Je spánek ve školce nutný? Potřeby dítěte mají přednost před přáním rodičů

„Spaní po o“ ve školce je klasika, kterou z dob dětství pamatuje, nebo alespoň zná z vyprávění, snad každý. Jenže… Některé děti už po obědě spát nepotřebují, a když ve školce usnou, nemůžou potom spát večer, nebo se jim spánek znechucuje, když se do něj nutí.

Obojí znamená jediné – potíže s večerním usínáním, protesty, pláč, trápení na straně dětí i rodičů. Některé školky nabízejí alternativní odpočinkové aktivity, jako je četba knih, což problém vyřeší – dítě si odpočine, ale nespí, tedy není narušen jeho denní rytmus. Měla by být taková alternativa dostupná v každé školce? Nebo je v pořádku malé človíčky nutit k tomu, aby po obědě dvě hodiny leželi bez hnutí a vystačili si jen se svými myšlenkami? Jak to vidí ti, kteří s dětmi dnes a denně pracují?

Když už denní spánek nepotřebují

Nástup do školky typicky nastává ve třech letech, tedy v době, kdy děti přestávají přirozeně spát přes den, a ve školce se chodí po obědě spát. Často děti, které už doma nespí, zase ve školce spát začnou. „Večer pak chodí spát později, ale v těch třech letech ne zase tak o moc, protože ve školce jako v novém prostředí, kde jsou hodně stimulovaní, o něco více spánku potřebují, alespoň v prvních měsících, než si zvyknou,“ říká spánková poradkyně Lucie Slívová. Horší je to podle ní u starších dětí, tedy od čtyř let výše, které dále ve školce spí. „Pak bývá často večer doma trápení a večerka velmi pozdě. Poté musí děti zase brzy vstávat do školky, takže vzniká takový začarovaný kruh, který ten poobědový spánek udržuje,“ vysvětluje.

Osobně to vidím tak, že když své dítě přihlašuji k předškolnímu vzdělávání, jako rodič respektuji, že mateřská škola má nějaký školní řád a určitý harmonogram dne. Ale individualizace je pro mě jako pro učitelku i mámu samozřejmostí.

Ze své praxe s rodiči a dětmi, ale také jako máma dvou synů, Lucie ví, že vedení školek předem často řekne, že děti po obědě spát rozhodně nenutí. Nezmíní už ale potom, že je nutí ležet a být potichu. „A to většinou dvě hodiny, což mi přijde nefér, protože se potom stává, že dítko leží tak dlouho, až na poslední půlhodinku usne, a večer mu potom usnut samozřejmě nejde,“ říká a pokračuje: „Shrnula bych to tak, že školka, která opravdu nabízí možnost dětem po obědě nespat ani neležet, ale třeba nějaké tiché hraní, je k nezaplacení, minimálně u starších dětí.“

Polední klid ve školce

Obecně platí, že malé děti v životě potřebují určitý řád, tvořený rituály a opakujícími se činnostmi, které jim dávají pocit bezpečí a klidu. Ve svých knihách o tom hojně hovoří třeba spánková antropoložka Lenka Medvecová Tinková. Dítko, které ví, co může čekat, mívá pozitivní vztah ke spánku, vnímá jej jako příjemnou činnost, a jakmile se zahájí určité kroky opakující se rutiny, ví, co bude následovat. Přibližně od roku a půl přecházejí děti na jeden denní spánek, na ten většinou přichází čas po obědě a trvá od jedné do tří hodin, podle toho, jak dlouho dané děťátko spát potřebuje. Domácí polední klid typicky začíná po dvanácté hodině a odvíjí se od délky samotného spánku. V tom je podobný i školkový režim, kdy děti spinkají nebo odpočívají typicky mezi 12. a 14. hodinou, po probuzení si dají svačinku a potom zase fungují, hrají si nebo jdou ven a potom domů za rodiči.

„Po obědě s dětmi odcházíme do umývárny, kde probíhá osobní hygiena. Potom se děti převléknou do pyžámek a ulehají do postýlek, nejmladším dětem kolem dvou let pomáháme,“ popisuje učitelka Adriana Tvrdoňová. „Když všechny děti ulehnou, obejdu je, každého pohladím a poté hraji na klavír. Děti u toho relaxují, pokud chtějí, mohou si u toho zavřít oči. Následně čtu pohádku, u které některé děti odpočívají, jiné usnou,“ popisuje, jak je ona zvyklá vést polední klid. Děti nechává odpočívat, ale do spaní je nenutí. Protože v místnosti zůstává a od dětí neodchází, má přehled o tom, které spí a které ne. „Mladší děti kolem dvou tří let obvykle usnou, u starších dětí je to dost individuální. Pokud některé děti zůstanou vzhůru nebo nechtějí spát, mají možnost si vybrat několik klidových aktivit,“ přibližuje Adriana dále. Mezi ně patří prohlížení knih, grafomotorické pracovní listy, výtvarná činnost, pěnová stavebnice, logické, naučné a vzdělávací stolní hry. „Já osobně si myslím, že je určitě dobré si po obědě odpočinout a nabrat sílu do zbytku dne. Děti jsou odpočaté a klidné. Unavené dítě bývá nevrlé, plačtivé nebo protivné. U všech dětí je určitě potřeba klidový režim. Nějaká relaxace a čtení pohádek, o kterých si pak můžeme povídat,“ shrnuje s tím, že vyloženě spánek podle ní není nutný.

Podobnou zkušenost a názor má i Romana Pek, učitelka s patnáctiletou praxí v pedagogice. „Spánek ve školce je velké téma, které dost závisí na individuálním přístupu učitelek/učitelů. Já osobně to vidím tak, že když své dítě přihlašuji k předškolnímu vzdělávání, jako rodič respektuji, že mateřská škola má nějaký školní řád a určitý harmonogram dne. Ale individualizace je pro mě jako pro učitelku i mámu samozřejmostí,“ říká k tomu.

Prosím vás, paní učitelko, dohlédněte na to, aby Emička po obědě nespala! My potom večer nevíme, co s ní.

Romana dětem po obědě vždy čte pohádku a ráda s nimi o ní posléze diskutuje, poslouchá jejich reakce a zkušenosti. „Člověk se o dětech a od dětí dozví strašně moc. Je to, dá se říct, i určitá intimní chvíle, kterou s nimi sdílím – jsou otevření, upřímní a to stejné dostanou i ode mě – i ve výuce bývám osobní a otevřená, moc se mi to osvědčuje v rámci vzájemné důvěry.“

Po pohádce nastává 20–30 minut „klidu“, kdy děti odpočívají a mají možnost být chvíli samy se sebou, svou fantazií a myšlenkami. Po uplynutí této doby nabízí Romana nespavcům náhradní činnosti, jako je prohlížení knih na pelíšku, skládání puzzle, drobné činnosti na rozvoj jemné motoriky – avšak s respektem k dětem, které mají potřebu odpočinku. „Individuálně také přistupuji k dětem předškolního věku, ty většinou vezmu ke stolečku, kde mám připravené aktivity právě pro tuto věkovou kategorii – zejména pracujeme v rámci programu Edukativně stimulačních skupin, který si klade za cíl komplexní a systematický rozvoj předškolních dětí.“

Paní učitelko, my potřebujeme...

Každé dítě je jiné, tedy i potřeba spánku u jednotlivců je rozdílná – což je vlastně stejné jako u dospělých. Někdo je svěží po šesti hodinách spánku, jiný se z postele nemůže vyhrabat ani po osmi hodinách. Některé děti si po obědě pospí třeba až do předškolního věku, jiné od dvou let denní spánek nevyžadují a chodí potom o to dříve spát večer. Někdy je to ale tak, že rodiče chtějí mít večer klid, a v domnění, že jim ho celodenní bdění děťátka zaručí, jej vedou k tomu, aby se denního spánku vzdalo. Někdy to užitek přinese všem, jindy dítko přes den vydrží, jenže večer je přetažené, nevrlé, nemůže usnout nebo usne rychle, ale v noci se s pláčem budí.

Ať tak či tak, každá rodina má určitý rytmus, určité zvyklosti a je jedině logické, že si rodiče přejí, aby dítko pokračovalo v něčem, na co je z domu zvyklé, v čem funguje, v čem je spokojené. Když se ale ve třídě sejde několik takových požadavků, mají toho plnou hlavu jak učitelky, tak i děti – některé odpočívat chtějí, jiné ne, mohou se navzájem rušit, mohou cítit tlak, nebo mohou zjistit, že jim vyhovuje něco úplně jiného. „Pokud rodič řekne, že jejich dítě po obědě nespí, tak se stále řídím harmonogramem a dítě jde odpočívat s ostatními dětmi, spát ale nemusí a může si k odpočinku vybrat odpolední aktivity, o kterých jsem mluvila,“ přibližuje, jak k podobným situacím přistupuje Adriana Tvrdoňová.

Romana Pek říká, že ať už po ní rodič požaduje cokoli, tak prioritou je pro ni vždy dítě a jeho potřeby. Z praxe ví, že rodiče v tomto ohledu často bývají dlouhou samostatnou kapitolou. „Občas se setkám s rodiči, kteří mi mezi dveřmi řeknou, že Tomášek už od dvou let po obědě nespí. Avšak já po obědě ještě ani nedočtu pohádku, a malý Tomášek spinká a neví o světě.“ Jindy se k nim dostanou i zajímavé prosby: „Prosím vás, paní učitelko, dohlédněte na to, aby Emička po obědě nespala! My potom večer nevíme, co s ní!“ popisuje a pokračuje: „Chápu obě strany, ale pro mě je prioritou dítě a jeho individuální a aktuální potřeby – nebudu přeci Emičku nutit do náhradních aktivit, když jí potom padá hlava na stůl, jak je unavená, a potřebovala by si alespoň chvilku odpočinout.“ Nejlepším řešením je podle ní individuální přístup a respekt k potřebám dětí, s ohledem na děti, které odpočinek vyžadují/potřebují. Protože má zkušenost i s rodiči, kteří zase naopak prosí, aby jejich dítě nespalo v hloučku a mělo klid pro usnutí, že potom do večera nevydrží.