Dveře bez klik, sebepoškozování i nedostatek psychologů: Reálné příběhy z českých psychiatrií

„Některé dívky se tam řezaly. To pak byla všude krev,“ vzpomíná na psychiatrii Vanda.

„Konečně jsem si připadala, že někam patřím,“ pochvaluje si Hanka.

„Zavírali nás jak psy,“ stěžuje si Kateřina.

„Vařili tam takové ty nemocniční blafy,“ vadilo Evě.

„Spousty věcí jsem si tam uvědomil,“ sdílí svou zkušenost Jakub.

Je psychiatrická léčebna místem, kde mohou lidé s psychickými problémy v klidu spočinout a načerpat síly, nebo je to peklo za mřížemi? Následující příběhy vám pomohou udělat si o těchto zařízeních trochu lepší představu...

Všechno mi sebrali

Mladá dívka jménem Eva byla před rokem hospitalizovaná v psychiatrické léčebně v Praze. Byla závislá na alkoholu a trpěla depresemi. Tento pobyt ale rozhodně nebyl procházkou růžovou zahradou. Aby se zbavila závislosti, musela polykat prášky na uklidněnou. „Sebrali mi všechno, i mobil. Když jsem něco potřebovala, byl to problém, “ vzpomíná.

Doba v léčebně pro ni byla opravdu těžká. „Jednou jsem při sprchování nechtěně vyplavila koupelnu a dostala jsem za to šíleně vynadáno,“ dodává Eva. Když se pak dostala na otevřené oddělení, bylo to o dost lepší. „Poznala jsem tam i fajn holky,“ říká. Co jí ale dělalo potíže, byla strava. „K snídani byl třeba rohlík a máslo, na oběd byl tuhý plátek masa a brambory a k večeři chleba a šunka,“ vypráví.

Pevně daný režim

Odlišnou zkušenost měla Hanka, která byla dvakrát hospitalizována s bipolární těžkou depresí v Havlíčkově Brodě. „Byla jsem tam naprosto spokojená. Personál byl velmi profesionální a dobře se o nás staral. Když nám nebylo dobře, mohli jsme si s jakoukoli sloužící sestrou promluvit,“ hodnotí pobyt pozitivně.

Bylo to přínosné hlavně v tom, že jak mě tam pozorovali, vyvrátili, že mám psychickou nemoc, kterou jsem měl diagnostikovanou už od dětství. Zjistili, že jsou to jen mé osobnostní rysy. Pomohli mi tak od myšlenek na sebevraždu.

Na oddělení byl pevně daný program, který jí sedl. Den začínal rozcvičkou. Pak měli pacienti k dispozici jógu, arteterapii či například canisterapii. „Nejvíce mě bavila muzikoterapie,“ doplňuje Hanka, které právě každodenní rutina pomáhá překonat její psychické problémy.

Ty se u Hanky objevují už od roku 2008, kdy byla zavražděna její babička. Tehdy se u Hanky poprvé objevily deprese následkem silného traumatu. Nejdříve své problémy řešila prací, ale to skončilo workoholismem, až nakonec musela být hospitalizována. „Zjistili mi, že pod diagnózou těžké deprese a syndromu vyhoření se skrývá bipolární afektivní porucha. „V lednu 2017 se u mě projevila první mánie,“ vzpomíná. Jednou plánuje o své nemoci napsat knihu, protože chce inspirovat ostatní, jak to zvládat.

Strašák Pavilon 15

V psychiatrické léčebně byla i Kateřina, a to dokonce třikrát. Poprvé si nijak nestěžovala, ale podruhé to pro ni bylo peklo. Personál se k ní prý sice choval hezky a snažil se jí pomáhat, ale dostala se na oddělení 15, kde končí pacienti s těžkým psychotickým onemocněním, tedy lidé se schizofrenií, těžkou mánií či agresivní jedinci při odvykací kúře. Tehdy bylo Kateřině 25 let.

Na tak velké oddělení jsou z mého pohledu dvě psycholožky málo. Když se někomu udělalo zle a potřeboval si s někým promluvit, tak musel několik dní čekat, než se na něj dostane řada.

„Každou noc mě zavírali do místnosti bez kliky. A když jsem něco chtěla, musela jsem zabouchat. Zavírali nás jak psy. Měla jsem z toho šílené halucinace a bludy, prožívala jsem peklo,“ vzpomíná Kateřina, která trpí paranoidní schizofrenií. Ven mohla jen v doprovodu sestry. Jaký byl denní program, si už nepamatuje. Tuhle životní etapu totiž vytěsnila. Na oddělení 15 byla měsíc. Když se jí udělalo lépe, přesunuli ji na běžné oddělení.

Jako na dovolené

S psychiatrickou léčebnou má zkušenosti i Vanda, která trpěla posttraumatickou poruchou poté, co ji při běhu přepadl násilník. „Po příchodu tam jsem pocítila obrovskou úlevu,“ začíná vyprávět o svém pobytu v psychiatrické nemocnici v Kroměříži. „V tu dobu jsem byla úplně zoufalá, nedokázala jsem normálně žít, myslela jsem jen na konec a spolykala jsem prášky,“ vypráví.

„V léčebně jsem cítila klid. Nedá se to popsat, ale bylo mi tam po všem tom utrpení dobře. Sestřičky i doktoři na mě byli moc hodní. Až teda na jednu sestru, která mi hned na začátku řekla, že si za vše můžu sama. Ale to byla výjimka. Ostatní sestry mě podpořily,“ dodává.

Byla na otevřeném oddělení, kde byl následující program. Ráno hygiena, rozcvička, snídaně, pak podávání léků, úklid, dílny. A po obědě terapie, osobní volno, dvouhodinové procházky a večer televize či osobní volno. „Našla jsem si spoustu přátel a po večerech jsme hrávali ping-pong. Připadala jsem si skoro jako na dovolené,“ popisuje pobyt v léčebně.

Na pacienty si nemohla stěžovat, i když výjimky byly. „Byla tam i spousta lidí, kteří tam přišli a do pár dnů odešli, protože to nedávali psychicky. Někteří se sebepoškozovali.“ Přidává příběh, kdy se jedna holka pořezala v koupelně a pak po ní byla všude krev. „Občas se vyskytly konflikty mezi pacienty, ale ti pak šli na uzavřené oddělení. „Největší potíže dělali gambleři,“ vzpomíná.

Pomoc od myšlenek na sebevraždu

Jako poslední s námi svou zkušenost sdílel Jakub, který byl před šesti lety na dva měsíce v léčebně Dobřany. Dostal se tam kvůli myšlenkám na sebevraždu. Personál se k němu prý choval hezky, ale co by změnil, byla frekvence schůzek s psycholožkou. „Na tak velké oddělení jsou z mého pohledu dvě psycholožky málo. Když se někomu udělalo zle a potřeboval si s někým promluvit, tak musel několik dní čekat, než se na něj dostane řada,“ dodává. Podle něj na celém pobytu bylo nejhorší to, že spousty věcí nemůžete. „Je to jako ve vězení,“ popisuje.

V léčebně jsem cítila klid. Nedá se to popsat, ale bylo mi tam po všem tom utrpení dobře. Sestřičky i doktoři na mě byli moc hodní.

I Jakub byl svědkem různých konfliktů, a to především mezi pacienty. „Jednou se mezi sebou nepohodly dvě holky a jedna po druhé hodila hrneček,“ vzpomíná. Za takové přečiny dostávají pacienti zápis. „Jde o písemný záznam o tom, že pacient udělal nějaký prohřešek, a podle toho se posuzovalo, jestli bude moct chodit na vycházky. Občas jsme chodili i do krámku a měli jsme kapesné, co nám posílali rodiče. Když ale někdo dělal problémy, nesměl ani do krámu,“ popisuje Jakub.

Celkově ale svůj pobyt hodnotí dobře. „Bylo to přínosné hlavně v tom, že jak mě tam pozorovali, vyvrátili, že mám psychickou nemoc, kterou jsem měl diagnostikovanou už od dětství. Zjistili, že jsou to jen mé osobnostní rysy. Pomohli mi tak od myšlenek na sebevraždu,“ má jasno Jakub. I v Dobřanech je pro pacienty připraven bohatý program. Mohou si vyzkoušet například keramické, košíkářské, truhlářské či šicí dílny. Je zde také možnost vyrobit si mýdlo, svíčky či tkát na tkalcovském stavu.

Výše uvedené příběhy pochopitelně neposkytují objektivní pohled na psychiatrické léčebny v Česku, pomáhají nám však alespoň nahlédnout na to, jak to v podobných zařízeních vlastně chodí. A přestože k dokonalosti mají tyto ústavy stále daleko, je dobře, že pobyty v nich už se výrazně liší od doby, kterou zachytili tvůrci ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. I tak je ale třeba mít na paměti, že lidé s psychickým onemocněním jsou extrémně zranitelní a potřebují hlavně laskavý a empatický přístup.