Pátek Karla Křivana: Proč jsme zachmuřenější než tento způsob podzimu

Nemám rád podzim. To jsem tedy pěkně začal text, který má být o tom, že jsme zbytečně zachmuřelí v této zemi. Takže znova. Praha je na podzim nejpůsobivější. Není totiž uměním být krásné město na jaře či v létě. Ale teprve v pochmurných podzimních plískanicích, kdy vše je v různých odstínech šedi a jen tu tam probleskne chladný lesk řeky či barevnost spadlého listí, vynikne magie Prahy tak, jak ji kouzelně vystihl třeba takový Gustav Meyrink.

Letos se navíc podzim snaží být příjemným obdobím i pro kavárenského povaleče, pro kterého snesitelná část roku končí se zmizením zahrádek. Tentokrát jsou na konci října stále na svém místě a jeden z nich může za laskavého působení hřejivého sluníčka sledovat cvrkot na ulici. A říkat si, proč ti lidé jsou tak zachmuření.

Hrůza na kolejích

Vůbec nechci podceňovat vážnou situaci mnohých. Ale ona česká všudypřítomná předna*ranost mě přestává bavit. Tak třeba ve středu... Opravují se koleje na Karlově náměstí. Pro rozumně pohyblivé lidi to znamená pár minut chůze pěšky nebo si počkat na jinou tramvaj a objet to. Leč vystupování se samozřejmě neobešlo bez rozhořčeného nadávání ve smyslu, jaká je to hrůza dneska ta pražská doprava.

Důležitá vlastnost, která rozhoduje o vítězích, se jmenuje odolnost.

Tedy slovo hrůza je náhražka za opravdu používaný lidový výraz pro nepořádek či veřejný dům. Byla by to taková obyčejná komunální historka, kdyby nezapadala do celkového nastavení lidí alespoň tak, jak je může pozorovatel sledovat na ulici, v obchodech, hospodách, kadeřnictvích či městské dopravě.

Až budeme pod tlakem

Je zvláštní, jak na nás nehezké zprávy ze světa nepůsobí edukativně. Člověk by myslel, že nám dojde, jak většina z nás žije pohodlné životy, které možná budou chvíli trochu obtížnější, ale s nesnázemi, které musí řešit nedaleko od nás, se to nedá srovnat. Důležitá vlastnost, která rozhoduje o vítězích, se jmenuje odolnost. Optimistovi ve mně se chce věřit, že až pod skutečným tlakem by se projevila naše pravá tvář či spíše podstata.

Působíme jako dosti rozmazlení, kapku líní, trošku sobečtí obyvatelé periférie nejbohatší části Země. Jenže jak ta periférie neleží na okraji, jak by se slušelo, ale uprostřed „své“ části světa, tudíž, i když se tomu mnozí brání, pro lidi činorodé a odvážné není problém odtud vést vcelku zajímavý a užitečný život.

Čechy jsou taková želva uprostřed Evropy, která věří, že přežije, když schová hlavu a nožky pod krunýř. Zajímavé je, že tomu stále věříme, i když opakované neblahé zkušenosti z doby dávné i nedávné dokázaly, že nečinnost není cesta a žádný vlastní krunýř nemáme. Ale lidé rádi věří iluzi, je-li příjemnější než skutečnost.

Život jako soupeř

Dosavadní velmi působivý způsob pražského podzimu nesouzní s naladěním mnoha Pražáků. Na venkově je to prý ještě horší. Hraběcí rady mnoha chytrých hlav bez sociálního citu, které v obleku dražším, než je měsíční příjem většiny lidí, mudrují, kterak jsme si žili nad poměry, atmosféře nepomáhají. Podrážděná nálada mnoha lidí je ale přehnaná také. Život není servisní organizace pro naše pohodlí. Je to spíš něco, co zkouší, kolik toho vydržíme.

Je to soupeř, který se může změnit v nepřítele, ale i kámoše. K mnoha lidem nyní není zrovna přívětivý. Ale je to zatím dobrý, jak říká ten chlapík, když míjí padesáté patro, když padá z mrakodrapu. A už se neříká, že to byl Batman a že se mu tedy nakonec nic nestalo. Stejně jako přišel neočekávaně krásný podzim, projeví se v lidech to lepší a všechno zvládneme. Je dobré vědět, že na rozdíl od počasí si za to budeme moct sami.