Každý všední den po ránu nasednete na tramvaj, po deseti minutách vystoupíte, jedete metrem třeba na Anděl a pak z něj vylezete. Pokud vám práce začíná ráno, interakci s davem lidí spěchajících do práce se jen tak nevyhnete. Většina z nás tenhle zážitek bere jen jako nutné zlo, při kterém se trápí nepohodlím nebo nudou. Existuje ale hra, která z cesty do práce dělá dobrodružný LARP a mírně nebezpečný sociální experiment. Hra na patriarchální kuře má jednoduchá pravidla: Jdete si svou cestou, ale neuhýbáte mužům (případně arogantním ženám), jak to máte údajně automaticky zažité. Hlavně pozor, abyste to nepřehnali a nedostali do držky.
Kdo vládne veřejnému prostoru?
O hře na patriarchální kuře jsem se dozvěděla od jedné z těch radikálnějších feministek, ale připisuje se spíš grassroot aktivismu než konkrétnímu člověku. Hru několikrát vyzkoušela redaktorka z Londýna Charlotte Riley a tvrdí, že se srážkám vyhnout téměř nedá. Někteří muži se zkrátka nepohnou ze své trajektorie ani o píď. Podle Riley okupuje hodně mužů veřejný prostor tak, jako by jim patřil. Ženy jsou v něm podle nich od toho, aby jim vyhověly. Přestože spousta lidí má předem jasno, je to složité téma. Při diskuzi, kterou jsem vedla se svým kamarádem, jsme bohužel k žádnému jasnému závěru nedospěli: „Asi si dokážeme představit alfa samce, nějakého důležitého manažera ve vedoucí pozici, který se za všech okolností tváří, že mu všichni a všechno patří. Když se víc takových chlapů vyskytne na jednom místě, třeba na nějakém přecpaném korporátním večírku, normální ohleduplní lidé se tam asi nebudou cítit komfortně,“ poznamenal celkem osvíceně.
Patriarchální kuře upozorňuje lidi na to, jestli si berou tolik prostoru, kolik si zaslouží.
Feministický koncept o nefér rozdělení veřejného prostoru dle pohlaví se rozšířil prostřednictvím příspěvků a článků na sociálních sítích v letech 2015 a 2016. Navazuje na diskuze o tzv. manspreadingu – slavném mužském posedu ve stylu širokého rozhození nožek na obě strany tak, aby sedící muž zaujal co nejvíc místa a ideálně se dotýkal noh spolucestujících. Je pravda, že někteří muži to nemusí dělat úmyslně. „Proč mít sevřený koule tlustejma stehnama? Je lepší trochu roztáhnout nohy,“ komentoval fenomén manspreadingu ten stejný kamarád. Jak moc je manspreading častý a jestli je úmyslný nebo neúmyslný, je předmětem debat, ale když budete při cestě MHD dávat pozor, za chvíli na něj narazíte.
Každému, co jeho jest
Má vůbec cenu plést do diskuze rozdělování na muže a ženy? Ženy se přece taky někdy chovají příšerně. Vybavují se mi naštvané důchodkyně v tramvaji, které vás seřvou, že jste je pustili sednout o vteřinu později, třeba protože jste tak trochu mimo, což se stává občas každému. Normální slušní cestující a chodci se snaží být pozorní a ohleduplní vůči ostatním. Pokud to jde, tak respektují osobní prostor jiných a spravedlivě se s nimi o něj dělí. Pokud to jde, na nikoho se nemačkají. Když nastoupí do poloprázdné tramvaje, k nikomu si nepřisedávají. Slušní lidé také na nikoho dlouze NEZÍRAJÍ – tohle si prosím nepleťme s běžným pohledem, který je samozřejmě naprosto v pořádku. Když ale řeknu ZÍRAT, tak to znamená něco jiného. Podobně když mají chodci namířeno naproti sobě, tak aby se nesrazili, měli by ze své trasy trochu vybočit oba dva.
Hodnotit stav veřejného prostoru podle genderu není nezbytně nutné, ale příliš neuhýbat mužům si můžete někdy zkusit bez ohledu na to, jestli jste žena či muž. Patriarchální kuře taky inspiruje k zamyšlení, jste zdravě sebevědomí. Pokud ne, pravděpodobně se na veřejnosti permanentně choulíte do sebe, hrbíte se a snažíte se vypadat co nejmenší. Možná jste právě vy ti bezohlední, co ostatním prostor zabírají, protože jsou vám ukradení. Nebo máte podvědomě zažitou svoji nadřazenost. Taky je možné, že se nevalíte dopředu jako bagr schválně, ale jste po ránu úplně mimo. Patriarchální kuře sice může působit zbytečně konfrontačně nebo bláznivě, ale upozorňuje lidi na to, jestli si berou tolik prostoru, kolik si zaslouží.
