Nová Studna je úplně jiná než ta, která vešla ve známost díky komunistickému krimi seriálu Případy majora Zemana. Spíše než o krimi se jedná se podrobný psychologický rozbor pachatele a jeho obětí. Šestidílná minisérie ukazuje, jak se z velké lásky stane velká tragédie, jak se v relativně „normálním“ člověku během let formuje psychopat, který nakonec vyvraždí rodinu.
Na konci posledního dílu po pronikavém pohledu do očí Slávka Jelínka mladšího problikne odkaz na důležitost skutečnosti řešit duševní obtíže s odborníkem společně s informací, že to dělá jen 6 % Čechů. A že zranění lidé zraňují jiné lidi... Nakolik může být tato znepokojující zpráva pravdivá? A jak je možné, že životní partner, vlastně nejbližší člověk, se během let promění v někoho, koho se bojíte, kdo vám jde po krku, kdo vás nakonec zabije? Může se něco takového skutečně stát v normálním životě?
Zkrátka: Jak moc se nová Studna blíží realitě? O tom jsme si povídaly s Mgr. Terezou Lukášovou, advokátkou, věnující se mimo jiné trestnímu právu, která se zajímá o soudní psychiatrii a kriminalistiku. Novou Studnu jsme z tohoto pohledu detailně rozebraly a výsledky našeho společného bádání si můžete na následujících řádcích přečíst.
Studna fascinuje dodnes
Případ Studna českou společnost fascinuje, dokonce byl rozebrán v českém podcastu Opravdové zločiny (True Crime) v jubilejní desáté epizodě. Mladší z obou autorek zde přiznává, že ačkoliv patří ke generaci, které Případy majora Zemana jako takové už rozhodně nic neříkají ani vzdáleně, tak o Studně ví a od svých vrstevníků ví, že oni také, a ačkoliv epizodu neviděla a nemohla by tedy odvyprávět, o co v ní jde, tak zná kontext a hlášky jako „Otec byl po návštěvě strýce Hurycha jako vždy silně zneklidněn.“
Z toho, jak byl příběh zpracován, lze usuzovat, že Stanislav chtěl skutečně v podstatě ukončit utrpení celé rodiny ve „zlém, špatném světě, kde jim všichni křivdili a nic dobrého už je nečekalo“, a vysvobodit je tak.
Stará Studna, mnohými považována za první české krimi, nebo dokonce za hororový díl jinak poměrně propagandistického seriálu, si z důvodu své ikoničnosti dokonce vysloužila i místo v ivysílání České televize. Zde ji každý může (znovu) zhlédnout, a to i přes množství propagandy, která je zde umně zamaskována a které je zde navzdory jejímu množství výrazně méně než v jiných dílech – jak v krátkém úvodu k seriálu zmiňuje koordinátor ivysílání ČT.
Když se starého Brůny zmocnil stihomam
Fascinace hororovým příběhem muže, kterého se zmocnil jakýsi stihomam, takže zavraždil manželku sekyrou, aby ji chroptící na posteli našel syn, jehož otec následně přemluví ke zmrzačení stromů rostoucích na jejich zahradě a k podřezání sebe sama, aby ho posléze shodil do studny, sám za ním skočil a pokusil se ho utopit, dospěla dokonce tak daleko, že inspirovala tvůrce k vytvoření nového, realitu kopírujícího příběhu.
Tvůrci nové Studny znovu prošli případ, seznámili se s historií a vytvořili podle sebe obraz toho, jak se události onoho osudného večera skutečně odehrály, co k nim vedlo a co jim předcházelo. Z výsledku mrazí v zádech, a to nejen díky skvělému hereckému výkonu Davida Švehlíka, kterého tvůrci obsadili do role Stanislava Jelínka alias starého Brůny. Vedle něj exceluje také Johana Matoušková jako manželka Marie a Filip František Červenka jako syn Stanislav mladší alias Sláveček.
Švehlík jako Jelínek starší budí hrůzu
Nová minisérie Studna rozkrývá popis rodinné tragédie, která začíná poměrně idylicky, a popisuje námluvy vojáka Stanislava s mladou šarmantní Marií. Ta jeho kouzlu propadne a přes varování rodičů dá jeho náruči přednost před slušným, solidním a dobře zajištěným, leč vedle Standy poněkud nudným potencionálním ženichem v podání Davida Prachaře. Zamilovaný pár si začne budovat hnízdo lásky na konci vesnice Vonoklasy a první dva díly se ještě zdají být poměrně idylické.
Posléze se ovšem začne projevovat Stanislavova temná povaha, když začne nepřiměřeně reagovat na synovo onemocnění – Sláveček onemocní dětskou obrnou a částečně ochrne – nebo se pouští do vyvolávání konfliktů se sousedy, které vygradují v ostrou výměnu názorů, hádku, kde Stanislav všechny urazí. Od té doby nastanou Marii zlé časy, sousedi a postupně všichni z vesnice se od ní odvrátí. Rodina se začíná stále více uzavírat do sebe, Stanislav je více a více agresivní a dospělý Slávek, jak se zdá, se podobá spíše otci nežli matce.
Otec i syn postupně ženě projevují stále méně úcty, ta se z charismatické krasavice mění v životem zkroušenou, shrbenou stárnoucí ženu, která se snaží věřit, že její rodina je v pořádku, a pro její udržení je schopna udělat cokoliv – i obětovat sebe sama. Sousedské konflikty se stupňují, situace graduje, starý Jelínek za pomoci syna rodinu zabední ve vězení, aby se schovali před zlým světem – postaví kolem pozemku vysoký plot a jeho nešťastné ženě nezbývá než sledovat sousedy dírou v plotě a alespoň takto zprostředkovaně nasávat vjemy z běžného okolního světa.
Už od začátku byly u Stanislava vidět nebo cítit drobné momenty, kdy se divák zarazí a řekne si „aha, to není úplně standardní způsob chování“ nebo „tady mi na něm něco nesedí, chová se divně“ a podobně.
Když rozlícený Stanislav napadne souseda nožem a pobodá ho, čeká ho soud, podle něho ohromná nespravedlnost, a v tomto rozpoložení se zcela psychicky rozložen jednoho večera rozhodne, že jediným řešením je odejít společně s rodinou ze zlého světa, který o ně nestojí. Jak to dopadne, všichni víme, nová Studna závěr zobrazuje skutečně děsivě. Jde o dokonalou gradaci tísnivé a depresivní atmosféry, která diváka po všechny díly dusí a nepustí. To jen na úvod, abychom se dokázali trochu vžít do děje a představit si kontext, o kterém jsme s Terezou Lukášovou hovořily.
V čem vidíš největší rozdíl mezi starou a novou Studnou?
Mám za to, že je těžké vymezit jeden zásadní rozdíl, protože já jsem vnímala v podstatě zcela odlišné vůbec samotné přístupy ke zpracování příběhu, a to i žánrově. Původní Studna zpracovaná v rámci cyklu 30 případů majora Zemana je spíše klasickou kriminálkou ve stylu tehdejší doby, a to včetně politického ladění a náznaků. Inspirace reálným příběhem, ze kterého vychází, je zde opravdu pouze velice volná.
Nová Studna se dle mého názoru mnohem víc zakládá na pravdivém příběhu rodiny Jelínkových, co mohu soudit z veřejně dostupných informací, neboť vyšetřovací spis k dispozici samozřejmě nemám. Způsob zpracování nové Studny mě osobně zaujal mnohem víc, protože krom přesnějšího zdokumentování reálného příběhu hojně pracuje s psychologickým aspektem, kdy nám barvitě a s napínavou postupnou gradací ukazuje v podstatě psychologické profily hlavních aktérů a vliv jejich vzájemných vazeb.
Je Stanislavova proměna ztvárňovaná v minisérii reálná?
Podle mého názoru ano. Blíže by se samozřejmě vyjádřil psychiatr nebo psycholog, ovšem co mohu soudit dle své omezené znalosti kriminologie, soudní psychiatrie a psychologie i na základě svých zkušeností z trestního řízení, je naprosto reálná. U řady duševních chorob se stav vyvíjí postupně, třeba i v reakci na vnější podněty jako stres, konflikty s blízkými či třeba sousedy, neúspěch v pracovní či sociální sféře, traumatickou událost apod. Řada osobnostních rysů se rovněž formuje během života, ustáluje se a s věkem prohlubuje.
A proměna Marie? Mluvila jsi o sdílené poruše. O co se jedná, jak moc je obvyklá, proč myslíš, že jí Marie trpěla?
Nejsem psycholog, jedná se pouze o můj osobní názor, založený na mých znalostech a zkušenostech, ale já osobně jsem u ní viděla jisté znaky, které by mohly ukazovat na takzvanou sdílenou poruchu osobnosti. Někdy se stane, že pokud osoba mentálně původně zdravá, bez jakékoliv psychopatologie dlouhodobě žije ve společné domácnosti ve větší či menší izolaci s osobou, která trpí duševní poruchou, může časem dojít k tomu, že vlivem výrazné a dlouhodobé expozice tomuto vlivu a citové vazby k osobě duševně nemocné, se příznaky duševní choroby mohou začít projevovat i u osoby původně mentálně zdravé.
Mgr. Tereza Lukášová
Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získala v roce 2016 magisterský titul. Následně působila tři roky jako advokátní koncipientka ve svém rodném městě Ústí nad Orlicí. Od roku 2020 je samostatnou advokátkou jako nejmladší člen týmu advokátní kanceláře Lukáš, Ďopan, Lukášová. O trestní právo se zajímala již během studií a i ve své advokátní praxi se ráda zaměřuje mimo jiné na obhajobu v trestním řízení či zastupování poškozených. Dlouhodobě se zajímá také o soudní psychiatrii, psychologii a kriminalistiku.
Já toto vnímala u Marie v závěru, kdy například chodila po vsi se sekyrkou, vykazovala příznaky stihomamu jako ohlížení přes rameno a podobně, naznačeno bylo i zkreslené a zveličené vnímání hostilních projevů sousedů. Z těchto projevů jsem já osobně vnímala, že zdrojem jejího strachu nebyl nutně jen Stanislav, ale do určité míry jeho strachy a paranoiu sdílela.
Jak vidíš roli/osobnost Slávečka mladšího? Myslíš, že by byl schopen vraždit? Jako otec? Závěr by to naznačoval…
U Slávečka jsem tak, jak byl ve Studně ztvárněn, určitě viděla náznaky jistých suspektních psychopatologických rysů osobnosti, a to zejména v jeho často výbušných, nepředvídatelných a nepřiměřených reakcích. Svou roli určitě může hrát genetika, ale také traumatická událost, které byl vystaven, a dlouholeté v mnoha ohledech toxické a disfunkční soužití s rodiči. Myslím, že tvůrci nám právě tyto náznaky chtěli zprostředkovat a nechat každého z nás přemýšlet nad tvou otázkou.
Jak je možné, že Stanislav vlastně tak dlouho krotil příznaky, symptomy, že vygradovaly až po letech?
V minisérii Studna bylo dle mého názoru právě naprosto krásně zpracováno a zmapováno, jak už od začátku byly u Stanislava vidět nebo cítit drobné momenty, kdy se divák zarazí a řekne si „aha, to není úplně standardní způsob chování“ nebo „tady mi na něm něco nesedí, chová se divně“ a podobně. Tyto zvláštní rysy jeho osobnosti se postupně prohlubovaly, vystupovaly víc a víc a citelněji ovlivňovaly jeho vztahy k jeho okolí. Zároveň zde byl mistrně zpracován vliv vnějších okolností – zejména vztahy se sousedy, rodinné poměry a další.
Ke konci seriálu je zmínka, že Stanislava vyhodili z vojny kvůli diagnóze psychopatie nebo podobné, v informacích k případu jsem v článcích vyčetla, že se mohlo jednat i o určitou formu schizofrenie. Je možné, aby někdo tak nemocný tolik let fungoval v podstatě normálně?
Na to by přesně odpověděl skutečně spíše psychiatr. Podle mého názoru to ale možné je. Duševní porucha se během života člověka často mění a vyvíjí, může být dokonce v remisi, kdy je člověk nějakou dobu v podstatě bez příznaků, nebo naopak vlivem nějaké traumatické události nastane akutní ataka a rapidní zhoršení příznaků.
Mohla si Marie všimnout nějakých náznaků, které by odhalily, k čemu se schyluje?
Na tuto otázku nejsem schopna dát jednoznačnou odpověď, protože ji ovlivňuje příliš mnoho proměnných. Každý z nás má různý stupeň emoční inteligence, schopnosti vnímat reakce a chování druhých a hodnotit je, jiné vzdělání či povědomí v oblasti psychologie a duševního zdraví, každý má jinak nastaveny osobní limity a standardy, jaké chování je v pořádku a jaké vnímáme jako nestandardní.
V partnerském vztahu pak nelze opomenout emocionální vazbu k partnerovi, kdy je jasné, že vlivem blízkého kladného vztahu jsme často v hodnocení méně objektivní než třeba u cizích lidí. Mám za to, že často si lze u partnera všimnout varovných znamení, takzvaných red flags, více či méně závažných, ale nejtěžší je právě to přiznání, pojmenování problému a reakce na něj.
A když si potom v životě něčeho takového všimneme, dá se s tím něco udělat?
Udělat se určitě vždy něco dá – třeba vyhledat odbornou psychologickou či psychiatrickou pomoc, když možnosti jsou v dnešní době určitě mnohem širší a otevřenější, než tomu bylo v roce 1968, kdy k úmrtí manželů Jelínkových došlo, nebo toxický vztah ukončit a podobně.
V kontextu příběhu – dalo se rodinné tragédii nějak zabránit? Poslat otce na léčení? Co by se podle tebe stalo, kdyby Marie odešla, jak před vraždou zamýšlela?
Nejsem schopna říct, co přesně se Marii honilo hlavou, zda skutečně uvažovala o tom, že od Stanislava odejde, proč potom neodešla a podobně. Z toho, jak já jsem příslušné epizody vnímala, bych soudila, že její strach nebyl směřován výhradně vůči němu, ale ve velké míře s ním spíše sdílela jistou paranoiu namířenou vůči okolnímu světu – sousedi a podobně.
Je možné, že se manželé stále milovali? Že ji vlastně skutečně zabil z lásky, aby nežila v tom zlém světě? Že věřil, že jí vážně pomáhá? A že ona neodešla, aby přes všechno pomohla jemu?
Tady si opět netroufám poskytnout jednoznačnou odpověď, ale mohu nabídnout svůj subjektivní názor. Já mám za to, že mezi nimi byla skutečně velmi silná emoční vazba až do samého konce. Z toho, jak byl příběh zpracován, lze usuzovat, že Stanislav chtěl skutečně v podstatě ukončit utrpení celé rodiny ve „zlém, špatném světě, kde jim všichni křivdili a nic dobrého už je nečekalo“ a vysvobodit je tak. V praxi se lze setkat s případy takzvané rozšířené sebevraždy, kdy pachatel zabije i svého partnera a děti, protože vnímá situaci jako zcela bezvýchodnou, a chce „zachránit“ celou rodinu, nechce je na světě nechat vystavené zlu.
Ty hodně studuješ kriminalistiku, čteš o takových případech, posloucháš podcasty True Crime. Jak moc je nová Studna skutečně shodná s realitou? Respektive, dějí se takové věci ve skutečnosti?
Pokud mohu soudit z veřejně dostupných informací, je nová Studna skutečně hodně věrně inspirovaná skutečným případem, který se stal ve Vonoklasech v roce 1968. Podobné případy se určitě dějí, nelze říct, že by zpracování bylo nějak extrémně přikrášlené, přiražené za vlasy či absurdní.
Starý Jelínek synovi vyprávěl o nesnadném dětství. Zřejmě neměl na růžích ustláno, otec se s ním „nemazal“. Může mít i taková výchova vliv na rozvoj psychické poruchy a dá se s tím potom v pozdější době něco udělat, dá se to léčit, dá se tomu předcházet?
Ano, dětství, vliv rodičů, výchovy a prostředí, ve kterém člověk vyrůstal, ale i například nějaké traumatické zážitky z dětství či dospívání, prokazatelně mohou mít vliv na následné formování osobnosti člověka i případný rozvoj duševní poruchy.
Reklama
Pokud jde o možnosti léčby, přesnější odpověď by opět poskytl psycholog či psychiatr, určitě jsou ale duševní poruchy, které jsou léčbou dobře ovlivnitelné, třeba i výše zmíněná schizofrenie, některé, na příklad organické poruchy osobnosti, jsou ovšem trvalé a léčbou hůře ovlivnitelné.
Zranění lidé zraňují jiné lidi. Souhlasíš s tím? Souhlasíš s tím, že kdyby se s odborníkem radilo o svém duševním zdraví více než 6 % Čechů, dalo by se některým takovým zločinům předcházet?
Rozhodně souhlasím. Je prokázaným faktem, že psychologický mechanismus, když z oběti se stává tyran, je poměrně častý. Stejně tak ventilem různých komplexů a vnitřních bolestí je často právě agrese, ať už verbální či fyzická, vůči druhým.
Správná prevence a mimo jiné i dostatečná osvěta ohledně duševního zdraví a možností dostupné pomoci je určitě v naší společnosti nesmírně důležitá a věřím, že může mít vliv na snížení míry kriminality.
Proč myslíš, že Studna dodnes tolik lidí fascinuje?
Já si myslím, že lidi obecně často fascinuje téma true crime a obzvláště případy, kdy je výjimečná brutalita, záhada, aspekt duševní choroby a podobně. Mě osobně tyhle případy zajímají hlavně z pohledu, čeho je lidská bytost schopná a proč, zajímá mě motivace pachatele, psychologie pachatele i oběti a podobně.
Něco, co ti v případu Studna připomnělo jiné případy, nějaké znaky, symptomy, které jsou třeba takovým psychopatům společné?
To je těžká otázka, protože duševních chorob či negativních rysů osobnosti, které nedosahují úrovně duševní poruchy, ale ovlivňují vnímání a chování jedince, je celá řada s velmi širokým spektrem projevů a intenzity. Proto se nechci pouštět do definice zobecňujících znaků. Určitě mi ovšem Studna připomněla řadu případu, které jsem studovala, nebo sama řešila.
Reklama
