Když život píská druhý poločas. Po čtyřicítce jako sešlapaný pantofel. Nebo také ne

Prvních 40 let života člověku trvá, než zjistí, kým skutečně je – a pak teprve začne ta pravá sranda. Anebo ne? Někteří psychologové si na základě vlastní zkušenosti vytvořili teorii o krizi středního věku, například Carl Gustav Jung, jiní naopak považují pozdní dospělost za „zlaté období“, protože už nemusíme dětem utírat nudle, jsme relativně finančně zajištění a otevírají se nám dveře směrem ke svobodě. Podle psychologa Daniela Levinsona je alespoň mírná krize nevyhnutelná.

Děti už nepotřebují pohádky na dobrou noc a kariéra běží jak na autopilotu, ale ty dovolené na Bali nebo trek v Norsku, o kterých jste snili, nějak pořád zůstávají jen v říši snů. Vítejte v krizi středního věku, životním období, kdy se snažíme napravit omyly, dohonit, co jsme zmeškali, a smířit se s tím, že některé sny z mládí zůstanou nenaplněné. Možná jste chtěli být astronautem, popelářem anebo významným umělcem, a nakonec sedíte v kanceláři u excelových tabulek. Do toho řadě lidí zemřou rodiče, s čímž přichází syrové vědomí vlastní konečnosti, kdy se píská druhý poločas.

Život jako pohodlný, ale zoufale nudný pantofel

Jedním z charakteristických znaků krize středního věku je pocit, že se člověk zasekl, chybí mu životní elán a vášeň. Do stereotypu tak zapadá, že mnozí hledají ztracené vzrušení i mládí v milostných vztazích s výrazně mladšími protějšky, nebo se zhlédnou v obskurních nákupech, jako je nový sportovní vůz.

Příkladem budiž Petr. Skutečně existuje, jen mu autorka textu změnila jméno. Petr ve středním věku dosáhl svého celoživotního snu získat akademický úspěch, mít manželství a rodinu. Odtud už mělo jít všechno hladce, a přesto se v práci cítí mechanicky až roboticky. Ze života se stal dobře vychozený pantofel – pohodlný, ale zoufale nudný. Najednou nás neuspokojuje budování kariéry a společenského postavení. Ženám, které se realizovaly v mateřské roli, vylétly děti z hnízda a přichází prázdno.

Život skutečně začíná až po čtyřicítce. Do té doby jen provádíte průzkum. – Carl Gustav Jung

Ne vždy je však v tomto bodě nutné dělat radikální změny, jako je odchod z manželství nebo ze zaměstnání. A dokonce ani rozumné – pokud to uděláme bezmyšlenkovitě a unáhleně, můžeme se v novém zaměstnání nebo s novým partnerem setkat se stejnými problémy, které nás k takovému kroku přiměly.

Ve středním věku už bychom měli vědět, kdo jsme

Jedny z nejlepších prací a postřehů o krizi středního věku pochází od jungiánského autora Jamese Hollise. V knize The Middle Passage se zabývá změnami, k nimž dochází ve střední fázi života. Hlavní otázkou knihy je: Kdo jsem, kromě své historie a rolí, které hraji, rolí, které jsem se naučil po narození a s nimiž jsem fungoval v provizorní dospělosti svého života? Krize středního věku je podle něj otevřením cesty k pravému Já.

Jung tvrdil, že „první polovina života je věnována formování zdravého ega“. Nemyslel tím pojem „ego“, jak ho dnes běžně používáme – ve smyslu „ten má přebujelé ego, je arogantní“. Na pravou míru to pro Flowee uvádí psycholog a terapeut Matin Zemanec: „Ego se rychle učí a vyvíjí jako adaptační a regulační těžiště vědomého sebepojetí, které nám umožňuje fungovat v realitě vnějšího světa.“ Ve středním věku už by ego mělo být zkrocené, bez arogance, s pochopením, že ne vždy dosáhne všeho, co chce, a zároveň stabilní s tím, že není vždy nutné tancovat, jak ostatní pískají. Druhá polovina našeho života se zaměřuje na vnitřní rozvoj a nalezení hlubšího smyslu.

Podle Junga se lidé v mládí soustředí na budování kariéry, rodiny a společenského postavení, zatímco ve středním věku přichází potřeba obrátit se do svého nitra a hledat, kým skutečně jsme, bez ohledu na očekávání ostatních.

Střední věk je jedinečnou etapou, optimální dobou pro provedení změn, přizpůsobení a rekalibraci s cílem získat štěstí ze zbývající části života.

„Lidé, kteří v tomto období odmítnou svůj vnitřní růst, riskují stagnaci a pocit prázdnoty," říká Jung. „Strach je nejsilnější emoce, kterou máme, a obava z velkých změn mívá své kořeny v představě, že jsou příliš náročné, náhlé nebo nebezpečné, a tedy vlastními silami nezvládnutelné,“ vysvětluje Michal Zemanec mechanismy, které nás často brzdí. V této souvislosti zmiňuje citát čínského filozofa Lao-c´: „Všechny složité věci se skládají z jednoduchých.“ Proto radí si velké výzvy rozdělit na menší kroky a ty postupně plnit.

Čekání na víkend

Abychom byli konkrétnější, podívejme se na to, co o této životní etapě napsal psycholog Erik Erikson. Podle jeho teorie procházíme po 40. roce života předposlední, sedmou fází psychosociálního vývoje. Po ní následuje už jen stáří. Toto období nazývá „střetem generativity versus stagnace“.

Generativita se týká „zanechání stopy“ ve světě. Takže o čem to celé je? O tom, zda dokážeme najít smysl v tom, co po sobě zanecháme, nebo se zasekneme v pocitu, že život je jen nekonečná smyčka stejných dní. Od pondělí do pátku čekáme, až bude konečně víkend. Týden po týdnu, rok po roce. Necháváme si život téct mezi prsty. Zkuste si to spočítat, pokud budete dalších 20 let žít jen od víkendu k víkendu, znamená to, že z téhle doby 14 let jen pročekáte v kanceláři se zrakem upřeným na hodiny, kdy bude konec pracovní doby.

Smysl se dá najít v čemkoliv, ať už je to výchova dětí, budování odkazu v práci, nebo třeba pěstování rajčat na zahrádce či starost o zatoulané kočky, generativita je o touze dát světu něco hodnotného. Stagnace? To je ten moment, kdy si říkáte, že další díl seriálu na Netflixu asi nebude ten zásadní přínos pro lidstvo.

Erikson říká, že tahle krize není jen o strachu ze stárnutí, ale o boji mezi touhou tvořit a strachem z uvíznutí. Není to jen o jednotlivcích, je to i o nás jako společnosti – co zanecháme těm, kdo přijdou po nás? Možná proto vidíme tolik padesátníků, kteří najednou zakládají charitativní projekty, píšou blog, nebo se učí vařit kváskový chleba. Není to jen rozmar, je to chuť dokázat, že ještě nejsme „hotoví“. Máme tedy volbu, buď se staneme těmi, kdo inspirují, nebo těmi, kdo jen nostalgicky vzpomínají na to, co mohlo být.