fbpx

Se svéráznou umělkyní jsme mluvili o tom, co pro ni znamená spříznění s bohyní nicoty, a také o tom, že "aktivní lenost" je fajn tvůrčí činnost, na kterou člověk může být hrdý

Zveřejněno: 30. 12. 2019

Léna Brauner je na první pohled pro někoho možná tvrdá provokatérka na pomezí umění a bulváru. Po několika větách, které s ní prohodíte, víte, že to tak není. Malířka, tatérka a také zpěvačka jen umí dát najevo to, co cítí uvnitř. Potřebuje i Léna něco jako "prostor nicoty", který ztělesňuje bohyně Koliada?

Prosincová bohyně Koliada je patronkou "prázdného prostoru". Ten je důležitý mezi veškerými přechody proto, abychom si zachovali rovnováhu a z období pasivity nebo aktivity neskočili střemhlav rovnou do opačného extrému. Co pro vás konkrétně "prázdný prostor" znamená? 

Znamená pro mě vnitřní klid a pocit rovnováhy. Potřebuji publikum, ale zároveň jsem samotář. Pokud bych měla mluvit o prostředí, které si vytvářím doma nebo v ateliéru, obklopuji se jen tím, co opravdu potřebuju a co mi přináší radost. Stejně tak to mám i s lidmi a prací. Já si myslím, že se to přímo pojí k vědomému žití v přítomném okamžiku.

Když si vědomě nedokážeme odpočinout, podvědomí se postará o to, abychom prostě museli. Jenže to si pak už ani moc neužijeme.

Pokud žijete minulostí, tak kolem sebe máte věci a některé lidi jen kvůli nostalgické emoční lince, ale pokud se zasoustředíte na "teď", zjistíte, že jsou to předměty a možná i lidi, kteří z vás v současnosti energii spíš vysávají. Osobně jsem extrémista, ale k tomu, abych byla šťastný extrémista, potřebuju právě i ten prázdný prostor. Místo, kam se mohu uchýlit a jakoby z výšky pak vypozorovat hlubší souvislosti mezi jednotlivými obdobími.

Kde berete inspiraci pro svou tvorbu? V tichu a klidu, nebo naopak v rychlosti a vzrušení? 

Ve všem. Ticho a klid vibrují hluboko a nízko a rychlost a vzrušení kmitají vysoko a prýští kolem sebe světlo. Když maluji, skládám písničky nebo tetuju, potřebuju mít v sobě načerpanou inspiraci ve veškeré škále vibrací. Ve svojí tvorbě potřebuji cítit oba extrémy, abych výsledek svojí práce dokázala sama považovat za úplný. Někdy nacházím inspiraci i v naprostém emočním vyčerpání, jindy na vrcholu energie. Dokud koukám očima místo srdce a dokud přemýšlím hlavou místo naslouchání svojí intuici, tak múzy čekají. Čekají na to, až to celé prokouknu a zpřítomním se. Když se tak stane a jsem znovu jen “teď”, pak opět krásně tančí a zpívají.

Stalo se někdy, že jste měla tvůrčí krizi? Bylo období, kdy jste nebyla schopna vůbec nic vytvořit? 

Ano, stává se mi to v několika měsíčních intervalech. Někdy intenzivněji, někdy míň. Někdy krize trvá krátce, někdy poměrně dlouhou dobu. Něco se mi na tom líbí, ale je to vyčerpávající. Žiju v pocitu prázdnoty, kdy je moje tvůrčí síla věnovaná každodenním činnostem, a na tvorbu už mi pak nezbývá. Opět jsme u toho prázdného prostoru, který je důležitý při přechodech mezi jednotlivými obdobími a vytváří příležitost pro to, aby přišlo něco nového.

Kdy většinou u vás takové prázdno nastane? 

Většinou je to v okamžiku vyčerpání, kdy mám moc práce, nerovnováhu ve vztazích anebo když dlouho přehlížím něco, co jen nechci vidět, ale vlastně o tom vím. Pak se stáhnu do sebe a dopřeju si ticho a čas, abych rozvířené myšlenky uklidnila a vše si v hlavě urovnala. Až pak teprve můžu znovu započít proces čerpání inspirace, která může číhat všude. Až potom ji dokážu přetvořit v něco, co dokážou vidět nebo vnímat i ostatní bytosti.

Jakým způsobem vlastně odpočíváte? Řekla byste někdy o sobě, že jste líná?

Jsem noční tvor. Ožívat začínám třeba kolem desáté hodiny večer. Spánek potřebuji jak kdy, to jsou taky různá období. Někdy spím hodně a miluju to a jindy to skoro nepotřebuji. A je fakt, že miluju i líné dny.
Umím to a určitě to neberu negativně. Dřív jsem měla tendenci si to vyčítat a odpočívat jsem spíš vůbec neuměla. To většinou vedlo k psychosomatickým projevům v rovině těla a k nemocem.

Léna Brauner (28)

Malířka, ilustrátorka, tatérka a zpěvačka. Navštěvovala waldorfské lyceum, ale studium nedokončila. Od šestnácti se živí prodejem svých obrazů. Má za sebou několik pouličních výstav v zahraničí, například v Londýně či v New Yorku. Ilustruje také knihy, populární jsou i její obrázky, které kreslí do talířků ze zbytků čokoládových dortů. Natáčí svoji první sólovou desku. Jejím partnerem je Petr Pufler, light designér známý pod pseudonymem Světlonoš. (zdroj: iDnes)

Když si vědomě nedokážeme odpočinout, podvědomí se postará o to, abychom prostě museli. Jenže to si pak už ani moc neužijeme. Válet se jen tak je něco o dost jiného než se pak válet s horečkou nebo se zlomeninou. Takže tímto se hrdě hlásím k tomu, že už odpočívat umím, a občas si i dovolím být líná. A neberu to jako nudu, protože nuda je dost pejorativní slovo, které je společností vnímáno spíš negativně. Spíš bych to trošku s nadsázkou nazvala "neproduktivním obdobím, které nám umožní vnímání procesu v širším kontextu". 

Jedním z témat tohoto archetypu je také "skok do prázdna". Okamžik, kdy se vzdáváme něčeho starého, ale na obzoru ještě není vidět nic nového. Skočila jste takhle někdy? 

S touto otázkou se mi hned asociovala maturita. Nechtěla jsem ji, a tak ji nemám. Tehdy to bylo velké rozhodnutí, ale poslechla jsem navzdory mínění okolí svoji intuici a doteď jsem za to moc ráda. Jasně že chvilku jsem tím prázdným prostorem letěla.

Ale celou dobu jsem si uvědomovala, že jsem skočila sama a ze svobodného rozhodnutí. Až pak začaly na povrch vyplouvat různé souvislosti a po čase se dostavil pocit štěstí a radosti. Tímto nechci nikoho odrazovat od studia a vzdělávání. Ale moje cesta tehdy vedla jinudy.

Související…

Gabriela Partyšová: V nejtěžších chvílích musí člověk máknout hlavně sám na sobě
Milada Kadeřábková

foto: Ivy E. Morwen a Profimedia, zdroj: Léna Brauner

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...