Chudáci děti, chudáci učitelé. Inkluze byla prosazena direktivně a bez diskuse, říká psycholožka

„Já sama mám k procesu ,inkluze v českém provedení‘ mnoho výhrad, ačkoliv s jejím principem jako takovým problém nemám,“ míní Galina Jarolímková. V otevřeném rozhovoru hovoří o tom, jak inkluze ovlivňuje duševní zdraví dětí, proč se asistenti pedagoga nemohou stát náhradou speciálních pedagogů, i o tom, proč z tříd mizí adaptační programy.

Paní Galino, co podle vás představuje největší výzvu při začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžného školního prostředí? Můžete nám dát konkrétní příklad z praxe?

Některé děti je jistě vhodné vzdělávat v běžných třídách. Mluvíme především o žácích se specifickými poruchami učení, jako je dyslexie, dysgrafie, dysortografie, nebo o dětech se zdravotním znevýhodněním. Tito žáci bývají dobře začlenitelní do běžné společnosti, mohou sdílet školní prostředí se svými vrstevníky bez výrazných nápadností.

Začleňování těchto dětí navíc přispívá k tomu, že si všechny děti lépe uvědomují rozmanitost sociálního prostředí. Učí se porozumět nejen druhým, ale v konečném důsledku i samy sobě.

Jaké podmínky by měly školy splňovat, aby tedy inkluze opravdu fungovala?

Pravda je, že na některých školách už dnes inkluze probíhá relativně hladce. Vedle zdravých dětí tam docházejí i žáci s různými typy postižení a problémy nevznikají. Například až polovina dětí se sluchovým nebo zrakovým postižením navštěvuje běžné školy. Klíčová je ovšem spolupráce všech zúčastněných – učitelů, rodičů, žáků i vedení školy. Bez ní to nejde.

I přesto má ale inkluze mnoho odpůrců.

Ano, na druhou stranu je potřeba říci, že kombinace různých diagnóz a individuálních potřeb může značně komplikovat vzdělávací proces. Dítě s hendikepem se ale musí naučit fungovat v reálném světě, tedy i mezi zdravými vrstevníky. V takovém prostředí totiž bude žít po celý život. Z tohoto pohledu může být speciální škola i určitou nevýhodou. Hrozí, že se z ní stane uzavřené „ghetto“, kde si dítě nevytvoří potřebné sociální dovednosti. A v běžném životě už se nikdo nebude ptát, jakou školu kdo navštěvoval. Proto inkluzi ano, ale opatrně, citlivě, krok za krokem. Školy na ni musí být dobře připravené.

Jaké metody se osvědčily při práci s dětmi, které mají specifické vzdělávací potřeby, aby se cítily přijaty a začleněny do kolektivu?

V případě potřeby lze třídu rozdělit na menší skupiny, v nichž se učitel a asistent pedagoga mohou konkrétněji, a tudíž efektivněji věnovat nejen dětem se SVP, ale i ostatním žákům. Tento přístup může zlepšit vztahy mezi dětmi, podpořit jejich vzájemné porozumění, přijetí sociálních odlišností a posílit respekt k druhým. Inkluze rozvíjí sociální inteligenci a empatii, které se při každodenním působení v podnětném prostředí dále prohlubují.

Učit děti vzájemné toleranci však vyžaduje čas a prostor. Pedagogové by měli třídu na příchod dítěte s odlišnostmi připravit, otevřeně o tom s žáky mluvit, žádné zlehčování, tabu nebo mlčení. Pokud si to dítě přeje, může o své situaci spolužákům povědět i samo.

Inkluze je často diskutované téma. Jaké argumenty byste uvedla pro podporu tohoto přístupu? A co byste odpověděla těm, kteří mají k inkluzi výhrady?

Já sama mám k procesu „inkluze v českém provedení“ mnoho výhrad, ačkoliv s jejím principem jako takovým problém nemám. Když byla v roce 2016 zavedena, pedagogové ani systém školských poradenských zařízení na tak zásadní změnu nebyli připraveni. Všechno mělo začít fungovat hned, ale takové věci zkrátka nejdou přes noc.

Za posledních devět let se však mnohé zlepšilo. Přibylo asistentů pedagoga, školy se vybavily odbornými pomůckami a metodickými materiály. A co je podstatné – učitelé se naučili pracovat s dětmi se SVP jako s rovnocennými, nikoliv jako s těmi, které je třeba „snesitelně zvládnout“.

Jaké konkrétní dovednosti by měli mít učitelé, aby byli schopni efektivně pracovat s inkluzivními dětmi a podpořili je v jejich rozvoji?

Pracovat s dětmi se SVP by měli umět všichni pedagogové, to je ideál. Bohužel se mu stále ještě příliš neblížíme. Ne že by učitelé nebyli schopní, ale systémové podmínky tomu nenahrávají. Bylo by žádoucí, aby s těmito dětmi pracovali častěji speciální pedagogové, kteří jsou na tuto oblast připravováni již při vysokoškolském studiu. Jenže těch je bohužel málo.

Velmi bych uvítala návrat k systému tzv. vyrovnávacích nebo speciálních tříd.

Pedagog by měl především umět naslouchat, nesrovnávat nesrovnatelné, chápat každé dítě jako jedinečnou osobnost, která právě díky jeho vedení může formovat své hodnoty a postoje. Co učitel vloží do svého žáka, může v něm rezonovat po celý život. Pokud je dítěti stále připomínáno, co nezvládá, těžko v sobě vybuduje zdravou sebedůvěru. A kdo říká, že dítě s nějakou diagnózou nemůže být v životě úspěšné?

Ne každý musí jít rovnou na maturitní obor a vysokou školu. Mám v péči mnoho žáků, kteří se nejdřív vyučili, pak si v nástavbě dodělali maturitu a dnes někteří z nich studují i vysokou školu. Cesta ke vzdělání může být klikatá, ale to neznamená, že je horší.

S jakými dalšími výzvami se dnes učitelé běžně setkávají při výuce dětí se SVP?

Pedagogové se čím dál častěji setkávají s dětmi, které procházejí náročnými životními situacemi nebo mají různá specifika, například ADHD, poruchy chování, úzkosti. Tyto děti mívají problémy s koncentrací, často narušují plynulý průběh výuky a kladou na učitele vysoké nároky. Vyučující se pak ocitají pod tlakem, čelí emočně vyčerpávajícím situacím a mnozí z nich jsou na hraně syndromu vyhoření.

Zaznamenala jste v posledních letech nějaký pokrok v přístupu k inkluzi? Jaké změny byste ještě ráda viděla ve vzdělávacím systému?

Ze svých dlouhodobých poradenských zkušeností bych velmi uvítala návrat k systému tzv. vyrovnávacích nebo speciálních tříd. V nich by se děti se SVP mohly vzdělávat v předmětech, které jsou pro ně náročné. Měly by možnost individuálního přístupu, samy by viděly svůj pokrok a zažívaly pocit úspěchu. Na jiné předměty by pak chodily do běžné třídy.

Za jeden z největších problémů považuji příliš velký počet žáků ve třídách. To je obtížné jak pro pedagogy, tak pro samotné děti. Přesto lze říci, že se inkluzivní přístup za poslední roky výrazně posunul kupředu. Pedagogové jsou dnes lépe vzděláváni a díky tomu dokážou lépe porozumět potřebám dětí. Vzniklo mnoho kvalitních výukových pomůcek, které práci s dětmi výrazně usnadňují.

Co je tedy klíčové, aby inkluze ve školách opravdu fungovala?

Zásadní je, abychom dokázali vnímat individuální potřeby každého dítěte. Jde o individualizaci výuky, práci se zpětnou vazbou, učení hrou, zážitkem nebo venku. Tam, kde toto funguje, je inkluze smysluplná. Ve školách, kde se stále očekává, že všechny děti zvládnou všechno stejným tempem, ve stejný čas a stejným způsobem, to ale příliš nefunguje, zvlášť v přeplněných třídách s dětmi, které mají různé diagnózy.

Velký smysl má také podpora přípravných ročníků. V těchto třídách je méně dětí, věnuje se jim speciální pedagog, který s nimi pracuje na rozvoji konkrétních dovedností. Děti si postupně zvykají na školní režim a dostávají čas dozrát. Poté se rozdělí – některé jdou do běžné první třídy, jiné pokračují ve speciálním režimu, pokud se ukáže, že jejich potřeby jsou výraznější. Přípravných tříd by podle mého názoru mělo být víc. Řadě pozdějších problémů by se tak dalo předejít.

Pokud má učitel ve třídě šest a více dětí se SVP, nemá kapacitu věnovat se nadaným dětem, které přitom také spadají do skupiny žáků se speciálními potřebami.

Stále také existují speciální třídy pro děti s poruchami učení, ale je jich podle mě málo. V těchto třídách bývají děti s různou mírou intelektového nadání. I dítě s vysokým IQ, které má výraznější poruchu, zde může díky individuálnímu přístupu lépe rozvinout svůj potenciál. Pokud by bylo v běžné třídě s pětatřiceti dětmi, jeho potíže by se jen zvýraznily a místo rozvoje by docházelo k frustraci, stresu a uzavírání se do sebe. A to je smutný důsledek přetížených tříd, kde není prostor pro individuální práci.

Máte zkušenosti s integrací dětí s různými formami postižení (například poruchy autistického spektra, ADHD, tělesná postižení)? Jak se přístup liší podle typu potřeby dítěte?

Kombinace různých postižení je velmi náročná nejen pro samotné děti, ale i pro učitele a celý třídní kolektiv. Pokud má pedagog ve třídě dítě s ADHD, psychiatrickou diagnózou, dítě s poruchou autistického spektra, žáka s odlišným mateřským jazykem, dítě s poruchou chování a další žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, je nesmírně obtížné a psychicky vyčerpávající věnovat se každému tak, jak by skutečně potřeboval. A to nemluvím o dětech bez diagnózy nebo o těch nadaných.

Každé dítě má jiné potřeby, jinou míru podpory a najít rovnováhu ku prospěchu všech je často nad lidské síly. Velkým limitem jsou také přeplněné třídy, kde není prostor na individuální práci. Pokud má učitel ve třídě šest a více dětí se SVP, nemá kapacitu věnovat se nadaným dětem, které přitom také spadají do skupiny žáků se speciálními potřebami. A právě na ty se velmi často zapomíná.

Paní Galino, co si myslíte o podpoře inkluze ve vztahu k rodičům? Jak by měli rodiče těchto dětí komunikovat s učiteli a školním kolektivem, aby byla integrace co nejúspěšnější?

Mnozí rodiče dětí se SVP vkládají do školního systému velké, často až nereálné naděje. Mívají pocit, že se pedagog může věnovat především jejich dítěti a že se „časem vše spraví“. Realita je ale jiná – právě děti se SVP potřebují více individuální práce, podpory, vedení i trpělivosti. Rodiče často věří, že doporučení ze školského poradenského zařízení vyřeší všechno a že dítě už nebude muset doma do školy nic dělat, protože „má přece papír“.

Z naší poradny odcházejí děti i rodiče s mnoha doporučeními, která by měla být realizována nejen ve škole, ale i doma. Bohužel jen málokdo tato doporučení opravdu dodržuje. Stále více si myslím, že i rodiče dětí se SVP by měli být aktivně seznámeni s kompenzačními mechanismy, které svým dětem mohou pomoci nejen ve vzdělávání, ale i v běžném životě.

Zákonní zástupci často neumějí nebo nechtějí přijmout nastavená pravidla a spolupráci se školou. Když jsou nastavené hranice, musí být kontrolovány a dodržovány, a to je pro řadu rodičů zatěžující. Mnohem jednodušší je nechat dítě být, nehádat se s ním, netlačit ho dál. Dnes tak rozšířený styl „líného rodičovství“ často končí tím, že dítě dostane do ruky mobil, místo aby s rodičem trávilo čas nad učením. A pak za námi do poradny přicházejí zoufalí rodiče, kteří si se svým potomkem už nevědí rady.

Jaké výzvy vnímáte v oblasti spolupráce mezi školami a speciálními poradnami při podpoře inkluze? Jaký je ideální model této spolupráce?

Pokud budu mluvit o spolupráci naší pedagogicko-psychologické poradny se školami, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, pak musím říci, že vše funguje velmi dobře. Do škol pravidelně docházíme, máme možnost znát prostředí škol a konkrétních tříd, kam žáci docházejí. Vidíme dítě pracovat a chovat se nejen u nás v poradně, ale i ve školním prostředí.

Obrovskou výzvou zůstává práce s dětmi s LMP v běžných třídách. Řada učitelů otevřeně přiznává, že neví, jak s těmito dětmi pracovat.

Velkou výhodou je, že školy jsou nám geograficky blízké, což není samozřejmost ve všech krajích. Jsme v pravidelném kontaktu s výchovnými poradci, koordinátory inkluze, pedagogy, speciálními pedagogy a školními psychology. Pořádáme společná školení, kazuistické semináře i další aktivity. Několikrát jsme například organizovali výstavy speciálně pedagogických pomůcek, se kterými mohou školní odborníci pracovat přímo s dětmi.

Jakou roli hrají asistenti pedagoga při inkluzivním vzdělávání a jaké kompetence by měli mít, aby pomohli začlenit dítě do třídy?

Pozice asistenta pedagoga se v posledních letech ve školách stabilizovala a roste i povědomí o tom, jak zásadní jejich práce může být, pokud je jejich potenciál správně využit. Role AP se jednoznačně osvědčila. Je ale důležité připomínat, že jejich pozice není a nemůže být zaměňována s rolí speciálního pedagoga. To jsou dvě zcela odlišné profese.

V ideálním světě by role asistenta pedagoga mohla být naplněna právě speciálním pedagogem, který má metodické nástroje a hlubší znalosti k práci s dětmi se SVP. Ale to je ideál, který je finančně velmi náročný. Bohužel mnoho rodičů si asistenta pedagoga plete s osobním asistentem. Tato zmatená představa je částečně způsobena i tím, že pozice AP je financována jako podpůrné opatření pro konkrétní dítě, nikoliv jako pevná součást školního týmu.

Právě finance jsou v tomto oboru často kámen úrazu, že?

Ano, a nejen finance. Celkové postavení a financování asistentů pedagogů vnímám jako zásadní problém. Jejich úvazky závisí na platnosti doporučení z poradny. To vytváří nejistotu nejen pro samotné asistenty, ale i pro vedení škol. Z mého pohledu by asistenti pedagoga měli být pevnými členy pedagogického sboru a financováni z prostředků MŠMT podle platných normativů.

Inkluze může mít i psychologický dopad na děti. Jakým způsobem se dá podpořit dítě, které se cítí jiné než ostatní, a pomoci mu překonat pocity osamělosti nebo frustrace?

Špatně nastavené inkluzivní vzdělávání má nepochybně negativní dopad na psychiku dítěte. Takové dítě se může stát terčem posměchu nebo šikany kvůli tomu, že mu něco nejde, že je pomalejší, že dělá chyby. Často se cítí na okraji kolektivu.

V této oblasti by měli sehrávat klíčovou roli učitelé, školní psychologové i další odborníci. Ti by měli děti vést, povzbuzovat je, ukazovat jim jejich silné stránky a tím podporovat jejich sebevědomí.

Jaký vliv má prostředí třídy a její klima na to, jak se děti s odlišnostmi cítí?

Obrovskou výzvou zůstává práce s dětmi s LMP v běžných třídách. Řada učitelů otevřeně přiznává, že neví, jak s těmito dětmi pracovat. A znovu opakuji: asistenta pedagoga nelze považovat za náhradu za speciálního pedagoga.

PhDr. Galina Jarolímková

Psycholožka, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny Praha. V poradenství působí od roku 1997, má také devítiletou praxi jako školní psycholožka na gymnáziu. Ve své odborné praxi se primárně zaměřuje na dětskou problematiku od předškolního věku až po věk středoškolský, ráda se věnuje i práci v širším rodinném systému. Má dlouholeté zkušenosti s prací s pedagogy v rámci Balintovských skupin, se supervizí pro pedagogické pracovníky a s programy zaměřenými na rozvoj pedagogických kompetencí, komunikačních dovedností a schopností. V posledních letech se hodně věnuje také oblasti péče o duševní zdraví dětí, teenagerů i pedagogů.

Ve výsledku může být dítě s LMP v běžné třídě nešťastné. Ve třídě o třiadvaceti žácích se mu učitel nemůže dostatečně individuálně věnovat. Nikdy jsme nedoporučovali přeřazení do školy pro žáky s LMP bez žádosti rodičů a jasného důvodu, ale je pravda, že děti v těchto školách byly často šťastnější a lépe připravené na další vzdělávání – například na odborné učiliště.

Dnes je přitom velmi obtížné doporučit dítěti zařazení do speciální školy. Zmizely adaptační programy, které pomáhaly dětem s přechodem do nového prostředí. Ačkoliv inkluze jako koncept dává smysl, její současné pojetí bylo v České republice vneseno direktivně, legislativně, bez pilotní fáze. Chyběla diskuse s učiteli, s veřejností. Systém se upravoval za pochodu. Chudáci děti. Chudáci učitelé.

Co byste doporučila rodičům dětí s vývojovými poruchami, kteří se snaží najít vhodnou školu pro své dítě? Jaké faktory by měli zvažovat při výběru školy?

Rodiče bohužel často nemají skutečně volnou ruku při výběru školy. V České republice stále platí systém spádovosti podle místa bydliště. Pouze v případě zdravotního postižení je možné zvažovat zařazení do školy podle paragrafu 16 odst. 9 školského zákona – tedy do školy, která je určena dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Takové zařazení ale musí být podloženo doporučením školského poradenského zařízení.

Další možností jsou soukromé školy. Ty často mívají menší počty žáků ve třídě a individuálnější přístup, ale pro mnoho rodin je tato varianta finančně nedostupná.

Jaké způsoby hodnocení a posuzování výkonu dětí s odlišnými vzdělávacími potřebami doporučujete, aby se zajistila jejich spravedlivá evaluace, aniž by se narušila jejich sebeúcta?

Doporučení, která žáci se SVP dostávají od pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra, obsahují jasné instrukce, jak tyto děti hodnotit a vzdělávat. Hodnocení musí být nastaveno individuálně – podle konkrétního dítěte a předmětu.

Děti se SVP často potřebují úpravy výstupů i obsahu učiva. U mladších dětí bývá doporučeno slovní hodnocení, které popisuje úspěchy, pokroky a nasazení. Děti také potřebují více času na vypracování úkolů, kontrolu a opravu. Je třeba respektovat jejich osobní pracovní tempo a hodnotit je s ohledem na jejich individuální limity i pokrok.

Související…

Zkrácení základní školy a dělení na tři stupně. Odborníci popsali výhody Reformy 8+2

Klára Kutilová

Reklama