Dostali jste se na svou vysněnou školu. Nebo vás konečně poslali na stáž, po které jste toužili. Nebo jste si splnili sen a odjeli jste cestovat na vlastní pěst. Všechno bylo skvělé, byli jste nadšení a právě tady jste viděli budoucí úspěch, nezávislost a pocit, že žijete svůj sen.
Po nějaké době ale sedíte v cizím pokoji, je ticho, všechno funguje – a vás svírá pocit, že sem nepatříte. Ve stesku po domově se odráží obavy spojené s absencí známého prostředí, lidí nebo domácích mazlíčků, se změnou zaběhlé rutiny nebo s nedostatkem emoční podpory v prostředí novém. Nepohodlí, pobyt v (dočasně) „nekomfortní zóně“ může mít na člověka jak emocionální, tak fyzické dopady. Co přesně se v našem těle a mysli děje?
Mozek v sebeobraně
Je naprosto normální, že nám chybí prostředí, kde se cítíme dobře a bezpečně. Podle Patrice Le Goyové, psycholožky a profesorky na Chicago School of Professional Psychology, je ale stesk po domově dobrým znamením: v průběhu vyrovnávání se s aktuálními pocity a nároky, které na nás změna prostředí klade, totiž můžeme vycházet z faktu, že máme stabilní, láskyplné a pečující zázemí. Problém nastává ve chvíli, když stesk po domově přetrvává dlouhodobě.
Parasympatický nervový systém obvykle tísňové signály vyrovnává, ve zvýšených stavech úzkosti nebo stresu je ale ochromen a spustí krizovou reakci podle Cannonovy teorie: útěk nebo boj.
„Když se nám stýská po domově, může to občas mít mírné následky na naše emocionální a duševní zdraví,“ řekla Le Goyová. „Pokud však s nimi nebudeme pracovat a nedokážeme se s nimi vnitřně vyrovnat, mohou vést až k pocitům úzkosti, izolace a deprese.“ Každému, kdo pociťuje silnou izolaci nebo úzkost, proto Le Goyová doporučuje zvážit vyhledání odborné pomoci, nebo jako „první pomoc“ se alespoň svěřit nezaujaté osobě, které důvěřuje.
Zbloudilý bloudivý nerv
Chronický pocit stesku po domově může v lidech vyvolat beztvarý pocit prázdnoty a touhu vrátit se tam, kde se cítí bezpečně. Objevují-li se tyto pocity izolace a osamělosti opakovaně, ovlivňují jejich nervus vagus, který je interpretuje jako ohrožení, a spustí defenzivní reakci.
„Chronické pocity osamělosti, izolace a strachu mohou vést ke stavu, kdy je nervový systém přetížen, a člověk uvízne v režimu zamrznutí,“ říká Avigail Levová, licencovaná klinická psycholožka ze San Franciska. „Člověk se v důsledku toho cítí otupělý, apatický, nemotivovaný a odpojený.“
Cannonova teorie v praxi
Stesk po domově se často projevuje tělesnými příznaky, mezi něž patří mimo jiné vnitřní nervozita, zrychlený tep, potíže s usínáním nebo udržením se ve spánku, bolesti hlavy, „duševní mlha“ a nejasná bolest na hrudi. Podle neurologa Daniela Rifkina jsou tyto příznaky podobné těm, které důvěrně znají truchlící lidé.
Nejdůležitější je trénovat soucit se sebou samým: cílem je zůstat v přítomnosti a jemně se přizpůsobit nové zkušenosti s vědomím, že adaptace na ni může nějakou dobu trvat.
„Je to způsobeno abnormálními tísňovými signály, pocházejícími z amygdaly,“ uvedl. „Tyto signály spustí produkci adrenalinu v nadledvinkách. Parasympatický nervový systém je obvykle vyrovnává, ve zvýšených stavech úzkosti nebo stresu je ale ochromen a spustí krizovou reakci podle Cannonovy teorie: útěk nebo boj.“
Jedním ze způsobů, jak tuto nerovnováhu řešit, je každodenní cvičení, jóga, meditace nebo jakýkoliv pohyb, který část přebytečného adrenalinu uvolní. Nedaří-li se zvládnout tyto stavy svépomocí, Rifkin doporučuje medikaci, ovšem výhradně po konzultaci s odborníkem.
Prostě zpomalte
Dalším fyzickým příznakem stesku po domově jsou parestezie – necitlivost nebo brnění prstů na nohou či rukou, nebo dokonce i kolem rtů. Podle Rifkina jsou tyto pocity důsledkem nadměrného dýchání – hyperventilace. „V takovém případě dojde k prudkému poklesu hladiny oxidu uhličitého v těle, což vede ke stažení cév, které zásobují mozek krví,“ vysvětlil.
Pokud si tohoto problému všimnete, zkuste se trochu nadechnout. Pomoci může například takzvané „dýchání do krabičky“, které spočívá v tom, že se čtyři sekundy nadechujete, na čtyři sekundy zadržíte dech, čtyři sekundy vydechujete a na čtyři nádechy opět zadržíte dech. Anebo jakákoli jiná dechová technika, díky které se dokážete uvolnit.
Samo se to nevyřeší
Biologické procesy v těle jsou produktem tisíců let evoluce, například produkce adrenalinu nebo hyperventilace, tedy jen tak sama od sebe neodezní. Zvládnout nepříjemné průvodní jevy odloučení od známého, bezpečného prostředí tedy bude vyžadovat určitou míru vlastní aktivity, vědomého úsilí.
Reklama
„Zkuste se zapojit do studentských klubů nebo přidružených skupin, buďte otevřenější pracovním přátelstvím, nebo pokud jste se přestěhovali do nové země, spojte se s lidmi v podobné situaci,“ radí De Goyová. „Nejde o to lidi z původního prostředí nahradit, ale rozšířit své vztahy a pozitivní vazby.“
Spojení s domovem může mít také podobu předmětů nebo fotografií, které vám jej připomenou kdykoliv, kdy to budete potřebovat. Podle Avigail Levové je nejdůležitější trénovat soucit se sebou samým: cílem je zůstat v přítomnosti a jemně se přizpůsobit nové zkušenosti s vědomím, že adaptace na ni může nějakou dobu trvat. A že je to naprosto normální.
foto: Shutterstock , zdroj: Huffington Post
