fbpx

Se známou českou herečkou o vyjadřování emocí, výzvách ve vztazích a přijetí sebe sama

Zveřejněno: 18. 10. 2019

Klára Issová, úspěšná česká herečka s hlubokýma očima, je ideální představitelkou červnové bohyně emocí, očisty a léčení Kupaly. Sama ostatně tvrdí, že má s tímto archetypem mnoho společného: „Vždycky jsem byla hodně citlivá a strašně všechno prožívala. Právě skrze herectví jsem se naučila své emoce trošičku ovládat a teď se to učím i v reálném životě. Myslím, že hodně lidí zaměňuje emoce za intuici. Ale podle mě to jsou dvě odlišné věci, protože emoce nás mohou na rozdíl od intuice někdy hodně strhávat a působit destruktivně,“ říká mi svým nezaměnitelně jemným hlasem.

S Klárou jsme se sešly v útulné kavárně Monolog nedaleko náměstí Míru. Přivítala mě se skromným úsměvem a pak i celou dobu působila naprosto čistě a jednoduše. Žádná faleš, masky ani přetvářka. Jen nevšední rozhovor o emocích, partnerských vztazích i zraněních z minulosti, který na mě zapůsobil jako balzám na duši.

Když cítíme, že nás nějaká negativní emoce ovládá, třeba vztek, strach. Máte nějakou radu, jak se s tím zdravě vypořádat?

Musím říct, že nenechat se ovládnout emocemi se učím celý život a k určitému pokroku se dostávám asi až teď. Myslím, že to hodně přichází s věkem a zkušenostmi. Člověk si musí prožít spoustu okamžiků, kdy je třeba zcela nevědomý, vůbec nedokáže uvažovat s nadhledem a jen v tom „plave“.

Když se člověk zklidní a je opravdu naladěný na sebe sama, tak je mu jedno, jaké zkušenosti mu chodí do života. Jestli jsou „dobré“ nebo „špatné“.

Pak přichází další fáze, která je hodně o trpělivosti, kdy se snaží do toho tolik nezabředávat, ale často selhává a zkouší to znovu a znovu. Pak se to postupně daří umenšovat. Já mám pocit, že se mi často situace opakují, takže když do nich opětovně vstupuji, říkám si, že je to vlastně takový trénink.

issova orgie

Klára Issová v jedné z rolí ve filmu Pražské orgie


Ale jestli mi něco při záchvatu hněvu nebo strachu pomáhá, tak uvědomění. Přiznat si emoční nápor, že to se mnou „cvičí“ a chce mě to strhnout. Snažit se oddálit reakci a nejdřív to zkusit rozdýchat, zklidnit se…

Co se vám v takto nepříjemných chvílích honí hlavou?

V ten daný moment je to smršť negativních myšlenek, proto se snažím nereagovat, počkat. Později situaci začnu analyzovat. Celkově jsem člověk, který hodně hledá chyby u sebe, takže v každé takové náročné situaci se sama sebe ptám, co mi na tom vlastně vadí, co se mě tam dotklo.

A daří se vám to?

Někdy ano, ale někdy selžu. Dřív jsem si ta selhání pořád strašně vyčítala a musím říct, že v tomhle jsem na sebe opravdu začala být laskavější, protože jsem zjistila, že perfekcionismus a snaha dělat všechno dokonale je svým způsobem i neúcta sama k sobě. Takže i v tomhle jsem nároky na sebe zmírnila, a když se mi něco nepovede, řeknu si, že to nevadí, a třeba se to podaří příště. Tenhle přístup je hrozně osvobozující.

Víte, já nikdy netoužila po takové té „mainstreamové“ dokonalosti, třeba co se týká vzhledu, slávy, ale spíš v tom ohledu, abych byla dobrý a čistý člověk. Jenže ono k tomu našemu lidství patří asi i ta druhá strana, ty nedokonalosti. A právě jejich přijetí mi nakonec pomohlo je umenšit. To je mimochodem učení Ivanky Adamcové, což je má inspirátorka.

Lidem pomáhají v náročných životních etapách nejrůznější metody, někdo třeba medituje, jiný sportuje. Máte něco takového?

Prošla jsem různými terapiemi a kurzy a všechno se pořád snažila takzvaně „vyléčit“, abych nakonec došla k tomu, že se s věcmi musím smířit a přijmout je takové, jaké jsou. Sport mi však pomáhal vždycky. Jeden čas jsem i boxovala, abych své tělo i ego utahala… Léta cvičím hatha jógu, kterou podle potřeby doplňuji posilovnou, během, pilátes, bruslemi. Pravidelný pohyb potřebuji neustále, protože se mi po něm vždycky uleví. Jestli jednou budu mít děti, určitě je ke sportu povedu, protože vidím, že je to takový záchytný bod.

A jak vám jde vyjadřovat emoce v partnerském vztahu? Hodně žen s tím bojuje, protože nechtějí vypadat jako hysterky.

Musím říct, že v partnerství jsem nikdy neměla problém sdílet své obavy. Jsem člověk, který na sebe „napráská“ úplně všechno, moc věci skrývat neumím a nemám ráda přetvářku. Každopádně ve vztazích jsem zase řešila jiné věci, to je téma samo o sobě.

S každým partnerem se učíme a myslím, že když člověk opravdu přijme sám sebe a má se rád, pak dokáže najít tu zdravou hranici, kdy na jednu stranu umí uznat svou chybu, ale zároveň dokáže říct: „Tohle mi nedělej, to už mi ubližuje.“ Bez otevřené komunikace to nejde, stejně tak bez respektu ke druhému, ale i k sobě sama.

Symbol Kupaly je i voda, ta pořád jde dopředu a nikdy se nevrací zpět. Snad každý z nás má ale v minulosti něco, s čím se třeba ještě nevyrovnal. Jak je pro vás důležité pochopit to, co se dříve stalo, a jak to ovlivnilo váš život?

Rozhodně patřím mezi lidi, kteří odpovědi hledají. Chci pochopit, proč se mi různé věci dějí. Ale neříkám, že to je vždycky dobře. Někdy to vede k tomu, že se člověk v minulosti dlouze šťourá a pak se točí v takovém kolečku sebeublížení, odsuzování a hodnocení. Jednu takovou etapu života mám taky za sebou, ale i tohle období se naštěstí už „vyčerpalo“…

Každopádně nelituji žádné zkušenosti, protože vím, že bez nich bych k pochopení nedošla. Najednou vidím, jak se mi věci z minulosti spojují s dneškem, někdy ty souvislosti pochopím třeba až po dvaceti letech. Takže teď už dokážu ocenit a přiznat, že i bolesti, které jsem v minulosti prožila, mi k něčemu byly. V životě zkrátka potřebujeme milé i nemilé události.

Kupala je také bohyně bylinářek a věštění. Věříte na osud a na to, že věci jsou předem dané, nebo každý člověk může svůj život v kteroukoli chvíli ovlivnit?

Tak to je opravdu velká otázka, ale určitě věřím na osud, a že existují zkušenosti, kterými si mám projít. Ale musím říct, že tuhle otázku ještě sama v sobě nemám úplně zodpovězenou a někdy je pro mě těžké přijmout, že v určitých chvílích nemám svobodnou vůli.

Klára Issová (1979)

Narodila se české matce a otci pocházejícímu ze Sýrie. Jejím bratrem je fotograf Salim Issa, sestřenicí česká herečka Martha Issová. Vystudovala hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři, kde získala titul DiS. a nastoupila do stálého angažmá v pražském Divadle pod Palmovkou. Ve filmech pro televizi a televizních seriálech hraje od roku 1995. V roce 1997 získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli za ztvárnění Veroniky ve filmu Nejasná zpráva o konci světa, dále byla v roce 1995 nominována na Českého lva v kategorii nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli za film Indiánské léto a v roce 2000 ve stejné kategorii za film Anděl Exit.

Každopádně pozoruji, že když se člověk zklidní a je opravdu naladěný na sebe sama, tak je mu jedno, jaké zkušenosti mu chodí do života. Jestli jsou „dobré“ nebo „špatné“. Nebo spíš takhle už pak ani neuvažuje. V současnosti právě hledám tu permanentní spokojenost, která není závislá na vnějším světě.

S tou nezávislostí a vlastně i symbolem vody mi ještě rezonuje nelpění. Na věcech, lidech. Jak se vám to daří?

Musím říct, že to je pro mě velká výzva. Tedy na materiální věci navázaná nejsem až tolik, ale s lidmi už je to horší. Dřív jsem třeba často bolestivě nesla, že mi ze života odcházely kamarádky. Teď už to přijímám lépe, vím, že některé vztahy jsou jen na určitou dobu, kdy si s tím člověkem zrovna máme něco zrcadlit. Největší problém byl ale asi v partnerství, byla jsem takový ten „závislák“. Možná za to mohlo i to, že se mí rodiče rozvedli, proto jsem ve svých vztazích lpěla na tom, aby byly konstantní. Jenže právě ten strach pak způsobuje nespokojenost a už se to veze.

Někde jsem četla, že čeho se bojíme, to se nám pak často stane

Tomu věřím. Život nás nutí, abychom se bát přestali a už to konečně zvládli. A právě nelpěli na tom, jak věci budou probíhat. To je určitě velká výzva.

Kupala je také bohyní léčitelů, věštců… S tím máte nějaké zkušenosti?

Měla jsem učitele, který pracoval s oshovým tarotem. Asi záleží, na co a jak se ptáte. Používali jsme ho spíš ve smyslu, co by člověk na sobě mohl změnit a jak na sobě pracovat, žádné věštění budoucnosti. Jenže časem jsem si uvědomila, že za těmito učiteli chodím, protože se bojím sama rozhodnout, a nechci, aby se mi opakovaly negativní věci z dřívějška. Jenže to je vlastně strach ze života a ochuzování se o zkušenosti.

Přitom jako mladá jsem to řešila přirozeně a byla jsem vlastně bohatší. Když jsem si „natloukla čumák“, přišla krize, ale pak jsem musela vstát a něco s tím udělat. Nakonec jsem z toho vyšla silnější, protože jsem to zvládla sama. A teď se k téhle moudrosti z dřívějška zase znovu vracím, je to zajímavé. Už nechci nic od nikoho vědět. Vzdávám se všech karet, kurzů a učitelů a zase hledám svůj vnitřní hlas. Své srdce. A je jedno, kam mě dovede.

Související…

Andrea Kalousová jako Kostroma: Samotná krása nic neznamená, když nejste přirozenáS Devanou mám společný temperament. I to, že bych se rozdala, říká Sara SandevaLáska a pravda jsou pro mě ruce Boha, říká květnová bohyně Tamara Klusová

foto: Ivy E. Morwen, Bioscop a Instagram, zdroj: Jsem žena #jsembohyne

Tipy redakce

Je to podobně cenná komodita jako voda. I proto se písek krade z pláží

Je to podobně cenná komodita jako voda. I proto se písek krade z pláží

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Alkoholismus se dá léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Alkoholismus se dá léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Možná jste si po Novém roce dali jako spousta lidí následující předsevzetí: Už...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.