Je pátek večer. Chtělo by se mi říct, že se chystám někam za tanečkem a zábavou, ale můj společenský život postupem času exponenciálně zkolaboval, takže se těším na gauč, Netflix a čokoládu. Neprozřetelně kontroluji e-mail a přichází zpráva z práce, abych zredigovala články a „ještě dnes“ je odevzdala. Vážně? Jsme v devadesátkách? Podrážděně počítač zavírám a dívám se na hodiny, které ukazují půl deváté večer.
Během víkendu je můj vnitřní klid pokoušen dál. Přítel, kterého bychom podle věku mohli onálepkovat jako „boomera“, se převtělil ve vyčítavou puberťačku. „Jak to, že jsi včera neodepsala? Zkoušel jsem i volat,“ pípne mi zpráva. Protože nechci vyhořet, a když si naplánuji digitální klid, tak ho také mám, argumentuji v duchu. Těžko to vysvětlovat člověku odchovanému v líhni korporátní kultury minulého tisíciletí, kdy oddanost firmě byla nejvyšší hodnotou.
Možná si pamatujete devadesátky, kdy začal vznikat kult dostupnosti. Svobodné podnikání, rozvoj technologií, hlad po úspěchu po mrtvolně šedých normalizačních dekádách. Makalo se, dokud člověk nepráskl hlavou o klávesnici, víkendy, svátky, večery. A s přelomem milénia se „firemní ideologie“ upevňovala, kvalitní zaměstnanec rovnalo se ten, kdo je stále k dispozici. Sice na pokraji vyhoření, ale nevadí, ještě z něj něco vymáčkneme. Kdo chtěl růst, musel být přítomen co nejdéle. Loajalita k firmě, obětování se práci, nocování v kanceláři, to bylo považováno za záruku, že „všichni vědí, že tě můžou kontaktovat kdykoli“.
Proč neodpovídáš?
To, co začalo jako korporátní mantra o „dostupnosti“, se rozlilo i do našich obýváků, postelí a volných víkendů. Všudypřítomné připojení, rychlé zprávy a očekávání okamžité reakce už dávno nejsou jen součástí pracovních vztahů, staly se novým společenským standardem. Odmítáme-li reagovat okamžitě, v očích ostatních působíme nedostupně, lhostejně, jako by naše osobní hranice byly závažným osobním prohřeškem.
Mezilidské vztahy se začaly chovat jako pracovní projekty – chceme vidět aktivitu, odpovědi, progres. „Ozvi se mi, až budeš mít čas,“ se mění v „Proč jsi neodepsal?“
„Je to kombinace všudypřítomných mobilů – většina lidí je má, a tudíž mohou reagovat obratem – a faktu, že se normy chování teprve vyvíjejí,“ řekl pro web BBC Jeff Hancock, profesor komunikace na Stanfordově univerzitě. Protože dnes existuje způsobů komunikace víc než kdykoli předtím, tlak odpovídat se stal samozřejmostí – naše zařízení jsou přece stále po ruce. Zdánlivě můžeme, takže musíme.
Když někdo nereaguje tak rychle, jak jsme čekali, rozčílí nás to z více důvodů. Mobil vytváří iluzi blízkosti, přítel na druhém konci světa se zdá být jen jednu zprávu daleko. Jenže my netušíme, co se právě děje na jeho straně.
„Někteří lidé se hrozně rozčilí, protože do situace promítají vlastní úzkosti,“ vysvětluje Hancock. „Když ti napíšu a čekám odpověď, ale ty nereaguješ, začnu si to vysvětlovat po svém: ‚Možná se na mě zlobí. Možná se mu něco stalo.‘ Chybí nám kontext.“ Problém je, že lidé své osobní standardy často promítají do ostatních a tváří se, jako by jejich pravidla platila univerzálně. A tak se mezilidské vztahy začaly chovat jako pracovní projekty, chceme vidět aktivitu, odpovědi, progres. „Ozvi se mi, až budeš mít čas,“ se mění v „Proč jsi neodepsal?“
A není to jen problém „boomerů“ nebo generace Z, která by raději obětovala ledvinu, než odložila telefon. Pocit, že je nutné být neustále dostupný, pronikl napříč generacemi, a to i mezi seniory. Mnozí z nich mají pocit, že když nebudou reagovat hned, ztratí kontakt se světem, budou zapomenuti nebo považováni za nezúčastněné. A nelze se jim divit, sama to znám z vlastní zkušenosti. Když se nemohu dovolat své mámě nebo mi dlouho neodepisuje, okamžitě začnu svolávat rodinný poplach, jestli se jí něco nestalo. A když se nakonec ozve, vynadám jí, že má reagovat hned.
Pravidlo 24 hodin ztrácí dech
Vraťme se zpět k úvodu článku a pracovním požadavkům, podle kterých měl člověk být stále dostupný a na zprávy reagovat rychle a hbitě. Určitě znáte známé pravidlo, že na e-mail se odpovídá maximálně do 24 hodin. To možná platilo před pár lety, dnešní atmosféra spíš vybízí k tomu, aby si člověk uměl nastavit limity.
Největší inspirací, jak si v práci nastavit hranice, pro mě paradoxně není žádný motivační kouč ani firemní školení o work-life balance, ale moje studium na Univerzitě Palackého v Olomouci. Tam by se totiž z vymezování hranic dala udělat samostatná vědní disciplína.
Dříve bylo pravidlo 24 hodin symbolem profesionality, dnes se z něj stává synonymum pro zbytečný stres a ztrátu hranic.
Přednášející z psychologie se hned po úvodním „Dobrý den,“ elegantně vymezili proti jakýmkoli pokusům testovat jejich limity. Dali nám najevo, že jejich čas je posvátný a jejich inbox ještě víc. E-maily? Ano, ale až poté, co vyčerpáme všechny myslitelné možnosti – zeptáme se spolužáků, prohrabeme internet, nahlédneme do studijního systému, případně se poradíme s věštcem. Pak smíme s pokorou napsat. „A nečekejte odpověď do 24 hodin, někdy přijde za týden a někdy vůbec,“ upozornil jeden z docentů. Mají pod sebou stovky studentů a nenechají se zahltit. Místo aby reagovali na každý zoufalý e-mail, chrání své duševní zdraví a dávají nám lekci, kterou by si měl odnést každý manažer.
Takže žádné „musí se reagovat maximálně do 24 hodin“. Býval to užitečný rámec pro manažery a pracovníky velkých firem, kteří si chtěli držet reputaci „reagujícího profesionála“. Řekněme takový základ slušnosti. V dnešní době už to působí archaicky.
Výzkum, publikovaný na ScienceDirect pod názvem „You don’t need to answer right away!“ (2021) však ukazuje, že většina lidí je sice přesvědčená, že od nich ostatní očekávají okamžitou reakci, nicméně zhusta jde o iluzi. Jinými slovy, stres si často vyrábíme sami. Zatímco my v panice přemýšlíme, jestli šéf nečeká odpověď do pěti minut, on si mezitím klidně vaří kávu a přemýšlí třeba nad tím, jestli si dá k večeři sushi nebo argentinský steak. A právě v tom je zakopaný pes. Dříve bylo pravidlo 24 hodin symbolem profesionality, dnes se z něj stává synonymum pro zbytečný stres a ztrátu hranic. E-mail se proměnil z pracovního nástroje ve všudypřítomného narušitele. Mnoho firem to pochopilo: ve Francii, Itálii, Belgii, Španělsku, Austrálii a dalších zemích platí dokonce zákon o „právu na odpojení“, který zaměstnancům garantuje, že po pracovní době nejsou povinni odpovídat na e-maily.
A ‘right to disconnect’ rule has come into effect in Australia, offering relief to ppl who feel forced to take calls or read messages from employers after they finish their day’s work.#Australia #RightToDisconnect pic.twitter.com/6r6xqhP67x
— Bubblicious (@AnEffulgence) August 29, 2024
Povýšení už není hlavní cíl
Na závěr se podívejme na evergreen, kterým je pnutí mezi generacemi. Zatímco dříve byla dostupnost symbolem odpovědnosti a píle, dnes ji mladší lidé často považují za symptom přetížení a hranice si chrání mnohem důsledněji. Mladší generace odmítá obětovat život práci, víkendům s notebookem a nedělním večerům stráveným nad projektem. V jejich očích je důležitější čas na regeneraci, možnost se odpojit, vypnout telefon a právě díky tomu být později kreativnější, soustředěnější a produktivnější.
„Generace Y i Z upřednostňují hodnotu volného času. Tito mladí lidé kladou důraz na možnost skloubení soukromého a pracovního života, tzv. work-life balance, povyšování a manažerské pozice pro ně nejsou hlavním cílem,“ uvedla v rozhovoru pro web Universitas Hana Štverková z Ekonomické fakulty VŠB.
Naproti nim stojí starší generace, která se naučila posuzovat svoji hodnotu i hodnotu ostatních podle toho, kdo je sedřenější, a ten, kdo je na pokraji sil, si zaslouží piedestal. Ve výsledku nás ale stejně nikdo nepochválí ani nedostaneme diplom k náhrobku za to, jak moc jsme obětovali náš osobní čas a svobodu za okamžité vyřizování zpráv a povinností. Ve skutečnosti je tahle posedlost dostupností jen krátká epizoda v lidských dějinách. Není to tak dávno, co dopisy putovaly dny a týdny a nikdo se z toho nehroutil.
