I když je oidipovský vítěz už dospělý, stále zůstává „malým smradem“. Zdá se vám to příliš drsné? Naši přední psychoanalytici si rozhodně servítky neberou. „Abych odpověděla na otázku, jak se v dospělosti projevuje oidipovský vítěz, nejlepší odpovědí je citace kolegy Davida Holuba z časopisu Psychoanalytické revue,“ uvádí pro web Flowee psycholožka a terapeutka v oblasti psychoanalýzy Mgr. Lucie Lucká.
„V běžném životě potkáváme arogantní osoby. Důvodů k aroganci je bezpočet a neuspokojivě dořešená oidipovská fáze vývoje dítěte může k arogantním tendencím přispívat. Někteří chlapci z oidipovské situace vycházejí jako malí oidipovští vítězi: s iluzí, že triumfálně získali matku pro sebe. Přesto se vnitřně nepřestávají stydět za to, že ve vztahu k rodičům byli a zůstávají pouhými dětmi. Tento pocit nepatřičného studu určuje jejich dospělý život. Aby se nemuseli cítit být ,malými spratky‘, mají nadlidskou povinnost konat neobyčejné věci, být ,tím nejlepším‘ a dělat ,díry do světa‘,“ cituje Lucká s tím, že sama by to lépe nepopsala.
Z dyády do triády
Abychom začali úplně od začátku. Asi každý slyšel o oidipovském komplexu, kdy se dítě, podle freudovské teorie to je chlapec, mezi třetím a šestým rokem zamiluje do své maminky. „Chci si tě vzít za ženu a budu s tebou bydlet,“ je věta, kterou jste možná jako matky malých hochů slyšely. A svého otce bere jako konkurenci, protože tatínek si také nárokuje pozornost maminky, a to se mu nelíbí. Později se přidává teorie o Elektřině komplexu, který se vztahuje na dívky. Posedávají na klíně tatínkům, jsou jejich malé princezničky a podvědomě si přejí, aby maminka někam zmizela. Zjednodušeně řečeno, dítě si v rámci přirozeného vývoje začne ve školkovském věku nárokovat jednoho rodiče.
Singl rodič si z dítěte bohužel často udělá náhradu za partnera. Maminky pak říkají svým synům: „Ty jsi takový šikovný, všechno zvládneš jako velký,“ a nezřídka se jim svěřují se svými vztahovými problémy. To dětská duše nemůže unést.
Psychoanalýza je složitější disciplína, zkusíme si to ale zjednodušit. Než dítě dosáhne oidipovského stádia, je miminkem a pak batolátkem. V prvních letech má hluboký vztah jen k mamince a tatínek ho zase tolik nezajímá. Vztah v rodině tvoří oni dva, a proto se tomu říká dyáda. Což se právě kolem třetího roku změní, kdy se jedinečný kontakt s matkou promění, a dítě registruje, že tam je i otec. Vzniká vztah triády, kde už jsou zahrnuté tři osoby – dítě, matka i otec. A začínají se dít zajímavé věci.
Jestli máte děti, tak jste to asi zažili. Mezi třetím a pátým rokem se malé batolátko najednou mění. Kromě toho, že možná v noci hůře spí, je plačtivé nebo má záchvaty vzteku. Zároveň přichází i zvědavost ohledně sexuality. Začíná to dotazem, kterého se mámy a tátové trochu děsí: „A jak přicházejí děti na svět?“ Jestli jste si dřív vystačili s blábolením o čápovi nebo motýlcích, tak teď už to neobstojí. I když děti ještě nic o sexu nevědí, intuitivně cítí, že tyto infantilní báchorky jsou mimo. A právě v tomhle věku děti podle Freuda vstupují do oidipovské fáze vývoje.
Pyrrhovo vítězství
Oidipovské fantazie, kdy malé dítě tíhne k rodiči opačného pohlaví, jsou v pořádku. Problémem je, když v tomhle nastavení zůstane i po vstupu do školy, a začne nahrazovat jednoho z rodičů. Právě to se bohužel často stává u singl rodičů, kteří si z dítěte udělají náhradu za partnera. Maminky pak říkají svým synům: „Ty jsi takový šikovný, všechno zvládneš jako velký,“ a nezřídka se jim svěřují se svými vztahovými problémy. To dětská duše nemůže unést.
Největší chybou rodičů je, když zavrhnou své dospělé partnerství a orientují se jenom na potomka.
Další případem jsou situace, kdy spolu sice rodiče žijí, ale jsou v konfliktu a navzájem se očerňují. Otcové vytvářejí koalice se svými dcerami a pomlouvají maminku. Nebo na opačné straně si maminky berou do postele své syny, tatínek je ve vyhnanství na gauči a společně na něj házejí špínu. Dítě uvěří iluzi, že nad svým "konkurentem", rodičem stejného pohlaví, zvítězilo. Cítí se vyvolené, čímž se z něj stává právě zmíněný oidipovský vítěz, byť je to vítězství Pyrrhovo.
V dospělosti sice takoví lidé působí na povrch sebejistě, ale je to jen zdání. Uvnitř často chybí autenticita, zdravá sebedůvěra. „Ztrácejí se tak uvnitř sebe sama, a kromě škály sexuálních problémů se mohou dopracovat i k řadě psychických poruch, včetně hraniční poruchy osobnosti,“ vysvětluje na semináři IPPART (Párová a rodinná psychoanalyticky orientovaná terapie) psychoanalytik PhDr. Slavoj Titl.
Odpovědnost rodičů
To, zda si dítě zdravě projde obdobím, kdy je fixováno více na rodiče opačného pohlaví, záleží na přístupu a odpovědnosti rodičů. Ti by měli svým dětem ukázat jejich místo v rodině a už vůbec je nenavádět vůči rodiči druhému. Jakékoli oidipovské sklony dítěte by pak měl rodič jemně, empaticky, ale zároveň důsledně postupně odsunout, jinak bude potomek vyrůstat s pocitem, že je lepší než druhý partner.
V této fázi hraje důležitou roli i otec, který může matce dítěte pomoci k tomu, aby se od něj oddělila. „Matka by se postupně měla ukotvit ve vlastní autonomii a partner by ji měl vlákat zpět do partnerského svazku,“ uvádí Slavoj Titl. Otec například může říct: „Prosím tě, nech teď na chvíli naše dítě být a pojďme si dát kafe, bude to jenom náš čas,“ vysvětluje na semináři IPPART s tím, že dítě musí vidět rodiče jako pár. Největší chybou rodičů je, když zavrhnou své dospělé partnerství a orientují se jenom na potomka.
Roli pro další budoucí zdravý vývoj dětí hrají i další faktory. V první řadě je to nastavení hranic. Děti bez hranic jsou v chaosu. Děti neurčují pravidla, ale dostávají je od mámy a táty. A že se jim to někdy nelíbí, je v pořádku. Připravují se tak na nepříznivou realitu, s kterou se pak celý život potýkáme. Jak říká Slavoj Titl: „Chtít pro dítě to nejlepší a ve všem mu vyhovět je největší omyl. Dítě nemůže ovládat svět ani své rodiče.“
A v druhé řadě dítě musí pochopit, že na druhého rodiče nemá a nemůže ho nahradit. „V podstatě se musí smířit s prohrou, což je důležitý moment. Naučí se prohru unést. Sice není vítěz, není king, ale pořád má pocit, že je dost dobré. To je ideální situace,“ uzavírá Titl. Naučí se, že ze střetu s realitou vyjde živé a zdravé a že život se dá navzdory různým omezením užívat.
