fbpx

Světová vědecká komunita má jasno: Celou klimatickou změnu za posledních 50 let lze přičíst na vrub člověka

Zveřejněno: 12. 7. 2019

Moderní věda má za to, že prakticky celou klimatickou změnu od 70. let 20. století lze přičíst na vrub člověka. Na tom se v dohledné době sotva něco změní. Ve skutečnosti jsme tak daleko, že pro stávající epochu razí geologové termín “antropocén” – první geologické období, které má ve své režii člověk. 

Ano, tuto jistotu nesdílí řada politiků, jejich voličů, a dokonce ani popularizátorů vědy. Není naším cílem tyto lidi přesvědčit, mají vlastní agendu. Chceme poskytnout vodítko těm, kteří jsou znejistěni sebejistým vystupováním popíračů. Začněme malou historickou odbočkou.

Pánové, přehříváme skleník

Klimatickou změnu (viz heslo dále v textu) provázely vždy silné emoce. Už švédští vědci, kteří skleníkový efekt na přelomu 19. a 20. století popsali a pojmenovali (Arrhenius a Ekholm), vycházeli z přesvědčení, že zdvojnásobení tehdejší koncentrace CO2 v atmosféře (280 ppm) by vedlo k prudkému zvýšení globální teploty, roztání ledovců a vzestupu hladiny oceánů o několik metrů. Další půlstoletí skleníkový efekt strašil experty, ale málokdy opouštěl akademickou sféru. Prvními  laiky, kteří se nad jeho scénářem doopravdy vyděsili, byla skupina podnikatelů, do nichž by to dnes málokdo řekl.

Vedení Exxonu kolem vlastních zjištění asi sedm let bezradně přešlapovalo, než se rozhodlo, že musí zamezit nejhoršímu.

V roce 1982 obíhal ve vedení globálního ropného gigantu Exxon interní dokument sepsaný jeho oddělením pro životní prostředí, který obsahoval do té doby neslýchaná varování. Dnes bychom je nazvali "alarmistickými". Psalo v něm třeba, že zdvojnásobení CO2 v ovzduší (na cca 600 ppm) můžeme čekat už do roku 2090, že vlivem skleníkového efektu roztaje antarktický ledový štít a kolem pólů lze čekat zvýšení teploty až o deset stupňů Celsia. Takové predikce dnes Mezinárodní panel pro změny klimatu při OSN (IPCC) uvádí jen mezi nejčernějšími scénáři. Každopádně Exxon financoval rozsáhlý výzkum, který v té době patřil ke světové špičce. Vedení Exxonu kolem vlastních zjištění asi sedm let bezradně přešlapovalo, než se rozhodlo, že musí zamezit nejhoršímu. Tedy tomu, aby se o jeho zjištěních dozvěděla veřejnost.

Kampaň popíračů

V příštích dekádách investoval koncern (v roce 1999 zfúzoval v ExxonMobil) spolu s dalšími giganty (Koch Industries) desítky milionů dolarů do kampaně, jejíž základní cíl zůstává už 30 let stejný – zachovat politiky a veřejnost co nejdéle ve zmatku a nejistotě. Ať už skrze populární popírače (naposledy třeba kosmický inženýr Wei-Hock Soon, jenž podle New York Times inkasoval od Exxonu přes milion dolarů), šikovnou PR kampaň a lobbying (američtí republikáni dostali např. za George W. Bushe instrukci, aby "změny klimatu" a "globální oteplení" vždy zmiňovali v sousedství výrazů jako "technologie" či “inovace"), případně prachobyčejné konspirační teorie (“když mladý vědec s hypotékou vyjádří pochybnost, odeberou mu grant”).

Problém české veřejnosti není v tom, že by klimatickou změnu nevnímala – jen se o ní léta dozvídala léta jiným způsobem

A kampani popíračů se vydařila. Její úspěch lze sledovat v blogosféře a na sociálních sítích, i když nejlépe ji ilustrují obyčejné kupecké počty. Jestliže masívní vědecká a mediální osvěta přilákala do výzkumu zelených technologií řádově desítky miliard dolarů (např. roční rozpočet energetického výzkumu v USA dělá kolem šesti miliard, lékařského asi třicet), tak ropní giganti plánují podle týdeníku Economist jen v příští dekádě investovat do další těžby několik bilionů dolarů. Více než polovinu všech emisí CO2 na světě přitom podle Climate Accountability Institute produkuje pouhých 25 firem světa: Suncor, Lukoil, Rosněfť, Chevron, BP, ExxonMobil a další.

Bojovat proti skleníkovým plynům považuje za zbytečné nejen současný americký prezident, většina republikánů, populistické strany v Evropě a jejich voliči, ale i nemalá část české veřejnosti (podle Eurobarometru se šestkrát více Čechů obává terorismu než klimatických změn). Problém české veřejnosti není ani tak v tom, že by klimatickou změnu nevnímala. Jen se o ní dozvídala léta jiným způsobem a vytvořila si k ní jiné asociace než veřejnost o dvě stě kilometrů dále na západ či na jih. Udělejme proto druhou odbočku, tentokrát historicko-lingvistickou. 

Stejná slova, různé významy

První prudké střízlivění z nežádoucích efektů kapitalismu zažíval vyspělý svět na přelomu 80. a 90. let, kdy jsme my měli úplně jiné starosti a snažili se dohnat Západ v objemu výroby i spotřeby. V příštích dvou dekádách se u sousedů etablovali Zelení jako standardní politické strany, zatímco v Česku si zastánci téhož světonázoru (deep ecology – hluboké ekologie) vysloužili nálepku "ekoteroristů" (která pořád drží). Před deseti lety na Západě vrcholila aféra ClimateGate, kterou jsme sotva zaregistrovali, v Česku se naopak docela dobře ujala kampaň Václava Klause s jeho chytlavou melodií na motivy "modré planety", kterou si chtějí přivlastnit zelení ekotermiti.

Věty jako "dvacet nejteplejších roků se odehrálo v posledních 20 letech" zná každý anglický školák jako malou násobilku.

Tahle prudká asynchronicita (rozuměj zpozdilost) způsobila, že sice užíváme technicky správné překlady týchž výrazů, zafixovali jsme si k nim ovšem úplně jiné konotace. Pojďme si je ukázat na dvou klíčových termínech, základních pojmech, které mají docela jiný zvuk u nás a na sever, na západ a na jih od českých hranic. Uveďme je v angličtině i v češtině spolu s automatickou asociací, která při jejich užití naskočí třeba lidem v Londýně a (bohužel mnoha) lidem v Praze. 

Global Warming: Celková teplotní výchylka (dnes 0,9 stupně Celsia) od 19. století, kterou roky hlásí polárníci, oceánografové, družice, desítky univerzit, IPCC a NASA. Věty jako "dvacet nejteplejších roků se odehrálo v posledních 20 letech" zná každý anglický školák jako malou násobilku. Zpochybňovat podobná tvrzení lze jen těžko, neboť by člověk musel přijít s nějakými alternativními matematickými modely, které by miliony naměřených dat standardizovaly (interpolovaly, korigovaly) trochu jinak, než to na počátku dekády nezávisle na sobě učinila tři významná pracoviště (GHCN, GISS a MOHC). 

Globální oteplování: Extrémní výkyvy teplot, prudký nástup jara, dlouhý podzim, povodně, úbytek spodní vody, úbytek hmyzu, řádění kůrovce a "teplotní ostrovy" ve městech. Na Západě frčí teorie, že to souvisí s růstem koncentrace CO2 v ovzduší, ale to se nedá prokázat. Planeta se prostě střídavě ohřívá a ochlazuje. Věty jako "za Karla IV. se u nás dařilo vinné révě" zná rovněž každý školák. Vysychání krajiny a řádění kůrovce je problém, na který se teď máme soustředit. Globální oteplování je příliš obecný termín a hodí se spíš pro kuriózní katastrofy, které s naším vlastním údělem možná souvisejí a možná ne.

 Zpochybňovat "antropogenní" změnu klimatu nese riziko, že mluvčí okamžitě získá auru jakéhosi vesnického blázna.

Climate Change: Rafinovaný stroj na počasí, který poháněn skleníkovým plynem ohřívá oceány, rozpouští Grónský příkrov rychlostí kilometr krychlový za den, zabíjí korály a sune klima neúprosně za "práh návratu" (jímž bude roztání Antarktického příkrovu někdy v příštím století). Lidstvo tuto mašinu roztáčí emisemi CO2 (40 miliard tun za rok) a uvádí v činnost kaskádu efektů, které v rovníkových oblastech vyvolávají chaos a války. Zpochybňovat "antropogenní" změnu klimatu nese riziko, že mluvčí okamžitě získá auru jakéhosi vesnického blázna. Pokud tak někdo přesto činí, bývá to nejčastěji (v britském prostředí) nějaký excentrik nebo aristokrat – Christopher Monckton či Nigel Lawson.

Klimatické změny: Alarmistické strašení koncem světa. Ten možná hrozí v nějakém vzdáleném koutě civilizace, avšak Česka se nedotkne, ve střední Evropě bude jen o něco tepleji, na což se lze připravit (a možná i těšit – exotické ovoce, koupačka a tak...). Není důvod, aby globální třeštění kolem CO2 měl odnést zrovna český průmysl. Bránit emisním limitům je "českým zájmem". Je třeba ochránit továrny, elektrárny, automobilovou výrobu a pracovní místa před vysokými ekologickými náklady. Antropogenní původ si o zpochybnění přímo říká. 

Kocovina z prokrastinace

České prostředí nemá na rozdíl od Západu vlastní konsensus ohledně klimatických změn. Naopak se – zejména u starší generace – daří podivuhodnému názoru, že západní informovaný konsensus je docela obyčejný hoax. Hluboká skepse jde napříč společenskými bublinami a obory (snad s výjimkou klimatologie), sdílí ji poučený laik i fyzik. Bez mrknutí oka popírají antropogenní změnu klimatu, kterou považují za hotovou věc IPCC, celá NASA a OSN, všechny západní univerzity a také hlavní mainstreamová média světa (včetně BBC, Economistu, Science, Nature a stovek dalších titulů).

Kdy a proč vlastně antropogenní změna klimatu přestala být na Západě spekulací a stal se z ní hotový fakt. A kde se vzal ten záhadně široký konsensus? 

Českým popíračům, kteří se pyšní zastaralým titulem "skeptik" (na Západě se jim tak přestalo říkat, neboť přece každý vědec je "skeptik"), jsou podezřelé samotné formulace "celá NASA" nebo "všechna mainstreamová média". Jsou pro ně nepřímým důkazem, že spiknutí existenčně ohrožuje vědce s jiným "názorem". To je nešťastné nedorozumění plynoucí z toho, že naše hlavní média klimatické změny dlouho opomíjela. Když o ně veřejnost v polovině dekády kvůli suchu projevila hlubší zájem, byla mediální scéna již fragmentována do kapilár, jimiž různým čtenářům přitékaly různé informace.

Veřejnost tak nestačila zaregistrovat celospolečenskou změnu, která se na Západě odehrála v poslední dekádě. Zkusme nyní tento vývoj shrnout v pěti bodech. Osvětlit, proč se tak radikálně liší obvyklý narativ českých a zahraničních médií. Kdy a proč vlastně antropogenní změna klimatu přestala být na Západě spekulací a stal se z ní hotový fakt. A pro pochybovače – kde se vzal ten záhadně široký konsensus?

Pět kroků ke konsenzu

1. Klimatická věda už není onou "měkkou", neexaktní vědou, jakou se mohla jevit ještě počátkem tisíciletí. Po standardizaci teplot posbíraných od roku 1900 pracuje s mnohem přesnějšími daty (např. satelity snímají údaje z různých vrstev troposféry v různých zeměpisných šířkách) a používá hlavně počítačové modely, k nimž navíc přiřazuje poměrně široký interval spolehlivosti. Ostatní vědci to vzali na vědomí a namísto paušálního zpochybňování takových modelů či exkurzí do geologických dějin (Milankovičovy cykly, Maunderovo minimum) se soustředí na podstatnější námitky (např. vliv mraků na růst teplot či podíl jiných skleníkových plynů). 

2. Mnohé dohady z minulosti o "vynucené změně klimatu" (externí síly měnící světové klima, např. vzdálenost oběžné dráhy Země od Slunce, vulkanická činnost) byly vyjasněny, většina minulých predikcí (včetně rychlosti tání ledu) se vyplnila a nová pozorování potvrzují dřívější hypotézy. Kdyby např. současné oteplování způsobila kladná radiační bilance ze Slunce, oteplovala by se současně troposféra i stratosféra. Jenže ta se ochlazuje a současně se zvyšuje hranice troposféry (tropopauza), což odpovídá působení skleníkového efektu. Měření dále potvrzují zvýšenou infračervenou radiaci na vlnových délkách CO2 odrážející se od atmosféry k zemi – což je mimo jiné "experimentálním důkazem" skleníkového efektu, jejž skeptici (s oblibou opakující, že "vliv CO2 se nedá měřit") léta požadují. Klimatologové získali sebevědomí.

Vedle bolehlavu z prokrastinace sehrála mezi vědci roli také deziluze ze zjištění, že na vlně skepse surfuje kdekdo.

3. Znatelný úbytek disentujícíh hlasů mezi světovými experty v poslední dekádě může mít další, často velmi lidské příčiny. Klimatologie prošla v minulosti několikerým šokem, když na její opakovaná volání po snížení emisí CO2 nikdo účinně nereagoval. Mezi roky 1988, kdy zazněla první naléhání, a dneškem vzrostly roční světové emise CO2 ze 30 na 40 miliard tun ročně a jejich koncentrace v atmosféře ze 350 na 415 ppm. Takový vývoj zřejmě nečekala ani většina těch, kteří oxidu uhličitému nepřikládají v oteplování až tak zásadní důležitost.

4. Vedle bolehlavu z prokrastinace („po čtvrtstoletí jsme se prakticky nehnuli z místa,“ říká Dieter Helm z Oxfordu) sehrála mezi vědci roli také deziluze ze zjištění, jak vlastně funguje společenská debata. Veřejnost i politici celkem přirozeně tíhnou ke "skepsi" – z jejich pohledu jde o volbu mezi zachováním klidu a vyhlášením poplachu. Na vlně skepse surfují též "predátorské časopisy", inženýři financovaní fosilním průmyslem (Wei-Hock Soon) nebo různí oportunisté a populisté. Vědci tak nějak přirozeně semkli řady po zjištění, jak podobné skupiny jejich subargumenty (třeba Maunderovo minimum) umějí docela neexaktně nafouknout a prodat fosilním gigantům. 

5. Definitivním stmelujícím prvkem byla aféra Climategate před 10 lety. Když se hacknuté e-maily z East Anglia University údajně prokazující manipulaci s daty ukázaly být hrozivě nafouknutou bublinou, uzavřela mainstreamová média s vědci a progresívními politiky nepsanou dohodu, že další dekáda vzájemných půtek by mohla být už nebezpečným hazardem s budoucností lidstva. Jak mají politici spojit rozhádanou světovou veřejnost v boji proti skleníkovým plynům, když se mezi sebou neshodnou ani profesoři? V téže době zahájily vlastní tažení proti emisím natolik rozdílné osobnosti, jako byla fyzička a biochemička Angela Merkelová nebo konzervativní ekonom David Cameron (ten dokonce s větším úspěchem).  

Otázka nezní "ano nebo ne"

Výše uvedeným není řečeno, že dnešní klimatologie zná odpověď na všechno. Zmíněné limity spolehlivosti výpočtů mají někdy zapeklitý rozptyl, např. v otázce radiačního působení CO2 (zvýšení infračerveného záření v tropopauze na metr čtvereční vlivem skleníkového efektu) se uvádějí hodnoty 1,5 až 1,8 wattu, u metanu 0,8 až 1,2 wattu. Klimatologové také nebývají vždy zdatní v interpretaci sesbíraných dat — relativně malému vzestupu teploty v letech 1998 až 2012 přiřazovali nejrůznější vysvětlení (energie šla do tání ledovců; byla absorbována oceány; vulkány vychrlily neobvykle hodně aerosolu; konec století byl rekordně horký...).

Jde o spor mezi uskrovněním se ve jménu budoucnosti potomků a cynismem.

Nepomáhají ani kouzelně zašmodrchané věty typu: „Nevíme, jestli poslední vlnu veder způsobilo globální oteplení, ale příchod vlny veder byl třicetkrát pravděpodobnější, než by byl býval bez globálního oteplení...“ (Peter Stott v pořadu Climate Change – The Facts). Jenže co mají říkat? „Ano, způsobilo“, když si nejsou stoprocentně jistí? „Nevím, zda způsobilo,“ když jsou si jistí na 90 procent? Střet neprobíhá mezi odpověďmi ano či ne. Probíhá mezi "velmi pravděpodobně" (ze strany vědců) versus "no a co?" (ze strany popíračů a populistických vůdců).

Jde o spor mezi uskrovněním se ve jménu budoucnosti potomků a cynismem. Mezi snahou použít záchrannou brzdou a vírou v zázraky techniky, která to "nějak" vyřeší. Lakonicky a přitom pravdivě to svým žákům přiblížil středoškolský profesor Greg Craven z Oregonu: „Buď se teď budeme spoustu let zbytečně snažit a zpomalíme ekonomiku, anebo to riskneme a přivodíme konec světa – což je pravděpodobnější.“

Související…

O klimatických změnách se ví od 80. let. Svět se dal do boje, převládli skepticiJde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání ZeměPátek patří aktivistům Fridays For Future: Projděte si rejstřík „zelených“ organizací

foto: Shutterstock, zdroj: IPCC o globálním oteplování

Tipy redakce

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.