Zapomeňte na terapeutické křeslo a kapesníky na stole. Tady své problémy řešíte za pochodu. Zážitková pedagožka a terapeutka Alena Wehle, která mimo jiné nabízí poradenství pro hypersenzitivní jedince, se do lesní terapie zamilovala na základě vlastní zkušenosti. „Jsem velmi citlivá a často trpím úzkostmi, ale v lese se cítím bezpečně. Je to takový můj obývák,“ usmívá se žena, která dnes léčivé účinky přírody sdílí i se svými klienty.
Když porovnáme klasickou terapii s tou lesní, jaké má ta lesní největší výhody?
Myslím, že se tu snáze navazuje důvěra. V klasické terapii můžete cítit obavy a nervozitu, když se na vás terapeut dívá. Zato v lese jen jdeme vedle sebe. Hovor plyne velmi přirozeně a k těžkým tématům se dostáváme docela rychle. Během jedné pouti jsme schopni rozvinout několik témat, ke kterým bychom se v sezení možná dostávali zdlouhavě. Zde spojujeme benefity přírody, pohybu a také dostatku času. Jedna procházka trvá tři a půl hodiny.
V čem spočívá vaše úloha jakožto lesní terapeutky?
Mou úlohou je vytvořit bezpečný a důvěrný prostor pro klienty v místě, které celému procesu velmi pomáhá. Zároveň jsem pro klienty průvodkyní, která vždy ví, kam se jde. Můžou se oddat, nechat se vést a prohlédnout si zajímavá zákoutí, kam by se sami často jen stěží dostali.
Můžeme třeba křičet nebo nadávat, les to unese. Tak zdravě ventilujeme hněv, frustraci a vše, co se v klientovi odehrává.
Jak vypadá vaše příprava na terapii? Co s klienty řešíte předem?
Povídám si s nimi o tom, co mohou od terapie čekat, a také chci vědět jejich představy. Vysvětluji jim, že terapie nemusí být vyloženě hluboká analýza problémů, co bylo v minulosti, ale můžeme se například dívat do budoucna a hledat řešení. Když třeba přijde klient se zakázkou, že potřebuje změnit práci a neví, co má dělat, tak jednoduše pojmenováváme oblasti, ve kterých se chce uplatnit, co mu dává smysl.
Jak přesně taková procházka probíhá?
Vždycky mám jen jednoho klienta. Potkáme se na nádraží v Řevnicích a jdeme do lesa. Mám několik stálých tras a vždy mezi nimi volím podle toho, na co se klient cítí. Délku v průběhu můžeme různě upravovat. Také volím podle toho, aby ta cesta byla v dané době či počasí hezká a příjemná. Vybírám i podle toho, co klient potřebuje.
Jaké prostředky kromě chůze během terapie používáte?
Je to různé v závislosti na tom, co zrovna klient cítí. Když například zjistíme, že dané téma vyžaduje nějakou činnost, tak třeba zastavíme u potůčku a zacvičíme si. Nebo mi řekne, že ho něco štve, tak vezmeme šišku a hodíme ji na strom. Můžeme ale třeba i křičet a nadávat, les to unese. Tak zdravě ventilujeme hněv, frustraci a vše, co se v klientovi odehrává.
Také kolikrát tančíme na trávě, ležíme, sedíme, máčíme si nohy ve vodě, nebo hladíme mech. A využíváme třeba i dechové techniky, když se třeba objeví emočně nabité téma, a klient se potřebuje zklidnit.
Na dobré cestě jsme vždy, když klient něčemu porozumí nebo je schopen nahlédnout na téma z jiného úhlu.
Když to vezmeme z praktického hlediska, říkáte, že jste připravená na všechny přírodní podmínky, třeba i na déšť, silný vítr. Co konkrétně v takových chvílích s klienty děláte?
Předpověď počasí mám v oku víc než sociální sítě nebo zprávy. Obvykle tuším, co může nastat. Když očekávám náročnější podmínky, klientů se ptám, zda je pro ně přijatelné vyrazit i v takovém „psím počasí“. V takových podmínkách se samozřejmě putuje hůře, protože když máme pláštěnky a kapuce, hůře se slyšíme a už to není jen o poklidném rozjímání. V lese je naštěstí několik míst, kde se můžeme schovat a v tichu zastavit – pod skalním převisem nebo pod přístřeškem. Ta využívám ke svačině, nebo když zkrátka klient potřebuje pauzu.
Naštěstí takové počasí nemáme často. Naše oblast na Berounce je, co se týká podmínek, velmi vlídná a bývá tady spíše tepleji. Během těch osmi let, co se terapiím věnuji, se mi stalo jen třikrát, že se velmi silně rozpršelo, ačkoliv předpověď byla výrazně lepší. V takových chvílích jsme improvizovali, částečně zůstalo putování v lese, část jsme strávili ve vnitřních prostorách. Byl to ale spíše krizový plán, kterému se jinak snažím vyhnout.
Kdy podle vás v terapii dochází ke zlomu, a víte, že jste s klientem na správné cestě?
Nenazvala bych to bod zlomu, ale na dobré cestě jsme vždy, když klient něčemu porozumí nebo je schopen nahlédnout na téma z jiného úhlu.
Když s klientem narazíte na původ problému, jak s ním pak nakládáte?
To záleží, na co narazíme. Někdy je důležité pochopení – proč například neadekvátně reagujeme na různé situace. To přináší úlevu. Následně si můžeme uvědomit, že někteří lidé nám nelezou na nervy proto, že by byli špatní, ale proto, že se pro nás staví do jiné role, než bychom chtěli. Nebo se bojíme určitých situací proto, že nám připomínají bezmoc, kterou jsme kdysi dávno cítili.
Reklama
Někdy je potřeba zapojit tělo a jeho signály – co nám říká, jak se cítíme, když si představíme různá řešení a podobně. Některá témata jsou pro klienta tak emočně nabitá, že je jasné, že budou vyžadovat ještě další rozpracování, například v klasické psychoterapii nebo i v kombinaci s dalšími túrami v lese.
S jakými tématy za vámi lidé nejčastěji chodí?
Nejčastěji přichází s tématy, která se dotýkají vysoké citlivosti či obecně neurodiverzity. Jsou jim vlastní pocity nedostatečnosti, nepatřičnosti nebo se potýkají s úzkostmi či depresivními epizodami. Někdy je to povídání o různých životních situacích, ve kterých se chtějí zorientovat, nebo o chvílích, kdy naráží na omezení kvůli vysoké citlivosti – například zvýšená potřeba samoty, klidu a neschopnost zvládat dlouhodobé emoční napětí. Jindy je to taková revize všeho, co se v průběhu života odehrálo, a touha pochopit, proč se mi určité situace opakují.
Lidé, kteří jsou velmi citliví, potřebují někoho, kdo má s takovou povahou osobní zkušenost, dokáže všechny projevy pochopit a zároveň pomoci najít východiska, jak to všechno zvládat. I já jsem sama pro sebe hledala dlouho vhodného terapeuta.
Překvapila vás nějaká témata?
Jestli mě něco překvapilo, tak zejména to, jak citliví lidé reagují na terapii. Jsou schopni z ní velmi dobře těžit, což potvrzují i výzkumy, a je to při práci hezky vidět. A během covidu mě překvapil důvod, proč klienti přicházeli. Prý se potřebovali s někým potkat bez roušky.
Může mít podle vás vliv na rostoucí výskyt depresí a úzkostí fakt, že jsme se odklonili od přírody?
Může. Ostatně celá řada výzkumů poukazuje na to, že příroda má na člověka velmi pozitivní vliv.
Pamatuji si výzkum, který provedl Yoshifumi Miyazaki, ze kterého vyplývá, že když se člověk sjednotí s přírodními rytmy, tak je spokojenější a zdravější. Stačí být v kontaktu se stromy, s nějakou zelení a pozorovat, jak se během roku mění. Pak uvidíte, že změna je přirozená a vše trvá jen určitou dobu. Odpojení od přírody nás vyčerpává, protože ona je nejsilnějším zdrojem energie.
