Zvuk praskajícího ohně, horká sprcha a kapky vody dopadající na kůži, vůně čerstvě upečeného chleba... U většiny lidí tyto vjemy probouzí příjemné pocity, lidé s anhedonií v tom ale nic radostného nespatřují.
Co to je anhedonie?
Odborníci obvykle definují anhedonii jako ztrátu radosti z každodenních činností a zážitků, které člověk dříve považoval za příjemné. Protože se ale jedná o velmi komplexní problematiku, vědci se stále na přesné definici nemohou shodnout a lékaři ještě nepřišli na to, jak anhedonii léčit.
Tento stav bývá spojován s několika duševními poruchami a je hlavním příznakem deprese, kterou v Česku trpí 700 tisíc lidí. Lidé s depresí nebo schizofrenií jsou vystaveni většímu riziku rozvoje anhedonie a stejně tak osoby s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), s chronickými nemocemi a s poruchami příjmu potravy.
Někteří odborníci si myslí, že by se měla rozlišovat fyzická a sociální anhedonie, kdy fyzická je charakterizována ztrátou schopnosti nalézat potěšení v tělesných zážitcích, jako je dotek, chuť nebo intimita, a sociální představuje ztrátu radosti z mezilidských interakcí a vztahů. Lidé si proto mohou začít méně užívat čas, strávený s partnerem, rodinou či přáteli. Bývá jim lhostejné, pokud se na ně blízký člověk usměje, nebo již nemusí cítit dříve prožívané potěšení z pomoci druhým.
Ztráta radosti, motivace a pocit izolace
Při výzkumu anhedonie se často používají dotazníky, které hodnotí, jak lidé s anhedonií vnímají a prožívají každodenní radosti ve srovnání s lidmi bez tohoto onemocnění. Studie z roku 2019, publikovaná v časopise European Child & Adolescent Psychiatry, zkoumala projevy anhedonie u 34 dospívajících s depresí v jižní Anglii a odhalila, že kromě ztráty radosti tito mladí lidé zaznamenali snížení motivace a pocit izolace a odpojení od okolního světa.
Neměli ve svém životě nic, na co by se těšili, dokonce ani na vlastní narozeniny. Mnozí uváděli, že se kvůli jejich stavu cítí nezajímaví a prázdní.
Jedna z účastnic výzkumu uvedla, že ztráta potěšení z každodenních činností způsobila, že se cítí, jako by byla v neustálé smyčce, ve které jí každá činnost připadá všední. „Jsem ze všeho znuděná. Jako byste se dívali na televizi, a nic vás nebavilo, a tak stále přepínáte z jednoho pořadu na druhý,“ řekla.
Další účastníci studie popisovali podobné pocity. Neměli ve svém životě nic, na co by se těšili, dokonce ani na vlastní narozeniny. Mnozí uváděli, že se kvůli jejich stavu cítí nezajímaví a prázdní. Autoři studie uvedli, že účastníci mluvili potichu, a i v jejich hlase se odrážely otupělé emoce.
Kvůli nedostatku motivace jeden z dospívajících nechtěl vstát z postele a donutili ho k tomu až rodiče. Jiný řekl, že většinu času sledoval televizi a dělal jiné pasivní aktivity, protože nebyl motivován dělat nic jiného. Ze stejného důvodu účastníci také uváděli nezájem trávit čas s rodinou nebo přáteli a často odmítali pozvání ke společenským setkáním. Jedna dospívající věděla, že přichází o zábavné chvíle se svými přáteli, ale nedokázala samu sebe přesvědčit, aby se k nim přidala. Ačkoli sociální vyloučení bylo její volbou, řekla, že se díky tomu cítila osamělá.
Z důvodu sociální izolace mnozí z účastníků pochybovali o smyslu života. Jeden dospívající řekl, že nevidí důvod, proč by měl dělat maturitu a hlásit se na vysokou školu. „Nakonec všichni zemřeme; k čemu to vlastně je,“ řekl.
Je možné anhedonii léčit?
Ačkoli byla anhedonie poprvé popsána na počátku dvacátého století, vědci mají stále omezené znalosti o tom, co se děje v mozku lidí s touto poruchou, co ji způsobuje a jaké to je s ní žít. V současné době mnoho lékařů zjišťuje, že nejlepším způsobem léčby je přistupovat k anhedonii komplexně a zaměřit se na hlavní problém, ať už je to schizofrenie, deprese, PTSD, poruchy příjmu potravy, Parkinsonova choroba nebo jiná duševní onemocnění.
V závislosti na diagnóze může být pacientovi předepsána terapie, antidepresiva nebo kombinace obojího. Za určitých okolností může lékař doporučit elektrokonvulzivní terapii.
Lidem, kteří mají podezření, že trpí anhedonií, lékaři doporučují navštívit psychiatra, psychologa nebo jiného zdravotnického odborníka. Samodiagnostika a léčba bez odborného dohledu může být nejen neúčinná, ale i riziková. Správná diagnóza a následná odborná péče jsou klíčem k efektivnímu řešení tohoto stavu.
Reklama
foto: Bing, zdroj: Discover Magazine
