Období mateřství je jedním z rizikových v životě ženy, pokud jde o rozvoj závislosti. Ostatně to velmi plasticky ukázal snímek Zápisník alkoholičky na motivy autobiografické knihy Michaely Duffkové, který prolétl českými kiny v loňském roce. „Domácnost s dítětem se pro ženu stává vězením a alkohol může představovat formu úniku,“ vysvětluje v rozhovoru pro Flowee Alexandra Vokurková, která na Klinice adiktologie 1. LF UK a VFN léčí matky závislé na alkoholu.
Česko je známé svou tolerancí k problémovému pití. Jak moc velký je alkoholismus problém?
Co se týče pití u matek, tolerantní nejsme. U matek vidíme problém i v jednom alkoholovém excesu, který jí z péče o dítě na chvíli vyřadí.
Pokud ale nejste matka, je alkohol opravdu vnímán jako něco normálního, bezpečného a je velmi podceňovanou drogou. Hranice mezi „normálním“ a „problémovým“ pitím je proklatě málo zřetelná.
Proč vzniklo speciální oddělení na adiktologii pro matky?
Období mateřství je jedním z rizikových v životě ženy, pokud jde o rozvoj závislosti. V naší zemi dosud převládá tradiční model, kdy je většina péče o děti zajišťována ženami. Mají možnost zůstat doma ze zaměstnání, ale někdy to není tak docela jejich svobodná volba. Přes všechnu snahu bývá obtížné vrátit se do práce, získat menší úvazek, zajistit finančně dostupnou péči o dítě. Domácnost s dítětem se potom stává vězením a alkohol může představovat formu úniku.
Také máme stále tendenci podceňovat i alkohol v těhotenství. Pevně doufám, že už se dnes těhotným běžně nedoporučuje „dejte si skleničku na tlak“, ale není to tak dávno, co tuto „radu“ dávali i někteří lékaři.
RNDr. Alexandra Vokurková
Vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě UK, absolvovala pětiletý sebezkušenostní výcvik v psychoterapii. V současnosti pracuje jako terapeutka na ženském lůžkovém oddělení Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN. Věnuje se ženám - matkám, které mají problémy s alkoholem. Alexandra vychovala tři děti.
Když za vámi do VFN někdo poprvé přijde s tím, že potřebuje pomoc, co může očekávat? Řešíte i jiné závislosti než alkohol, třeba prášky?
Klinika adiktologie se zaměřuje na všechny typy závislostí, zneužívání návykových látek, jako je alkohol, nelegální drogy, lékové závislosti, kratom… Mimochodem závislost na lécích se častěji objevuje právě u žen, někdy v kombinaci s alkoholem, jindy samostatně. Ale klinika se orientuje i na nelátkové závislosti, patologické hráčství, závislost na internetu či na jiné činnosti. Přijít si pro pomoc tedy může poměrně rozsáhlé spektrum osob. Chodí sem lidé v širokém věkovém rozmezí od dorůstajících mladých po seniory.
Po vstupní konzultaci se rozhoduje o vhodném postupu, záleží i na požadavcích jednotlivého pacienta. Někteří vstoupí do ambulantních programů, pro jiné je vhodnější pobytová léčba. Co taková léčba obnáší? Kombinaci psychoterapie, farmakoterapie – tedy nasazení potřebných léků, u pobytové léčby je potom ve hře i stravovací režim, rehabilitační cvičení, rodinná terapie, které se mohou účastnit blízcí pacienta a řada dalších programů uspořádaných do každodenního režimu.
Brání někdy pacientům stud nebo strach, že budou souzeni?
Ráda bych podtrhla, že to, co mohou pacienti očekávat, je především profesionalita a podporující prostředí. Nikdo je nebude kárat a soudit. Klinika adiktologie je součást zdravotnického systému, závislost je onemocnění, kupodivu ne zas tolik odlišné od mnoha jiných. Ano, je i výsledkem životního stylu. Ale to je podobné třeba u mnoha onemocnění srdce a cév. Kombinace vrozených, dědičných předpokladů, životních okolností a životosprávy. Závislý je tedy pacient jako každý jiný a vztahují se na něj veškerá práva v rámci standardů nemocnice.
Co se týče matek, přicházejí za vámi dobrovolně, anebo je posílá OSPOD?
Ženy přicházejí s různými potřebami a v různém stupni závažnosti svých potíží.
Vstup do léčby je vždy dobrovolný, byť v některých případech to může být i OSPOD, který požaduje, aby se vyřešila situace v rodině s dítětem. To je ale něco, co se odehrává ještě jaksi přede dveřmi léčebny. Ona je ta dobrovolnost léčby vůbec taková složitá věc… Závislý člověk si svůj problém postupně začíná více či méně uvědomovat, ale ten proces uvědomění se vyvíjí dlouho a pomalu. Postoj okolí je v každém případě hodně významný. Někdy tlačí rodina, někdy zaměstnavatel, jindy to může být nějaká dramatická událost a jindy zmiňovaný OSPOD.
Spolupracuje se vám dobře s OSPODem? Říká se, že jsou velké rozdíly v tom, jakou dostanete sociální pracovnici.
Naše zkušenosti s OSPODem jsou dobré. OSPOD má jasné zadání chránit zájem dítěte. Pokud jde matka či otec do léčby, je v nejlepším zájmu dítěte, aby se jejich stav stabilizoval a aby se nadále mohli věnovat péči o ně. Léčba je tedy tím, co OSPOD hodnotí kladně.
Znám situaci na úřadech. Často je trápí podstav v týmu, sociální práce vůbec není jednoduchá. Asi nikdy a nikde nelze vyloučit individuální selhání. Ale vzdělávání úředníků je věnována poměrně velká pozornost, a to mění celkovou úroveň významným způsobem.
Jak musí být stav rodiny vážný, aby jim odebrali dítě? A když je dítě odebráno, daří se ho dostat do rodiny zpět?
Na tohle není jasná odpověď, to je věc rozhodnutí soudu. Návrh může vzejít od OSPODu, každopádně odebrání dětí je vždy až krajní možnost. Náhradní pečovatel se navíc obvykle hledá někde v rámci rodiny. Pečovat může otec, prarodiče, tety… někdy je to třeba i nový partner matky, u koho dítě zůstává. Známe příběhy se šťastným koncem, přechodnou pěstounskou péči, maximální spolupráci s léčenou matkou a navrácení dítěte rodiči. Schválně říkám vyústění a ne konec, protože léčbou příběhy nekončí. Matka, která byla v nějakém okamžiku života v tak zoufalé situaci, že jí bylo odebráno dítě, potřebuje dlouhodobou podporu z mnoha stran, problémů bývá pohromadě tolik, že to riziko opakovaného selhání je vysoké. Občas se to vše podaří.
Společenské odsouzení matky je drsnější. Má být přece šťastná, a ne chlastat! Škoda, že to tak jednoduše nefunguje.
Známe samozřejmě i příběhy smutné, koneckonců občas na kliniku přijde zpráva o úmrtí někoho z dříve léčených.
Na matky a otce je tu dvojí metr
Čím je alkoholismus matek specifický? Liší se něčím ženská závislost na alkoholu od mužské?
Tady bych si vypůjčila výrok, který znám od profesora Tomáše Zimy: „Ženy a muži jsou si rovni, ale nikoli před alkoholdehydrogenázou.“ To je enzym, který odbourává alkohol, a u žen má zhruba o třicet procent nižší aktivitu než u mužů. Tím chci říci, že jsou zde především biologické odchylky v organismu žen a mužů. A pokud se ženy snaží mužům vyrovnat v mnohém, tedy i v pití, může to být jedno z velkých úskalí. Rozvoj závislosti u žen může kvůli biologickým rozdílům běžet rychleji.
Další tradiční rozdíl bývá v tom, že u mužů je častější společenské pití, takové to v hospodě s kamarády. Ženy častěji popíjejí o samotě, doma. Ale zase to neplatí úplně a u všech.
Specifika alkoholismu matek – na rozdíl od žen, co nejsou matkou, vidím snad jen v tom, že společenské odsouzení matky je drsnější. Má být přece šťastná, a ne chlastat! Škoda, že to tak jednoduše nefunguje.
Navíc na matky a otce je tu dvojí metr. Pokud odejde, a to z jakýchkoli důvodů, od dětí matka, je to vnímáno jinak, než když rodinu opustí otec.
Děje se často, že matku alkoholičku ochotně zastoupí střízlivý otec, když je na léčení?
Jak moc ochotně, si netroufám odhadnout. Ona ta ochota bude dozajista výsledkem nějaké složité situace. Partner závislého bývá většinou hodně zoufalý a připravený udělat cokoli, jen aby se stav pijícího konečně změnil. Každopádně existuje řada otců, kteří závislou matku během léčby plně zastoupí. A často se v té době zmobilizuje více členů rodiny, spojí síly a na péči se podílejí.
Do hry může vstoupit také poporodní deprese. Složitá finanční situace. Nevěra, odchod partnera…
Závislost má většinou nějaký důvod. Proč ženy na mateřské sahají k alkoholu? Nuda, sobeckost, trauma z dětství…?
Období raného rodičovství přináší specifickou zátěž. Sociální izolace, spánková deprivace, dramatická změna životního stylu, ztráta času na sebe, nemožnost dosáhnout dokonalosti… Perfekcionismus, který může být motorem pro pracovní výkony, se stává pastí. Nikdy není hotovo, ocenění nepřichází, naše ideální představy se nenaplňují. Představy o našem ideálním dítěti, představy o sobě samých jako o ideálních matkách. Představy vydatně živené výkladními skříněmi sociálních sítí, ze kterých se na nás dívají usměvavé obličeje jiných matek v dokonale uklizených domácnostech, s dokonale hodnými dětmi a dokonale podporujícími partnery. Jak to, že ony to zvládají, a já ne? Tisíce návodů na to, jak vše dělat správně, které si navzájem protiřečí. Do hry může vstoupit také poporodní deprese. Složitá finanční situace. Nevěra, odchod partnera…
Může to být asi i sobectví, neochota se omezovat. Ale může to být také neúspěch v zajištění zdravé sebepéče.
O tom, jestli se z nezdravé formy úniku stane závislost, pak rozhoduje celá řada dalších faktorů. Obvykle to nemá jasný důvod, natož aby byl jen jeden. Genetika, přidružená onemocnění, zmíněná traumata z dětství, celkové psychické nastavení, vztahy v rodině… Záleží samozřejmě i na způsobu zacházení s alkoholem v době, která mateřství předcházela.
Koho závislost chytí, toho nechce vydat zpět
Řekla byste, že lidé občas za svoji závislost nenesou zcela jasně zodpovědnost, protože se nacházejí ve strašných situacích?
S tím bych nesouhlasila. Závislými se stávají lidé v dobrých i špatných podmínkách. Jsou lidé, kteří strašné situace zvládají, jiní se hroutí, někteří jako „strašnou“ vnímají každou drobnou nepříjemnost… a pak jde i o určitou míru zodpovědnosti za to, jaké podmínky si pro svůj život vybíráme. Jasně, jsou tu okolnosti, které nemůžeme ovlivnit. Ale úplně jednoznačně bych to určitě nevnímala. Za co naopak opravdu neneseme zodpovědnost, je naše genetická výbava. Kvůli ní je někdo „snadnější kořistí“ pro závislost než jiní.
Jaké jsou největší překážky, které matkám brání přestat pít nebo užívat jiné látky?
Pokud se matka dítěte stane závislou na alkoholu, je tou největší překážkou závislost sama. Koho chytí do svých spárů, toho nechce vydat zpět. Jedním z diagnostických znaků závislosti je silná touha, silné puzení užívat návykovou látku. Označuje se anglickým pojmem „craving“, česky se překládá jako „bažení“. Není to jen tak nějaká obyčejná chuť, má řadu psychických i tělesných příznaků, možná by se dalo mluvit až o jakési posedlosti a je opravdu docela těžké craving zvládat. Proto nepomáhá jen takové to obyčejné rozhodnutí – prostě přestanu a hotovo.
Pak bych určitě zmínila také obavy z vyhledání pomoci. Opět je tu ten „dvojí metr“ – všichni chlastaj', to je normální, ale běda, když se někdo jde léčit, je to „ostuda“ a „selhání“. U matky malého dítěte bývá to „selhání“ vnímáno ještě mnohem hůř.
Možná by matky malých dětí mohly mít i obavy z důsledků toho, že se léčí. Strach právě z odebrání dětí. Tady bych určitě ráda, aby jasně zaznělo, že kvůli léčbě nikdo děti neodebírá. Ze strany zdravotnického zařízení neodchází žádné informace o tom, kdo se tu léčí. Pokud jdou informace na OSPOD, je to pouze na vyžádání ze strany úřadu a to tam, kde už měl OSPOD o problémech v rodině předchozí informace. Bývají to takové ty situace, kdy jde opilá maminka vyzvednout dítě ze školky, nebo mu pro svoji intoxikaci nevěnuje pozornost, v horším případě se dítěti něco stane… Jak už jsem říkala – vstup do léčby potom může být pouze chvályhodným krokem. Takže pokud se mamince povede jít se léčit dříve, než pod vlivem návykové látky udělá nějaký průšvih, OSPOD se o léčbě vůbec nedozví.
