Když se řekne kouzelník, většině z nás se asi vybaví rádoby vtipný pán, který tahá králíky z klobouku. Michal Nesveda ale do klasického kýčovitého světa kouzel nějak nezapadá. Sám o sobě říká, že je hlavně mentalista a iluzionista. „Používám podobné techniky jako třeba Derren Brown, tedy psychologii, sugesci, hypnózu i herectví,“ vysvětlil mi na úvod, když jsme se sešli v útulné kavárně divadla Pod Palmovkou, aby trochu poodhalil tajemnou roušku světa kouzel.
Hned na úvod jsem Michala poprosila, ať mi nějaký trik předvede, a samozřejmě přitom tajně doufala, že se nenechám nachytat. Dostala jsem balíček několika karet a z něj si měla tak, aby to neviděl, jednu vybranou vložit do dlaní. „Teď zavři oči a natáhni spojené ruce před sebe,“ navigoval mě Michal. „Představ si dveře, které se pomalu otevírají. Vidíš za nimi ten znak?“ Za dveřmi jsem skutečně viděla moře a vlnky přesně jako na obrázku, který jsem si před chvílí vytáhla. Přikyvuji tedy, že ano. „Pak už asi vím, co na té kartě je,“ usmívá se sebejistě Michal. Samozřejmě se trefuje.
Přestože jsem se v kavárně a pak i doma snažila (dokonce i za pomoci Googlu) kouzlo odhalit, bohužel se nezadařilo. Michal mi samozřejmě jako správný kouzelník taky nic neprozradil. Zato jsme si ale příjemně popovídali o hypnóze, splněných snech, největším strachu kouzelníků i jeho novém představení Továrna na zázraky, které bude mít premiéru 6. ledna 2020 právě v divadle Pod Palmovkou.
Pamatuješ, s jakým kouzlem jsi začínal?
Když jsem začínal jezdit na kouzelnické soutěže, ještě jsem nevěděl, co všechno je k mání. Takže jsem začínal s takovým kýčovitým kouzlem s péřovými barevnými prachovkami. Ale to už dlouho nedělám.
Bylo pro tebe těžké se kouzla ze začátku učit?
Ani ne. Těmhle kouzlům se říká „samochodičky“, protože to jde samo. Žádné speciální nadání na ně není potřeba. Jsou to rekvizity, které nějak fungují, a ty je jen předvedeš.
Říkal jsi, že používáš i hypnózu...
No, právě třeba Derren Brown tvrdí, že v hypnóze jsme kdykoli, když děláme něco rutinního. Když prostě najedeme na nějaký svůj naučený program, moc nepřemýšlíme a fungujeme automaticky. Většina lidí si asi myslí, že při hypnóze padnou na záda a neproberou se, dokud nebudu chtít. Ale tak to nevypadá. Já jen nastavím nějaké mantinely, ve kterých by ses měla nějak začít chovat.
I tak to zní dost děsivě. V jednom pořadu jsem viděla, že kouzelník dokázal sugescí způsobit, že medik ztratil cit v ruce a sám si ji potom propíchl jehlou. Tohle taky děláš?
Ne, tohle ne. Ze zásady nedělám s diváky nebezpečné věci, to bych si nedovolil. Už proto, že jsem viděl spoustu nepodařených kouzel.
Jako mentalista musíš mít asi hodně dobrý odhad na lidi. To se dá použít i v běžném životě, ne?
Je fakt, že nedávno jsem takhle překvapil sestru mé produkční, když jsme spolu slavili narozeniny a hráli stolní hry. Při jedné šlo o to odhalit druhého při lži. A já vím, že existují určité psychologické způsoby, jak to udělat.
Je zajímavé, že znám spoustu lidí, kteří tvrdí, že se nudí. Já pak, když pořád poznávám nové lidi a světy, tohle vůbec nechápu.
Nefunguje to samozřejmě na sto procent, ale s určitou přípravou to jde poměrně dobře. Nejdřív člověka necháš zalhat a už můžeš pozorovat podle reakce v obličeji, co třeba dělá s očima, jakou používá grimasu. Potom je to odhalení mnohem jednodušší.
Máš nějaký kouzelnický vzor?
Hodně mě baví právě Derren Brown a potom mám rád i Davida Copperfielda. Líbí se mi, když je show hodně promakaná. V tom jsem se od Copperfielda hodně naučil. Ale mám od něj i další psychologické triky. Když jsem měl třeba své první celovečerní představení, byl trochu problém, že se divákům moc nechtělo na jeviště. On s tím ale nikdy problém nemíval, tak jsem od něj odpozoroval, co funguje. Například, že v uličce čeká uvaděčka, která daného „dobrovolníka„ dovede na jeviště, nebo že se nerozsvítí v celém sále, ale světlo se zaměří jen na jednoho člověka.
Vlastně moc nechápu, proč lidé na představení nechtějí chodit na jeviště. Tady bych měl asi taky zmínit, že já divačky nepřeřezávám ani nic podobného. A taky už jsem se naučil lidi před publikem neshazovat, přestože je to většinou vděčné a obecenstvo to baví.
Když se díváš na nějaké cizí kouzelnické představení, jsou ještě pořád věci, které nevíš, jak se dělají?
Jo, to se stává. A myslím, že kdyby ti nějaký kouzelník tvrdil, že ne, tak kecá. Protože člověk se pořád učí nové věci. I když kouzelnických principů jako takových je strašně málo. Dá se něco objevit, zmizet, levitovat, předpovědět nebo proměnit.
Jakmile to pak ale zamícháš, napoprvé to nemá šanci většina lidí prohlédnout. Ani já jako kouzelník. Každopádně už znám určité základy, takže samozřejmě vidím víc než běžný divák. Ale třeba u Darrena Browna jsem víckrát překvapený, než když koukám na někoho, koho vlastně moc nesleduju.
V lednu budeš mít premiéru nového vystoupení Továrna na zázraky. Na čem závisí to, jestli se všechno podaří, jak má?
Popravdě, ani nevím. Oproti prvnímu velkému představení se snažím dělat všechno jinak. Je to úplně jiný recept a sám jsem zvědavý, jestli bude fungovat. Tentokrát jsme totiž propojili mentalistická kouzla s „velkými“ iluzemi, které tam ale mají svůj smysl.
Například?
Například únik z tisícilitrové nádrže po vzoru Harryho Houdiniho. Celé představení je podle knížky, která se jmenuje Mozek – továrna na zázraky. A ta je vlastně o tom, jak si jako kouzelník mám poradit se stresem, že se něco nepovede. Celá jedna kapitola je právě o strachu, který se snažím v té nádrži překonat. Protože, upřímně, to není nic, co bych si užíval. Naopak se na to hodně připravuju, abych to zvládl.
Jak se třeba připravuješ?
Jak přesně, to ti popisovat nechci, protože čím míň toho víš, tím zajímavější pro tebe bude to, co uvidíš v představení. Můžu ti ale prozradit, že každá minuta představení je několik měsíců příprav a tréninku.
Takže je to nebezpečné?
Je. Ale celé to stojí vlastně na tom, abys dala mozku signál, že to jde. Je třeba hrozně zajímavý, že přestože si to člověk na suchu vyzkouší a ví, že bez dechu vydrží poměrně dlouhou dobu, tak v té vodě mu pak mozek stejně pořád hází negaci. Jako: „Co to děláš? Radši vylez!“ Takže je to hodně o přesvědčování sama sebe, že se to dá vydržet. Že to vlastně musíš vydržet. Co se týká samotného představení, máme zápletku udělanou tak, že jsem spoutaný a do nádrže je vysypáno asi dvě stě klíčů, plus ty, které potřebuju k odemknutí. Základ je tedy v tom najít ty správné klíče.
Mluvil jsi o strachu a stresu, že se kouzlo nepovede. Jak tyhle pocity zvládáš?
Teď už celkem dobře. Mimo jiné mi pomohlo, že už v pubertě mě oslovila jedna francouzská nezisková organizace. S nimi jsem mohl cestovat a okouzlovat děti, které měly různé vážné zdravotní problémy. Tehdy mi bylo šestnáct a dodneška si říkám, že to od nich byla velká odvaha. Bylo to pro mě totiž hodně nové. Máš na jednu stranu radost, že třeba na chvíli děti i jejich rodiče na všechno zapomenou, na druhou stranu pro mě bylo dost těžké se sžít s tím, že já tam „dělám kraviny“ a jakoby je obírám o čas. I když to vlastně tak vůbec nebylo. Ale kvůli tomu jsem toho nakonec nechal. Každopádně jsem za to dost vděčný, protože mi to dalo jiný pohled na věci. Když vidíš, co všechno se může lidem stát, už tě nějaké nepovedené kouzlo z míry nevyvede.
V upoutávce na tvoje představení píšete, že současný svět má jen málo společného s tím, co se děje před námi, že daleko víc záleží na tom, co se děje v naší hlavě. Můžeš to trochu rozebrat?
Já si myslím, že to, co si myslíme o světě a jak k tomu přistupujeme, pak nakonec před sebou i vidíme. Někde jsem dokonce slyšel, že oči nejsou jen pozorovatelé, ale i projektory. Kouzla jsou pro to vlastně dobrý důkaz. Když dám divákovi nějakou představu, už se jí pak drží. A funguje to tak třeba i s reklamou, při našem rozhodování o nákupu… Vlastně při všem. Člověk někdy sám sebe dokáže zmanipulovat, jen aby se potěšil.
Michal Nesveda (1995)
Vystudoval střední školu se zaměřením na produkci. Už od dětství ale věděl, že se stane kouzelníkem. Nejprve se připravoval jako samouk, v roce 2005 měl své první veřejné vystoupení a následně začal navštěvovat kouzelnické kurzy v Divadle kouzel Praha. Od té doby absolvoval desítky kouzelnických představení a zkušenosti získával nejen po Evropě, ale i v Japonsku a v Las Vegas v USA, kde se učil od největších světových kouzelníků. Kromě mnoha ocenění má za sebou i několik úspěšných představení, konkrétně Adams Family, Alice in Wonderland a své první celovečerní představení Nekonečno snů. V lednu 2020 proběhne v Praze premiéra dalšího představení s názvem Továrna na zázraky.
Pamatuju si, že když jsem byl v devatenácti poprvé na Copperfieldovi, přistihl jsem se, že když vyprávěl o mimozemšťanovi, kterého našel v garáži, taky jsem mu to alespoň pár minut dokázal věřit. Jen proto, abych opravdu zažil to kouzlo. Myslím, že každý rád věří, jen pro to potřebuje dostat nějaký „důkaz“. Ale co to konkrétně bude, má každý posunuté někde jinde.
Během představení také prý lidem plníš sny. Jaký největší sen sis díky kouzelnictví splnil ty?
Můj největší sen asi bylo to kouzelnictví samotné, a to se mi splnilo. A pak mě hrozně baví poznávat nové lidi, kteří se o něco zajímají a hodně o tom vědí. Právě díky kouzelnictví jsem hodně takových potkal a pořád potkávám, když vystupuju na různých oslavách a večírcích. Taky jsem dost cestoval. Byl jsem třeba v Japonsku, v Americe. Vždycky jsem přes sociální sítě napsal nějakému kouzelníkovi, pak jsme se sešli a vyměnili si zkušenosti. To jsem si taky hodně užíval. Je zajímavé, že znám spoustu lidí, kteří tvrdí, že se nudí. Já pak, když pořád poznávám nové lidi a světy, tohle vůbec nechápu. Je toho tady tolik zajímavého.
A nějaké přání nebo sen do budoucna ještě máš?
Mně by třeba strašně usnadnilo život, kdyby lidé neviděli problémy ve věcech, ve kterých vlastně nejsou, a my si je tam jen projektujeme. Aby všichni lidé přestali najednou hrotit zbytečnosti. Kdyby se to povedlo, bylo by to nejlepší kouzlo.
Reklama
foto: Archiv Michala Nesvedy, zdroj: Michal Nesveda