Pětiletá dívka přicházela k sobě v neznámém sterilním prostředí. Měla za sebou velmi nepříjemný zákrok, při kterém ji muselo několik lidí držet na lékařském křesle. Bílé stěny, děsivé nástroje, nepřátelské prostředí…
Věděla, že je nemocná, věděla, že to nebylo moc příjemné, ale že to bylo potřeba, aby byla zdravá – přesto potřebovala vedle sebe někoho, kdo do té doby představoval celý její svět – svou mámu. A nemohla. Byla na to sama. Situace jako vystřižená z učebnice psychologie, kapitola „Jak vzniká trauma“. Ač se to nezdá, dítěti může podobná situace ublížit víc než autonehoda nebo rozvod rodičů.
Dívka z našeho příběhu není nijak abstraktní nebo smyšlená. Jmenuje se Olga Richterová a stejně jako mnoho z dnešních dospělých s nelibostí vzpomíná na jednoduchý chirurgický výkon, tak typický pro dobu komunismu, trhání mandlí. „Když jsem byla malá, byla jsem sama na trhání mandlí. Bylo to strašné, ale tohle už děti dnes nezažijí.“ Dnes je Olga Richterová poslankyní a spolu s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou odstartovaly kampaň Být spolu je normální. Pokud se prokoušete řadou vzletných slov na hlavní stránce, je myšlenka jednoznačná: Pokud k tomu nejsou velmi závažné důvody, rodiče mají právo s dětmi v nemocnici být.
Strach z lékařů a úzkost z nemocnic
Zdravý selský rozum prý říká, že co tě nezabije, to tě posílí, a dnešní změkčilé děti musí něco vydržet. Je to samozřejmě mýtus z minulého tisíciletí, který dodnes spousta rodičů předává dál a který dodnes způsobuje další a další traumata. Přitom fakta hovoří jasně: Pokud mají děti v nemocnici podporu, rychleji se uzdravují. Zmírňují se jim nebo úplně eliminují traumatické následky, shodují se odborníci. „Zájem o to, aby se děti dobře uzdravily, jde napříč politickými stranami,“ říká poslankyně Eva Decroix, jedna z mnoha podporovatelek projektu.
Projekt Být spolu je normální vznikl pod záštitou Českého helsinského výboru a Ministerstva zdravotnictví. Aby děti měly v nemocnici rodiče, je více o zdravé budoucnosti než o dočasné psychické úlevě. „Víme, že řada různých dospělých klientů terapeutických služeb často v dospělém věku vyhledá terapii právě pro traumatické zážitky z dětství spojené s hospitalizací a sociální izolací při pobytu v nemocnici. Za komunistického režimu a vlastně i před několika málo lety bylo běžné, že i velmi malé děti u sebe žádnou blízkou osobu neměly,“ říká Klára Šimáčková Laurenčiková.
Mezi nejviditelnější negativní důsledky „pediatrického lékařského traumatu“, což je odborný název pro důsledky násilného odloučení dětí v nemocnicích, patří iracionální strach z lékařů a úzkost v prostředí nemocnic.
V době totality bylo podle ní běžné, že děti byly samy i na hodně dlouhou dobu – týdny i měsíce. A to v tzv. ozdravovnách, kde na jejich emocionální a psychické potřeby nebyl brán žádný zřetel. Zranitelné dítě by se bez doprovodu v cizím prostředí za situace, kterou samo subjektivně vnímá jako krizovou, už vůbec nemělo vyskytovat. Cílem projektu je vzdělávat a vytvářet prostředí, kdy rodiče budou mít možnost být svému nemocnému potomku v nemocnici stále po boku.
„Pečující osoba může dětem to, co se s nimi děje, vysvětlovat jazykem, na který jsou zvyklé. Je důležité, aby chápaly, co se v dané chvíli děje a co se bude dít potom. Přítomnost pečující osoby u dětí obrovsky zmírňuje pocit stresu a akutního ohrožení,“ říká Laurenčíková. Přitom pečující osobou nemusí být jen rodič, což je další ze smutných limitů současné praxe: Některé děti nemají zákonné zástupce. V nevýhodě jsou také single rodiče, kteří si nemohou dovolit vynechat práci nebo doma pečují o další děti a na pobyt v nemocnici nemají kapacitu. Potom mohou přijít jako podpora dobrovolníci nebo odborní asistenti.
Projekt „Být spolu je normální“ považuje rodiče nebo jiné blízké osoby za rovnocenné partnery v procesu léčby dítěte. Mezi nejviditelnější negativní důsledky „pediatrického lékařského traumatu“, což je odborný název pro důsledky násilného odloučení dětí v nemocnicích, patří iracionální strach z lékařů a úzkost v prostředí nemocnic. Kvůli tomu někteří lidé pak dlouhodobě odkládají potřebnou lékařskou péči – procesy spojené se zdravotnictvím jim přinášejí nesnesitelné stavy. „Traumatické zážitky, ať už jakékoliv, ovlivňují po dlouhá léta další vývoj. Nesou s sebou celou řadu rizik. Mezi ty nejhorší patří závažná duševní onemocnění, mezi ty menší patří úzkost, která člověka doprovází při každém kontaktu se zdravotnickým zařízením,“ dodává Laurenčíková.
Dětství v nemocnici je tragédie i po úspěšném vyléčení
Trauma se přitom u dětí může projevit až za mnoho let. Záleží na mnoha faktorech: na přístupu personálu, ale také na přístupu rodičů. „Pokud dospělý ví, že udělal vůči sobě maximum, je dítě klidné. Pracujete-li na sobě, děláte-li vše pro to, abyste byli ve vnitřním klidu, pomáháte tak i svému dítěti,“ vysvětlili pro Flowee pracovníci Linky důvěry SOS a Centra terapie.
Proto je důležité také vzdělání zdravotnického personálu, rodiče jsou často emotivní a může docházet ke kritickým situacím. „Chybí nám školení zdravotníků v komunikaci s rodiči nebo s partnery,“ řekl při představení projektu „Být spolu je normální“ ministr zdravotnictví Vlastimil Válek.
Nejvíc ohrožené jsou pak děti, které byly osamocení v nemocnici vystavovány opakovaně. Čím víc traumatické zátěže, tím větší je pravděpodobnost, že se na celé osobnosti projeví trvalé změny. Opakovaná traumata vedou k rozvoji komplexní posttraumatické stresové poruchy (CPTSD), která snižuje kvalitu života včetně zdravotního stavu – kromě duševního utrpení mají i fyzické následky – trápí je chronické bolesti, únava a je u nich vyšší riziko, že se stanou závislými na návykových látkách.