Tři roky se blíží, nebo jste je s dítkem dokonce už oslavili. Tři roky s ním trávíte od rána do večera a od večera do rána. Sdílíte s ním radosti a strasti, společně se vztekáte, radujete, pláčete, objímáte, a to celé znovu a zas. Pokoušíte se mu podle svého nejlepšího svědomí a vědomí vštípit zásady dobrého chování, poskytnout mu nejširší paletu chutí, aby dobře jedlo a bylo zdravé.
Hrajete si, čtete knížky, povídáte, chodíte spolu cvičit, na hřiště, do kaváren, na kolo, na výlety… Někde mezi tím vším si uvědomíte, že už vedle sebe nemáte jen to rozkošné miminko nebo batole, které na vás pořád visí (doslova), ale parťáka a rodící se mrňavou osobnost, která vás fascinuje pořád víc a víc… A potom zazvoní zvonec a rodičovské je konec. Návrat do práce klepe na dveře a vy řešíte, do které školky svého miláčka zapsat.
Začít spolu: Jinak a laskavě
Protože proč? Protože se chystáte mezi docela cizí lidi poslat nejbližšího člověka. Člověka, který bez vás doteď dost možná trávil jen minimum času. Máte obavy, jak to zvládne; nechcete, aby bez vás smutnil, i když, samozřejmě, určitá forma přirozeného stresu do života patří a není dobré před ním děti pořád jen chránit. Jenže… Vy mu vždy, když se s něčím takovým setká, poskytnete bezpečné útočiště, náruč, v níž se může vyplakat, než ze sebe dostane nával smutku, vzteku, rozčilení nebo splínu.
A najednou byste ho měli někde nechat brečet a prostě odejít? Protože to je normální, řekne se ve spoustě školek: „Dítě brečí před vámi, musíte se obrnit, hlavně nebrečte před ním. To bude v pohodě.“ Věříte tomu, že to bude v pohodě. Dost možná jste ve školce taky brečeli. A na rodiče jste nezanevřeli, protože se to tehdy prostě tak dělalo. Jenže dnes se to dá dělat i jinak. A když to můžete udělat jinak a chcete, tak proč byste to neudělali? Program Začít spolu nabízí rodičům a dětem jinou cestu. Jinou a laskavou. Jinou a respektující.
Reklama
Jde víc než jen o to, že se dětem umožňuje laskavější adaptace než nechat je brečet a odejít. Jde víc než jen o to, že kdo po obědě neusne, nemusí ležet na lehátku, ale může si číst nebo hrát – s podmínkou, že nemůže rušit spící kamarády. Jde o výchovu dětí k samostatnosti, ale laskavě a s pochopením.
Nechat brečet a jít? Dá se to udělat i jinak
V čem to celé spočívá? Spočívá to v tom, že ve školce jedoucí podle programu Začít spolu se na rodiče a na děti pohlíží jako na partnery. Na partnery, kteří spolu operativně komunikují a snaží se najít cestu, která je pro všechny, pokud možno, co nejpříjemnější. Na prvním místě je možnost adaptace, díky níž částečně odpadá hrozba probrečeného nástupu do školky. První den s dítětem přijdete do školky a do třídy, kam bude chodit, společně. Seznámíte se s prostředím, pohrajete si s budoucími kamarády. Nějakou dobu pobydete a potom společně odejdete. Další den zase přijdete společně, ale pokud se na to dítě bude cítit, po chvíli vy jako rodič odejdete a necháte ho, aby si pohrálo. Budete pryč třeba hodinu. A postupně budete prodlužovat, než dítě vydrží celé dopoledne.
Samozřejmě nelze vyloučit, že dítko plakat nezačne (dříve či později) i navzdory zprvu bezproblémové adaptaci. Rozdíl je v tom, že vy jako rodič víte, že ho nenecháváte v pro něj neznámém prostředí a že pokud to bude potřeba, s ním zkrátka můžete zůstat a adaptaci případně protáhnout, nebo mu vysvětlit, co a jak, protože už zná kontext a souvislosti a protože ví, že jste na místě byli i společně.
Neusne po obědě? Nevadí, může si číst nebo potichu hrát
V rámci programu Začít spolu se doporučuje vyzvedávat děti po obědě, dokud samy nebudou chtít ve školce zůstat na spaní. A když na to potom přijde, kupodivu není dítě po obědě ve školce nuceno spát. Což je mimochodem podporováno celou řadou spánkových odborníků i učitelek. Pokud dítě do půl hodinky během čtení nebo poslechu pohádky či hudby na lehátku neusne, má povoleno v tichosti si vybrat knížku nebo hračku a zabavit se, dokud se neprobudí ostatní. Což je skvělá věc vzhledem k tomu, že děti zpravidla kolem tří let přirozeně přestávají vyžadovat spánek po obědě, protože se jim mění cirkadiánní rytmy. Jsou-li potom ve školce nuceny do usínání, může se jim kvůli odpolednímu spánku nepříjemně protáhnout večerka, kvůli čemuž zase mají potom problém ráno vstát a budí se unavené a nevyspalé.
Ne obvyklá, ale možná: Nabídka sdíleného místa
Pro menší děti se doporučuje v rámci adaptace zpočátku do školky chodit třeba dva, tři dny a dobu postupně prodlužovat. S tím souvisí další skvělá věc – pokud máte práci, která vám umožní nechat dítko zvykat postupně, můžete požádat (nebo se domluvit s někým, o kom víte, že to má podobně) o sdílené místo – znamená to, že se vaše dítě bude střídat s dítětem dalším a v rámci jednoho týdne se podělí o jedno místo ve školce. Nejde o zcela obvyklou možnost, některé školky fungující v programu Začít spolu ji ovšem nabízejí.
A také nemusíte dítě dávat do školky hned od září, kdy bude i pro matadorské školkáčky a jejich učitelky vzruchů až až. Pokud vám to práce umožní, doporučuje se s postupným nástupem začít třeba až v říjnu, kdy už bude ve třídách větší klid a učitelky se budou moci více věnovat podpoře hladké adaptace vašeho drobečka.
Program Začít spolu vám zřejmě bude blízký zejména v případě, že studujete a snažíte se doma aplikovat takzvanou respektující výchovu.
Pokud do zaběhnutého programu zasáhne jakákoliv nečekaná událost, dá se s ředitelkou školky, jedoucí podle programu Začít spolu, operativně na čemkoliv domluvit – například se do rodiny narodí miminko a starší sourozenec začne žárlit a vyžadovat být více doma, pak se dá operativně dohodnout sdílené místo a návštěva školky třeba v udržujícím režimu jednou týdně. Vyžaduje to samozřejmě nějaké papírování, ale vše se dá vykomunikovat. Protože podle programu Začít spolu jsou zaměstnanci školky, děti a rodiče parťáci. Takže všechno jde, když se chce.
Výchova k samostatnosti aneb chybami se člověk učí
Program Začít spolu vám zřejmě bude blízký zejména v případě, že studujete a snažíte se doma aplikovat takzvanou respektující výchovu. Respektující výchovu, která vychází z respektu k přirozeným potřebám dítěte, v jejichž rámci i laskavě a důsledně nastavuje zdravé hranice. Takový přístup má i program Začít spolu. Děti jsou vychovávány k samostatnosti, jsou jím dávány příležitosti k učení se a k růstu.
Jídlo si zde například nandávají samy podle toho, kolik podle svého vlastního přesvědčení snědí, s tím, že si mohou i přidat. Nalévají si i pití, s čímž souvisí skutečnost, že když něco rozlijí, nic se neděje. „Děti se naučí situaci napravit a jednoduše nápoj utřít,“ vysvětluje Mgr. Iveta Pasáková, ředitelka Step by Step ČR – organizace, která v Česku Začít spolu rozvíjí. „Ve školce plyne život tak, jaký je ve skutečnosti, což je dětem blízké, usnadňuje jim to fungovat samostatně v reálném světě,“ pokračuje.
„Samostatnost dětí je v Začít spolu podporovaná i tím, jaká je zde organizační struktura dne,“ přibližuje dále Iveta Pasáková. Den má svá pravidla, která je třeba dodržovat, aby byla dítka spokojená, plná energie (musí se jíst, jak třeba v Moje první kniha o jídle vysvětluje Karolína Fourová) a odpočatá (po obědě se musí odpočívat, ale ne spát, pokud neusnou). Potom se mohou věnovat tomu, co je baví. V centrech aktivit, do nichž jsou třídy rozděleny, si každé dítě přijde na své a může se věnovat zrovna tomu, co je mu blízké. „Ať už je to dílna, domácnost, koutek s knihami, ateliér, pokusy a objevy nebo skládání z kostek pro rozvoj jemné motoriky,“ vyjmenovává Ing. Dita Hrudová, marketérka Step by Step ČR.
Začít spolu konstruktivně a s nadhledem
Asi největší rozdíl, který školky s programem Začít spolu dělí od těch klasických, je v tom, že důraz je kladen na rozvoj osobnosti dítěte; na podporu spolupráce dětí mezi sebou a potom dětí, rodičů a školky.
„Podpora jedinečnosti, individuální přístup se stanovením laskavých hranic a přesvědčení, že učení je radost a zábava, jsou součástí profesní filozofie učitelek Začít spolu,“ přibližuje Iveta Pasáková a pokračuje: „Školky s programem Začít spolu představují přístup, který je konstruktivní, laskavý, chápající, ale zároveň důsledný a srozumitelný.“ „Důležité je, že dětem poskytují podnětné a bezpečné prostředí, kde nemusí poslouchat ze strachu nebo z obavy z křiku nebo z trestu, ale kde se učí chápat, proč a jak je potřeba se chovat, abychom všichni spolu mohli spokojeně žít,“ uzavírá Dita Hrudová.
