fbpx

Kevin V. Ton už více než čtvrtstoletí vyráží do pražských ulic, aby se s fotoaparátem dostal blíž k osudům bezdomovců. A autentické snímky lidí, kteří žijí na okraji, sbírá i z dalších evropských měst

Zveřejněno: 16. 6. 2020

Za své fotografie získal asi desítku ocenění. Fotí zásadně černobíle, především lidi, hlavně lidi v pražských ulicích a asi nejradši ty, kteří v pražských ulicích žijí. Kevin V. Ton je v Praze pojem mezi fotografy i mezi lidmi bez domova.

S Kevinem se známe už drahně let. Od začátku mě přitahovala jeho energie a hodně invenční přístup, které vkládá do každé své fotografie. Vždycky jsme si hodně povídali, ale nikdy jsem ho nezažila s foťákem v ruce v akci. Díky nebo kvůli tomuto rozhovoru jsme se s Kevinem vybrali na Florenc, kde jsme se snažili být co nejvíc neviditelní. Kevin fotil lidi v ulicích a já Kevina, jak fotí.

Znám tě už nějakou dobu a nikdy jsem se tě nezeptala na historii tvého jména, které je dost specifické...

Původně to byla přezdívka, se kterou na přelomu osmdesátých a devadesátých let přišla moje žena se svými kamarádkami. To bylo na jednom mejdanu. Nějak se uchytila a od té doby ji používám. Nejdříve fungovala jako novinářský pseudonym a pak i zoficiálněla.  

Takže se přezdívka nakonec dostala do občanky?

Do všech papírů. Musel jsem tu přezdívku zlegalizovat, protože mě všichni znali jako Kevina. A hlavně jsem měl problémy s poštou. Pošťáci mi odmítali doručovat zásilky třeba ze zahraničí, které všichni známí nadepisovali Kevin. Takže mi nic jiného nezbývalo než se formálně přejmenovat.

Tvé fotky z pražských ulic zachytávají příběhy různých lidí, častokrát žijících na okraji společnosti. Co tě k tomu inspirovalo?

Koncem osmdesátých let se mi do rukou dostala knížka od Daniely Mrázkové Příběh fotografie, ve které jsem pro sebe objevil svět dokumentární, sociální a pouliční fotografie. Hned jak jsem ty snímky viděl, tak mi bylo jasné, že mě už žádná jiná fotografie nezajímá.

Na některých, zejména turistických místech hrají lidé divadlo, které ani nechceš. V takovém případě tam prostě nefotím.

Nějakou chvíli trvalo, než jsem se k tomuto typu fotografie dopracoval, ale dá se říct, že od začátku devadesátých let takhle fotím každý den. Tématu lidí bez domova jsem se konkrétně začal věnovat v roce 1993. Poflakoval jsem se po Palmovce a jenom tak se zašel podívat pod Libeňský most. Seznámil jsem se tam s chlápkem, který byl propuštěný z basy, a jeho holkou.

Čekali na někoho, kdo jim odtáhne maringotku, v které bydleli. Já jsem za nimi chodil, povídal si s nimi a fotil je. Vždy večer jsem pak sedl na motorku a letěl domů vyvolat filmy a nazvětšovat fotky, které jsem jim hned na druhý den přivezl. Takhle jsem to dělal několik dní. Jednou se mi stalo, že jsem se u nich nemohl zastavit, a když jsem se po několika dnech vrátil pod most, už tam nebyli.

A nevíš, co se s nimi stalo?

V té době nebyly žádné mobily ani internet, takže vůbec nevím, kam šli a jaký byl jejich další osud. Ale shodou náhod jsem při povodních v roce 2002, které mi zničily téměř celý archiv, nepřišel o negativ z prvního dne focení pod Libeňským mostem. Svým studentům tuhle fotku nostalgicky ukazuji jako jednu z mých prvních prací.

Jak tihle lidé bez domova reagují na to, když je fotíš? Lidé byli kdysi rádi, když je někdo vyfotografoval, ale dnes máme GDPR, internet, mobilní telefony a lidé v ulicích se často fotit odmítají.

Je pravda, že se to hodně změnilo. Spousta mých kolegů, pouličních fotografů, vypráví, že naráží při focení na různé problémy, které kdysi neexistovaly. Mně se to naštěstí neděje. Nikdy jsem zatím neměl problém někoho vyfotit a ani jsem se nesetkal s odmítnutím, nebo snad dokonce agresí.

Není to náhodou díky tvému jménu? Říká se, že když si změníš jméno, změníš si i svůj osud.

Kdo ví? Každý říká, že jsem na ulici neviditelný, což je zajímavé, protože měřím téměř dva metry. Ale asi na tom něco bude. Hodně současných fotografů přistupuje k pouliční fotografii jako k safari nebo k lovu. Já nemám ambice být lovcem. Jenom chodím kolem a občas zaznamenám obrázek, který si odnesu. Nemám v sobě negativní energii ani strach, které lidi vycítí už z dálky. Ono se to nezdá, ale je to tak.

03 kevin v ton 2016

Když chcete získat opravdové fotografie, musíte najít místa, kde lidi nehrají, kde jsou sami sebou, říká Kevin V. Ton


Možná proto má spousta fotografů problémy s focením na ulici. Mají v sobě útočnost lovce nebo se bojí, chybí jim pokora a empatie. Další věcí je samotný přístup k focení. Na fotografických kurzech, které dělám, se studenti často ptají: „Jak mám fotit, abych někoho vyfotil zblízka?“ Snažím se jim vysvětlit, že vyfotit někoho zblízka není cíl fotografa. Není podstatné, zda je ten člověk zblízka nebo zdálky. Důležitý je moment, obsah a emoce.

Tedy i nějaký příběh.

Třeba i příběh. Nestačí k někomu přijít a strčit mu objektiv pod nos.

Jak ale reaguje na tvé fotky publikum? Lidé denně procházejí kolem bezdomovců, kteří jsou pro ně neviditelní nebo jim spíš vadí, a najednou je o nich výstava nebo knížka.

S touhle tématikou jsem měl už několik výstav. Když se lidé dívají na moje snímky, mají k nim spousty dotazů. Mnozí se ptají, jak je možné, že někdo uprostřed Prahy žije tímhle způsobem života. Chápu je, protože lidi prostě žijí ve svých bublinách. Žijí ve svých světech a snaží se většinou ignorovat všechno, co by mohlo narušit jejich komfortní zónu. To, co jsou maximálně schopni udělat, je dát žebrákovi peníze. Ale i když mu je dávají, většinou přemýšlí o tom, jestli ty peníze ten žebrák propije, nebo se za ně nají.

Rozhodují vlastně za něj, co s těmi penězi bude, místo toho, aby je dali bezpodmínečně. Na toto téma dělám i občasné přednášky. Lidi jsou zaskočeni statistikami. Třeba v Praze žije více než deset tisíc lidí bez střechy nad hlavou.

Ty ale lidi bez domova nefotíš jen v Praze...

Ať chci nebo nechci, ať jsem kdekoliv, pokaždé narazím na nějaké lidi z okraje společnosti. Nedávno jsem byl v Oděse a viděl tam polorozpadlý dvůr. Bylo mi jasný, že tam někdo bydlí. Vlezl jsem tam a seznámil se s místním bezdomovcem. Byl to docela milý chlapík. Lidi z okraje společnosti, se kterými se setkávám, jsou celkem fajn. Většina běžných lidí má však v hlavě se slovem bezdomovec spojených těch pár „smradlavých bezdomovců v tramvaji“, ale je to jenom zlomek těch, kteří tvoří takzvanou skupinu lidí bez domova. Někteří z nich žijí na ulici dobrovolně. Znám mladé pankáče, kteří takhle žijí, ale bohužel v té ulici uvízli, pohltila je.  

Na základě čeho vybíráš témata a hrdiny pro své fotky?

Dlouhodobě sleduji několik partiček lidí, kteří na ulici žijí. Zajímám se právě třeba o ty pankáče, kteří takhle žijí záměrně. Nějakým způsobem je však styl života, pro který se rozhodli, zlomil a už nejsou schopni se vrátit zpět. Většinou. Na fotkách je vidět, jak postupně upadají. Za tu dobu jsem zažil i dost těch, co odešli na věčnost.

Ono se to nezdá, ale úmrtnost v ulicích je ohromná. Píše se o tom spíš jenom v zimě, kdy v novinách narážíte na obrovské titulky, že někde umrzl bezdomovec. Lidé ale odcházejí v průběhu celého roku, bezdomovci nejčastěji na celkové selhání organizmu. Na druhou stranu jsem se v téhle společnosti dostal i k focení svatby. Tihle dva mě požádali, abych jim nafotil svatbu. (Kevin mi podává malou fotoknížku z limitované edice fotografické skupiny Verum Photo, ve které je zdokumentovaná svatba bezdomovců, pozn. autorky.)

Jsi s nimi pořád v kontaktu?

Ano, ale hodně věcí se změnilo. Ta holčina byla mezitím v kriminále a teď je zas v kriminále její manžel. Myslím, že se rozvádějí. Z fotografií lidí žijících na ulici teď připravuji knihu, ale pořád mám pocit, že mám ještě dál fotit, tak fotím.

Když fotíš, jsi jenom pozorovatel, nebo se stáváš součástí komunity, kterou dokumentuješ?

Pokouším se do toho procesu vůbec nezasahovat. V momentě, když začnu nošením věcí, peněz nebo čehokoliv, tak ten svět přestane být autentický. Snažím se být neviditelný, ale to neznamená, že jsem bez citů. Když se u mě nasbírá třeba nějaké oblečení, tak ho rád věnuji těm, kteří ho dál využijí. Nejedná se však o výměnný obchod. Když fotografuju, snažím se nenarušovat situaci. Někdy se stane, že si jenom povídáme a foťák jde stranou. Obecně se snažím zachytávat opravdovost.

04 kevin v ton 2017

Na fotkách je důležitý moment, obsah a emoce, říká Kevin V. Ton


Moje fotografie je živá a nearanžovaná, takový druh fotografie se mi obecně líbí. Snímek by měl vypovídat nejenom o tom, co zachytává, ale zároveň by měl mluvit i o autorovi a jeho pocitech. Tím, že se do procesu fotografování nezasahuje a hotová fotka se ani dál nemanipuluje nebo neretušuje, tak je autentická z obou stran. Dělám to tak celý život, protože to tak cítím. Se svými fotografickými kolegy, kteří také dělají tuhle fotografii, jsme založili skupinu Verum Photo. Verum znamená pravda. Navazujeme na odkazy fotografů, kteří si nepotřebovali vymýšlet a konstruovat, zachycují to, co cítí. Fotografie není nikdy objektivní. Vždycky se v ní promítne její autor. To, co fotí, na sebe nechá působit a pak to skrze sebe, své vlastní já dostane do obrazu.  

Kde se ti fotí nejlépe?

Předtím, než začnu pracovat na nějakém tématu, tak si k němu dohledám co nejvíc informací. V momentě, když začínám fotit, snažím se zcela vypnout mozek a nechávám na sebe všechno působit. Je to taková hra bez přemýšlení. Tvorba. Potřebuju tvořit. A když to skončí, opět zapnu rozum, abych obrázky, které si přivezu domů, poskládal tak, aby vypovídaly co nejvěrněji o tom, co cítím a co vlastně chci říct. Nemohu tedy říct, že by se mi někde fotilo vyloženě špatně. Fakt ale je, že na některých, zejména turistických místech hrají lidé divadlo, které ani nechceš. V takovém případě tam prostě nefotím.

KEVIN V. TON (1966)

Nezávislý oceňovaný český fotograf, který žije a sám také zaznamenává život v Praze. Zaměřuje se na černobílou dokumentární fotografii, pracuje zejména na časosběrných projektech a dokumentech. Pouliční fotografii se věnuje od 901. let. Získal řadu prestižních fotografických cen. Několikrát získal ocenění Czech Press Photo, v Praze měl několik samostatných výstav a po celé republice vystavuje i v projektech spolu s dalšími fotografy.

Když chcete získat opravdové fotografie, musíte najít místa, kde lidi nehrají, kde jsou sami sebou. Docela dobře funguje, když nějaký čas zůstanete na jednom konkrétním místě. Přestanete být rušivým elementem, lidé si na vás zvyknou a přestanou se přetvařovat. Všude se dá fotit, ale ne všude stejným způsobem. Rád fotím spíš na starších místech s ošuntělými kulisami. Dobře se mi fotí v Berlíně, Kišiněvu, Tiraspolu, v Oděse a pochopitelně v Praze. Tu miluji. V pražských ulicích fotím v podstatě denně, pokud teda nejsem někde na cestách.  

Máš své oblíbené pražské lokace?

Mám rád místa, která jsou živá a proudí na nich hodně lidí. Vyhýbám se turistickým zónám, i když jsou bohaté na hezké fotogenické kulisy. Snažím se najít prostředí, kde žijí domorodci. Skvěle se fotí třeba na Andělu, Florenci nebo Pavláku.

foto: Kevin V. Ton a Natalie A. Rollko, zdroj: Kevin V. Ton

Galerie

Tipy redakce

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu vytváříme sami

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu vytváříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Zvítězí teorie spiknutí?

Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Zvítězí teorie spiknutí?

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.