fbpx

Tenisem s textovkami šálíme sami sebe. Doufáme, že dostaneme vztah pod kontrolu 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Americká specialistka na vztahy rozebírá, jak škodlivé může být, když vás někdo drží v šachu skrze telefon. Soudobé vyměňování textovek přirovnává Yvonne Castanedová k frustrující hře tenisu, kdy má jeden z hráčů jasnou převahu

Zveřejněno: 28. 5. 2022

Vztahy mohou být ošemetné, zvláště v dnešní době, kdy spojení s někým obvykle probíhá prostřednictvím nějaké formy technologie. Ať už někoho potkáte na Tinderu nebo na večírku, poprvé se pravděpodobně spojíte prostřednictvím textové zprávy. Na tomto poli je ale problematické odhadnout, jak to s vámi ten druhý myslí. Nemáte výhodu očního kontaktu, nemůžete číst z řeči těla, nemůžete tedy pořádně ani poznat, zda o vás má či nemá ten druhý zájem.

Proč hrajeme hry, co nás ničí

Podle Yvonne Castanedové, klinické sociální pracovnice zaměřující se na léčbu traumat, takové vyměňování textovek připomíná tenisovou hru, při níž je jeden z hráčů znevýhodněn, protože tuší, že ten druhý je silnější. Doopravdy s ním nechce hrát, jenže si nemůže pomoct, protože každý další míček (nebo každá další zpráva) v něm podněcuje touhu pokračovat, přestože tuší, že ho to vlastně ničí.

Na webu Psychology Today Castanedová popisuje, jak v ní podobné pocity frustrace a mrzutosti vzbuzovala v dětství právě tenisová hra se silnějším bratrem, mnohem později pak našla paralelu v nesouměrném textování s protějškem, který ji nejspíš zajímá víc než ona jeho.

„Posílání zpráv tam a zpět v raných fázích potenciálního vztahu může způsobit, že se budete cítit podobně jako já, když jsem hrála tenis s bratrem – bezmocně,“ přibližuje. „Jste neustále na druhé straně hřiště, napjatí a nervózní čekáte, až druhá osoba odpálí míč, abyste mohli zjistit, kterým směrem se vydat.“

Hraní tenisu pomocí textových zpráv může vést k rozvoji myšlenkových vzorců, v nichž přehnaně analyzujeme a přehodnocujeme každou textovku v naději, že převezmeme roli vůdce.

Když dostaneme první textovku, cítíme se podle ní v podstatě podobně. Jsme plni nadějí, říkáme si, že o nás protějšek určitě zájem má, jinak by přeci nenapsal. V euforii okamžitě odpovídáme, leč odpovědi se sami nedočkáme, a to klidně i několik dní. Neustále kontrolujeme telefon, přepadá nás frustrace, přemýšlíme, proč nepíše, a nakonec se začneme smiřovat s tím, že zapomeneme, když tu náhle si nás onen trapitel zaháčkuje další textovkou. A takhle to jde pořád dokola.

Vzrušení střídá frustrace

Pokud jste někdy něco takového zažili, a v dnešní době by bylo divné, kdyby ne, jistě víte, jaké pocity může takový textový tenis vyvolat. „Je to vyčerpávající a má to skutečně dopady na duševní zdraví člověka,“ píše Castanedová s tím, že podobnou situaci řešila již s celou řadou klientů. Hraní tenisu pomocí textových zpráv podle ní rozhodně může vést k rozvoji nezdravých myšlenkových vzorců, v nichž přehnaně analyzujeme a přehodnocujeme každou textovku v naději, že odhalíme strategii, jež se za ní skrývá, a konečně převezmeme roli vůdce. Jenže se to nedaří.

Textový tenis tak vyvolává úzkost, která může nepěkně narušit každodenní život. Koncentrace na cokoliv kromě telefonu se absolutně nedaří, nastupuje nevrlost, podrážděnost a nejhorší ze všeho je, že začínáme pochybovat sami o sobě. Říkáme si, že možná nejsme dost chytří, hezcí, bohatí, moderní… Prostě dost dobří pro toho, kdo je na druhé straně hřiště. Paradoxně nás ale tohle všechno nutí ve hře pokračovat, protože prostě doufáme, že karta se jednoho dne obrátí.

Jak z toho ven

Vypadá to beznadějně, Castanedová ale nabízí řešení. Podle ní je v první řadě nutné si ještě předtím, než se do hry vůbec pustíme, ujasnit, co vlastně chceme. Hledáme trvalý vztah, nebo nezávazný flirt? Tomu uzpůsobme svoje reakce. Dopřejme si čas na to zjistit nebo vydedukovat, jak to s námi druhá strana myslí, po celou dobu ale zůstávejme na své straně kurtu a nebojme se nastavovat pravidla.

To ve zkratce znamená: Dělejme všechny věci, které nás činí šťastnými, a nenechme se vtáhnout do otroctví telefonu. Nenechme svůj svět řídit osobou, kterou pořádně neznáme, píše Castanedová. „A pokud dotyčný pravidelně odpovídá teprve po pár dnech, nečekejte, co udělá, a odpalte míč sami. Podle toho, co jste dosud viděli, se svobodně rozhodněte, zda vám za to stojí, nebo ne,“ uzavírá odbornice na vztahy s připomínkou, že „aby se mohlo hrát, musí být na kurtu vždy dva lidé“. Nebojte se z něj odejít jako první a najít hráče, který vám bude rovnocenným partnerem, dodává Castanedová.

Související…

Je synchronicita jen produktem naší mysli? Údajně jde o psychologický narcismus
Milada Kadeřábková

foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today

Tipy redakce

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Je smrt něco nezvratného? A kdy vlastně nastává? Všechny vyspělé státy mají ve...