Nejeden článek a kniha z kategorie rozvoj osobnosti radí v případě vzteku „vypouštět páru“. Naštval vás šéf, protože vám vrátil práci, nad kterou jste strávili poslední tři noci? Běžte si zaboxovat! Pohádali jste se s partnerem, jenž už zase kouká na fotbal? Zařvěte si do polštáře! Nebo si běžte zaběhat. Nebo si nalepte na zeď obrázek „nepřítele“ a trénujte házení šipkami. Co je na těchto radách špatného? Jen taková maličkost… nefungují.
Paradox boxovacího pytle
Když Brad Bushman, Roy Baumeister a Angela Stack prováděli výzkum se 700 vysokoškoláky, dali jim za úkol napsat esej a následně jim sdělili, že jejich práci bude hodnotit další účastník výzkumu. Ve skutečnosti jim zpětnou vazbu přidělil experimentátor a vůbec je nešetřil. Každý z účastníků schytal brutální kritiku s tím, že jeho esej patří k tomu nejhoršímu, co kdy hodnotící četl. Část nahněvaných studentů poté dostala možnost dvě minuty boxovat do boxovacího pytle, jiní museli nečinně čekat.
Reklama
Poté se účastníci utkali v počítačové soutěži. Polovina z nich byla přesvědčena, že jejich protihráč je ten samý člověk, který napsal onu kritiku. Odpovídal-li soupeř na soutěžní otázku pomalu, mohli jej potrestat spuštěním hlasitého zvuku. Hlasitost zvuku a jeho délka sloužily jako měřítka agresivity. Pokud by na populárních radách bylo zrnko pravdy, měly by dvě minuty boxování snížit agresivitu. Opak byl pravdou. Studenti, kteří měli možnost vybít svůj vztek na boxovacím pytli, častovali svého protihráče hlasitějšími a déle trvajícími hlukovými ranami než ti, kteří po obdržení kritiky nedělali nic. Překvapivý výzkum proběhl již v roce 1999, víra v účinnost „vypouštění páry“ však nezmizela. Proč?
Uvolnění, nebo exploze?
Lidský jazyk často hovoří o abstraktních pojmech a emocích v metaforách. V souvislosti s hněvem se můžeme setkat s větami typu: „Muž cítil, jak v něm narůstá vztek, až nakonec vybuchl.“ Hněv je popisován jako tlak, který se v nás hromadí, a nedojde-li k jeho uvolnění, exploduje. A tím se dostáváme k onomu „vypouštění páry“ neboli uvolňování vzteku. Někteří lidé věří, že během boxování dochází k uvolnění (katarzi) hněvu. Účinnost katarze obhajoval i Sigmund Freud, jenž tvrdil, že potlačené negativní emoce se mohou v jedinci hromadit a způsobovat psychické příznaky, jako je hysterie.
Aktivity zvyšující vzrušení zvyšují zároveň i hněv.
Nicméně téměř ihned poté, co psychologové začali provádět vědecké testy, narazila teorie katarze na problémy. V jednom z prvních experimentů na toto téma z roku 1959 účastníci obdrželi urážlivou poznámku. Poté polovina účastníků deset minut zatloukala hřebíky. Druhá polovina nedělala nic. Následně dostali všichni účastníci příležitost kritizovat osobu, která je urazila. Výsledky ukázaly, že lidé, kteří zatloukali hřebíky, byli více nepřátelští než pasivní polovina.
Boxování vs. jóga
Proč metoda katarze nefunguje, naznačil přehled 154 studií, které se zabývaly tím, jak aktivity zvyšující a snižující fyziologické vzrušení ovlivňují hněv a agresi. Vzrušení je způsob, jakým vědci popisují, jak je člověk bdělý a nabitý energií. Když jste ve stavu vysokého fyziologického vzrušení, máte zvýšenou srdeční frekvenci, zvýšený krevní tlak, zvýšenou frekvenci dýchání a zvýšenou vodivost kůže v důsledku činnosti potních žláz. Hněv je negativní emoce spojená s vysokým fyziologickým vzrušením, a proto aktivity zvyšující vzrušení zvyšují zároveň i hněv. Boxování, běhání, zatloukání hřebíků, to vše posiluje fyziologické projevy hněvu, včetně bušení srdce a zrychleného dechu.
Naopak činnosti snižující vzrušení, jako je jóga, meditace, hluboké dýchání, svalová relaxace, vztek zmírňují. Kupříkladu při progresivní svalové relaxaci dochází k uvolnění svalů, což může vést k uvolnění nervového systému, a tím pádem i ke zklidnění mysli a zmírnění hněvu. Meditace zase zklidňuje fyziologické vzrušení zpomalením srdeční frekvence a snížením krevního tlaku. Až se tedy příště naštvete, třeba při čtení článku od Jandorové, zkuste si místo bušení do polštáře zacvičit jógu. Uleví se vám. A mně taky.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
