fbpx

Pátek Karla Křivana: Proč je tu víc poradců než těch, kteří dokážou rozhodnout 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Moudře radit a komentovat něčí kroky je velice záslužná a oceňovaná práce. Ale jít před lidi a udělat rozhodnutí představuje i odvahu, které se u nás stále nějak nedostává

Zveřejněno: 21. 10. 2022

Setkávám se s nimi stále častěji: poradci, kouči, konzultanti, experti, guru... A sám jsem vlastně jeden z nich. Ti lepší mají svým klientům poskytnout informace, pohledy, názory, které oni neznají nebo znát nemohou. Vhled do oblastí jim dosud utajovaných. Ukázat jim možnosti, nabídnout zkušenosti z podobných situací, do kterých se dostali, či alternativy řešení, které dosud používali a ono nefungovalo. Celé to „poradenství“ má klienta vést ke správným rozhodnutím, zlepšování se, výhodnější pozici při vyjednávání, kladnějšímu přijetí v médiích, hlubším znalostem a tak podobně.

Chybou ovšem je, když týmy poradců vedou k alibismu, k ředění odpovědnosti a k pokračování velké nemoci dneška v podobě malé odvahy, neochoty rozhodovat a vůbec k nekonečným analýzám a poradám, tedy k odkládání činnosti. Moje zkušenost je, že se toho víc naučíte, když věci děláte, než když si stále čtete či posloucháte někoho, kdo vám říká, „jak by to mělo být“.

Mezi dvojkou a jedničkou

Henry Kissinger, znalec zákulisí světové politiky a člověk, který pracoval jako akademik, poradce i výkonný ministr, ve svých pamětech často vypráví o velkém rozdílu mezi „dvojkou“ a „jedničkou“ v hierarchii instituce. Jako druhý muž mohl svému prezidentovi nosit rozpracované alternativy, ale to rozhodnutí bylo na šéfovi. V konečném důsledku tedy záleželo na charakteru jednoho člověka. Na jeho schopnosti orientovat se ve složitých problémech, do jejichž detailů nemohl zcela proniknout, a schopnosti, které se říká umět vést. Za to mu pak připadla veškerá sláva za úspěch i nepochopení, ale také hanba v případě porážky. A to bolí. Proto to mnozí odkládají a nechce se jim být tím, kdo je pod konečným rozhodnutím podepsaný.

Všímejme si víc lidí, kteří věci dělají, než těch, kteří je možná vtipně a chytře komentují.

U nás máme spoustu rádců, ale málo lidí, kteří by šli a něco začali dělat. Když se pro nějakou cestu rozhodnete, málokdy máte totiž po ruce vše, co byste ideálně potřebovali. Je to, jako by dávní mořeplavci čekali, až budou mít kvalitnější lodě, vycvičenější a zkušenější posádku, podrobnější mapy. Jenže to by v přístavech čekali doteď. Sklady by byly plné pečlivě zpracovaných variant cest, spočítaných nákladů a vysvětlených rizik. Leč to zásadní riziko je ono rozhodnutí "jdeme do toho“.

Radiči na sítích

Na mé práci je nejzábavnější, že stále ještě takové lidi potkávám. Osoby se snem, řeklo by se s vizí, touhou, přáním být někde první, objevit něco, na co ještě nikdo nepřišel, porazit silnějšího konkurenta, prorazit na trhu se službou či produktem, který dosud nikdo nenabídl. Takoví lidé často slyší  „to nejde“,  „nejsme ještě připraveni“,  „nemáme dost dat“,  „nevíme, co se stane, když uděláme to či ono“, ale oni to jednoduše udělat musí. Takoví lidé se stávají vůdci a mají kolem sebe lidi, kteří s nimi rostou, protože zajímavá činnost takové přitahuje.

Až moc spoléháme na pomoc druhých, potřebujeme všemožné berličky a podpory, chceme, aby někdo jiný něco udělal či rozhodl. Úspěch naší civilizace ale nestál na opatrnosti a čekání na tu nejpříznivější situaci. Stál na lidech, kteří dělali věci, které považovali za správné, nutné či zajímavé. Ano, mnohdy za tím byla touho po osobním prospěchu, slávě, uspokojení ega a vůbec zisku v různých jeho podobách.

Konečný kladný dopad to ale většino mělo na celé okolí, komunitu, jak se dnes říká. Radit někomu může být užitečná činnost i zástěrka pro neschopnost nést vlastní kůži na trh. Všímejme si víc lidí, kteří věci dělají, než těch, kteří je možná vtipně a chytře komentují. Milované i proklínané sociální sítě vedou k tomu druhému. I proto možná naše země i město již zhruba dekádu stojí na místě a nechápe, proč svět je v pohybu, zatímco my jej sledujeme a moudře radíme, jak bychom to dělali, kdybychom... Dál už to znáte.

Související…

Pátek Karla Křivana: Jak nezůstat jako košťata v komoře
Karel Křivan

foto: Shutterstock

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...