo potřeba ,mít pravdu‘, hrozí, že se chováme hrubě. Upřímnost bývá klidná, hrubost naopak naléhavá a tlačící.“
Pokud je upřímnost skutečně nezbytná, měla by také být zároveň vyjádřena s pokorou a opatrností. Už jen to, že nejdřív požádáte o svolení: „Mohu ti říct svůj názor?“ změní tón celé konverzace. Vyjadřujete tím totiž respekt, nikoli útok.
Upřímnost v práci
Ošemetné to může být v práci, kdy je upřímnost často považována za projev profesionality. I zde je ale třeba rozlišovat mezi užitečnou zpětnou vazbou a komentáři, které překračují hranici. „V profesionálním prostředí by upřímnost měla vždy sloužit práci, nikoli egu mluvčího. Užitečná zpětná vazba je konkrétní, relevantní a poskytuje se s cílem zlepšit výkon nebo výsledky,“ vysvětluje odbornice na etiketu Alison Cheperdaková.
I na pracovišti je tedy zásadní rozlišovat mezi konstruktivní zpětnou vazbou a názorem. „Zpětná vazba je vítaná nebo kontextově vhodná, zaměřená na chování nebo výsledky a podávaná s respektem. Nefiltrované názory, zejména pokud jsou vyjádřeny veřejně, impulzivně nebo bez ohledu na hierarchii, mají tendenci důvěru spíše podkopávat než budovat,“ říká Alison.
Skutečná profesionalita nespočívá v tom, že řeknete vše, co si myslíte. Spočívá v tom, že víte, co je třeba říct, jakým způsobem a kdy. Je důležité si uvědomit, že jasnost a laskavost se navzájem nevylučují.
Zlatá střední cesta
Podle Kulhánka může být dokonce v určitých případech lepší milosrdná lež než pravda. „Pokud pravda nepřináší žádný užitek, jen zbytečně zraňuje, může být ohleduplné mlčení nebo jemné sdělení citlivější volbou. V psychologii nejde o pravdu ,za každou cenu‘, ale o dopad na vztah a na psychiku druhého,“ říká.
Reklama
„Někdy je pro obě strany lepší nechat věci tak, jak jsou,“ myslí si Šabacká. „Ne lhát, ale nestrkat mermomocí svou pravdu někomu, kdo není připravený vnímat můj názor, a nebrat si to jako osobní útok na svou identitu. Je to taková zlatá střední cesta – dám druhé straně upřímně vědět, kde si stojím, například – ,mám jiný názor‘ nebo ,tenhle rozhovor už mi není příjemný‘, ale zároveň odebírám tlak z toho, abych musela svůj názor říct anebo ještě nutila druhou stranu, aby jej přijala.“
Podle Šabacké je to přístup, kdy člověk stojí ve svém středu, ví své, a přitom dokáže naslouchat úplně opačnému názoru. „Jen vnímat druhého. A když tam není shoda, nepotřebuji toto téma vyřešit a můžu klidně obrátit list,“ uzavírá.
