Existují lidé, kteří by dali všechno za to, kdyby si mohli na jeden den vyměnit místo s někým jiným. Dvojčata tuhle možnost dostanou už při narození. Ale co když ji nezačnou jen využívat, ale zneužívat? A co když se v tom ztratí?
Být jednovaječné dvojče má v sobě něco magického. Dva lidé, kteří sdílejí stejnou DNA, často i stejný hlas, způsob chůze nebo smích. V dětství je to většinou legrační, v pubertě to může být výhodné, ale v dospělosti? Tam už se podobnost může stát i zdrojem problémů či klackem hozeným pod nohy.
Magie a mýty kolem dvojčat
Proč nás dvojčata tolik fascinují? Možná proto, že představují živoucí paradox. Dvě bytosti, které jsou jedno tělo, ale přesto dva lidé. I v mytologii dvojčata často figurují jako nerozlučná dvojice, třeba Romulus a Remus, Castor a Pollux. Fascinace dvojčaty má hluboké kořeny – od legend o bratřích, kteří založili Řím, až po disneyovky, kde si dvě zaměněné holčičky, které o sobě nevěděly, vymění rodiče. Ve starověkém Egyptě byla dvojčata pokládána za božský dar, v některých afrických kulturách naopak za zlověstné znamení, že se narodil někdo s rozštěpenou duší. A právě to, co se zpočátku jeví jako požehnání, tedy mít někoho, kdo vás zná líp než kdokoli jiný, může být i tím, co člověku znemožní najít sebe sama.
Když má někdo váš obličej, může s ním začít zacházet po svém. Může ho půjčovat, nabízet, zaměňovat. A co když pak zjistíte, že svět s vámi zachází jako s ní – a s ní jako s vámi? Co když váš život, vaše rozhodnutí, váš partner, vaše práce… se jednoho dne nenávratně promísí s životem někoho jiného?
V psychologii zase rezonují s archetypem Jungova „dvojníka“, tedy stínu, který nese to, co si o sobě nechceme připustit. Fascinace podobou je stará jako lidstvo samo, a právě proto jsou dvojčata pro film, literaturu i populární kulturu nevyčerpatelným tématem.
Vědecky jde u jednovaječných dvojčat o fascinující fenomén. Sdílejí totožnou genetickou informaci, a přesto se jejich životní dráhy často zásadně liší. Psychologové varují, že identita dvojčat se často vyvíjí jinak než u běžných sourozenců. Přirozeně inklinují ke sdílení, ke spolužití, ale zároveň jsou pod tlakem hledat sebe sama mimo tento jim jediný známý „dvojjediný“ rámec. Jak ukazuje studie Masarykovy univerzity, ženy-dvojčata často bojují s tím, kde končí jejich „my“ a začíná jejich „já“ – a to zvláště v době, kdy se snaží vytvořit si vlastní dospělou identitu.
Blízkost, která nezná hranice kontinentů
Znám jednovaječná dvojčata, dnes třicetileté ženy. Podobné sobě jako vejce vejci, dokonce se stejně vdaly a mají i stejně staré děti – obě chlapce, kteří vyrůstají pomalu jako bratři. Tím, že jsou cizinky, navíc si každá vzala také cizince, každá odjinud, nevidí se už tak často, jako když jsem je před 15 lety poznala. Obě ale sleduji na Instagramu a obě se velmi pravidelně ujišťují o tom, jak si chybí a jak jsou jedno tělo a jedna duše. Jsou si opravdu blízké a přátelství s nimi mně vždycky potvrdilo, jak je fenomén dvojčat zajímavý.
Eliška a Daniela: „Myslel si, že jsem to já“
Také Eliška a Daniela, dnes třiatřicetileté sestry z Prahy, patří k těm, které si v mládí z podobnosti či spíše stejnosti udělaly hru. Ale postupem času se z nevinné hry stalo něco temnějšího.
„Začalo to nevinně. V patnácti jsme si prohodily místa u zkoušky z angličtiny. Učitel to nepoznal, Danča byla vždycky lepší,“ vzpomíná Eliška. „Pak jsme jednou šly každá na jinou akci, vrátily jsme se každá domů jinak a ráno šly každá v jinou hodinu do školy. A tehdy se stalo něco, co bylo divný. Ráno ke mně na tramvajové zastávce přišel neznámý kluk a políbil mě. Netušila jsem, že se včera seznámil a sblížil s mou sestrou. Tohle jsme si nestihly říct. Vím, je to divné, ale tohle setkání změnilo všechno. Začal mě sledovat na Facebooku, začali jsme si psát. Já nevěděla, že je s Dančou. Ona o tom věděla a nechala to být. Prý chtěla vědět, co se stane.“
Daniela pak na to reagovala stručně: „Já to brala jako hru, nic jsem k němu necítila, jen jsem se s ním na party seznámila. Až když Eliška brečela, protože ho milovala, a on si myslel, že mu lžu, když ho nechci, jsem pochopila, že jsme to přehnaly.“
Jenže to neskončilo. Eliška si s ním skutečně začala. A on nevěděl, že měl původně vztah s její sestrou. Po třech měsících přišla konfrontace. „Jednou jsem u něj zůstala přes noc. Ráno zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít. A tam stála Danča. Před ním. Jako já. On se na mě podíval a poprvé řekl: ,Vy jste dvě?‘ V tu chvíli mi začalo být špatně.“ Eliška později zjistila, že Daniela se s ním několikrát ještě setkala, údajně „kvůli uzavření věcí“. Ale něco nesedělo. „Jednou jsem u něj našla zlatý náramek, který jsem nikdy nenosila. Byl její.“ Tohle už nebyla hra. Byla to tichá válka. Eliška se zhroutila, přestala studovat, odstěhovala se z domova. Daniela se tvářila, že neví, proč je mezi nimi dusno. „To jsi přece taky mohla udělat ty mně,“ řekla jí prý nakonec.
Když se hranice mezi mnou a tebou smažou
Z psychologického hlediska není taková záměna jen „blbůstkou“. Vytváří se tím asymetrie ve vztahu, protože jedna sestra (nebo jedno dvojče) začne určovat pravidla, a druhá ztrácí možnost kontroly nad tím, jak je vnímána. Výzkumy ukazují, že jednovaječná dvojčata mají často horší schopnost stanovit si hranice – i ve vztahu k vlastní identitě.
Reklama
Psychologové, kteří se dlouhodobě věnují vývoji identity u dvojčat, upozorňují, že k porušování osobních hranic mezi dvojčaty často dochází bez uvědomění si dopadu na toho druhého. Jednovaječná dvojčata bývají vychovávána jako „jedna jednotka“. Téměř vždy sdílejí nejen pokoj, oblečení, ale často i volný čas, přátele a někdy i milostné zkušenosti. Když jsem se na tohle ptala mých kamarádek, ty tuto zkušenost neměly.
„V klinické praxi vídám situace, kdy jedno z dvojčat přebírá zodpovědnost, emoce, nebo dokonce vzpomínky druhého,“ říká psycholožka PhDr. Eva Víchová, která se zaměřuje na psychodynamickou terapii. „Identita se formuje skrze odlišnosti – ale když vyrůstáte jako jeden organismus, ty odlišnosti chybí. Pokud celý život slyšíte ,ty jsi stejná jako ona‘, začnete o své jedinečnosti pochybovat. A to je cesta k vnitřnímu zmatku.“ I psycholožka zmiňuje případy, kdy jedno dvojče například za druhé absolvovalo pohovor nebo zkoušku. „Většinou to začíná jako nevinná pomoc. Ale v dospělosti se může stát, že jeden zažívá pocity neautenticity – má pocit, že život, který žije, není jeho.“
Studie Univerzity Karlovy, která porovnávala 10 párů dvojčat ve věku 18–25 let, ukázala, že většina z nich se necítí plně sama sebou, pokud žije s dvojčetem ve společné domácnosti nebo pokud okolí nadále nerozlišuje jejich osobnosti.
Naopak dvojčata, která se už v pubertě „oddělila“, tedy chodila na různé školy, měla jiné kamarády a vlastní styl, vykazovala vyšší míru psychické autonomie a méně konfliktů.
Zaměňování identity přitom může jít až do extrémů, a dokonce i před soud. V jednom případě, o kterém informoval server iRozhlas, nebylo možné v Marseille jednoznačně určit, které z dvojčat spáchalo znásilnění. DNA testy selhaly, protože genetický profil byl u obou mužů stejný.
Klára a Barbora: Když se jedna proviní, druhá to odskáče
„Jako děti jsme byly nerozlučné. Ale už tehdy bylo jasné, kdo vede,“ říká Klára, dnes devětadvacetiletá právnička z Brna. Její sestra Barbora se podle jejích slov odjakživa uměla pohybovat v situacích, kde pravda nebyla jednoznačná. A už od dětství to uměla „hrát“ tak, že když bylo potřeba, zaměnila si roli s Klárou, zejména pokud šlo o problémy.
„Ve čtvrté třídě jsme byly obě potrestané za to, že někdo napsal sprosté slovo na tabuli. Učitelka řekla, že pokud se viník nepřizná, dostanou poznámku obě. Já to ale nebyla. Barbora se mi druhý den omluvila, ale už se to nedalo vzít zpět.“
To byl první stín. Pak následovaly další. Prohození při tělocviku, lumpárny, kdy to Barbora hodila na ségru, zaměněné podpisy v omluvných listech, odlišný prospěch a chování ve škole. Rodiče občas Bářiny poznámky přičetli hodnější Kláře a Bára to podle Kláry přijala s chladnou samozřejmostí. „Ona dokázala ze všeho vyklouznout. Měla v sobě šarm a drzost. Já byla ta opatrná. A ten vzorec se s námi táhl dál.“
Záměna identit mezi dvojčaty bývá často v dospělosti vnímána jako trauma, a to zejména případech, kdy vedla k poškození vztahů nebo ztrátě důvěry.
Po maturitě se Barbora několikrát ocitla v problémech – krátce studovala vysokou školu, pak cestovala, ale nakonec zůstala bez práce. Klára mezitím vystudovala práva. A pak přišla situace, kterou Klára popisuje jako bod zlomu:
„Byla jsem pozvaná na pohovor do mezinárodní advokátní kanceláře. Bylo to přes známého, který nás znal obě, ale roky mě neviděl. V den pohovoru mi ale začalo být špatně. Horečka, zvracení. Barbora navrhla, že tam půjde místo mě. ,Vždyť nás stejně nepoznají, a já tě zachráním,‘ řekla. Pohovor dopadl výborně. Klára dostala pozvánku k nástupu. Jenže… když později přišlo na osobní schůzku, člověk, který ji přijímal, si poznamenal: Ale vy vypadáte úplně jinak, než si vás pamatuji z pohovoru. I jinak mluvíte. Nevěděla jsem, co říct. Pak jsem si všimla, že na stole měl poznámku ,Barbora?‘ se zvýrazněním. Došlo mi, že ona jim řekla své pravé jméno. Ne moje.“
Klára místo nakonec nedostala. Barbora se vymluvila, že „zapomněla“, jak se představila, a že jí šlo jen o pomoc. Klára jí ale přestala věřit. „V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem s ní hrála hru, kterou nehraju já, ale ona. A že v ní prohrávám celý život.“
Etika záměny identity není hra
Záměna identity mezi dvojčaty bývá veřejností často brána jako zábavná historka. Ale psychologové i právní experti upozorňují, že může jít o vážné narušení důvěry a integrity.
„To, že máte stejný obličej, neznamená, že máte stejné právo mluvit za toho druhého,“ upozorňuje právnička Michaela Lorencová, specialistka na pracovní právo. „Pokud například někdo vystupuje pod cizím jménem, i když jde o geneticky shodné dvojče, může dojít k porušení zákona – zejména v oblasti pracovních smluv nebo veřejných výběrových řízení.“
V zahraničí se objevují i extrémní případy – například v USA dvojčata, která se střídala ve škole a u zkoušek, byla později obviněna z podvodu na univerzitní úrovni. Psychologicky pak záměna identity, jako u Barbory a Kláry, může vést k dlouhodobé nejistotě a odcizení. Výzkum publikovaný Karlovou univerzitou ukázal, že záměna identit mezi dvojčaty bývá často v dospělosti vnímána jako trauma, a to zejména v případech, kdy vedla k poškození vztahů nebo ztrátě důvěry.
Lucie a Iveta: Rozchod kvůli cizím rtům
„Byla jsem obviněná z něčeho, co jsem neudělala. A ten, kdo to udělal, byla žena, která má stejné oči, stejný nos a stejné jméno. Jen se nejmenuje Lucie,“ vypráví Lucie z Plzně. Třiačtyřicetiletá zdravotní sestra, usměvavá a komunikativní, se prý celý život cítila jako ta „měkčí“ z dvojčat.
Její sestra Iveta byla podle jejích slov vždy výraznější. A náročnější. „Ona měla víc energie, víc odvahy, a taky víc komplikovaných vztahů. Já šla radši na jistotu.“
Lucie byla tehdy sedm let ve vztahu s Martinem, učitelem hudby. Byli spíš introverti, milovali ticho, přírodu a víno. Martin o Ivetě věděl, ale nikdy s ní netrávil víc času. „Občas se potkali na oslavách, nebo když jsme byly s Ivetou v kavárně, ale nic víc. Jednoho dne ale Martin přišel domů bledý a ukázal mi fotku. A na ní jsem byla „já“, jak sedím s cizím mužem v kavárně, držím ho za ruku a směju se. Byl to zásah jako blesk. Já tam nikdy nebyla. Ani toho chlapa neznám.“
Mnoho problémů dvojčat vzniká už v raném dětství, protože je jejich okolí vnímá jako „balíček“.
Lucie dnes už vzpomíná, jak se tenkrát cítila. Fotku si prohlížela znovu a znovu. Srdce jí bušilo. Ta žena byla Iveta. Ale měla Lucčiny šaty, Lucčinu tašku, a dokonce i Lucčinu rtěnku. „Byla to ona. Ale vypadala jako já. A vypadala šťastně.“
Martin jí nevěřil, Ivetu prý potkal jednou, ale věděl, že tohle nebyla Iveta. „Tahleta byla klidná, usměvavá, taková jako ty, Luci.“ Nezabraly ani pokusy ukázat rozdíly. „On mi řekl: ,Možná si to jen nepamatuješ.‘ A já jsem věděla, že je konec. Důvěra byla v háji. Chápu, že to zní vtipně někomu, kdo tohle nezná. Ale tohle byl fakt konec. Já se pak Ivety zeptala napřímo. Ta mlčela. Až po třech dnech mi poslala SMS: Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Ale on byl fajn. Líbilo se mu, že jsem jako ty, ale trochu jiná.“
Lucie s ní přerušila kontakt. Martin se později omluvil, ale jejich vztah už nešel slepit. „Že mě opustil kvůli jiné ženě, to bych zvládla. Ale že mě opustil kvůli mně, která jsem to nebyla, to mě zlomilo.“
Kdo všechno podporuje kult „vy dvě“
Odborníci upozorňují, že mnoho problémů dvojčat vzniká už v raném dětství, protože je jejich okolí vnímá jako „balíček“. Obdobně se o tom píše i v publikaci Co nevíte o dvojčatech od Kláry Rulíkové Vítkové, kde autorka uvádí, že rodiče často nevědomky posilují závislost mezi dvojčaty: kupují stejné oblečení, dávají stejné dárky, zapisují je na stejné kroužky.
„Je to pochopitelné, je to pohodlnější. Ale psychicky se tím vytváří prostředí, ve kterém dvojčata ztrácejí schopnost samostatně se rozhodovat,“ upozorňuje pro Flowee dětská psycholožka Jana Slámová, která se specializuje na sourozenecké vztahy. „Dvojče často nedostane šanci být samo za sebe, protože očekávání okolí říká: vy jste přece stejné. Rodiče, kteří se snaží podporovat odlišnost, například volbou různých škol, různým přístupem k zájmům nebo prostě větším důrazem na individualitu, často vychovají děti, které si rozumějí více a konflikty řeší méně destruktivně.“
Když být „my dvě“ znamená ztratit sebe
Dvojčata sdílejí celý život více než jen geny, sdílejí i příběhy, těla, zážitky a někdy i chyby. Jenže právě v této blízkosti se skrývá nebezpečí. Pokud okolí nerozlišuje, pokud ony samy přestanou vnímat, kde končí já a začíná ty, pak mohou přijít nedorozumění, zranění a ztráty.
Nejde o to přestat být dvojče. Jde o to, umět být sám za sebe. A milovat toho druhého ne kvůli podobnosti, ale právě kvůli rozdílnosti. Protože identita, která vznikne z přijetí odlišnosti, je ta nejsilnější ze všech.
