Pátek Karla Křivana: Honza za pecí byl možná chytrý, ale měl proleženiny

Lidé, kteří mě lépe znají, se podiví, že zrovna já tu budu obhajovat práci. Jistě, nebyl jsem nikdy workoholik a už se jím asi nestanu. Na druhé straně za zmizelých třicet let se většina důležitých událostí a vztahů v mém životě točila kolem práce. Teď čtu, že ve Španělsku budou zkušebně pracovat jen čtyři dny v týdnu. Ten pátý bude dotovaný, jak jinak. A jinde kdosi dává rady, jak jít ve čtyřiceti do důchodu.

Jako by práce byla cosi, čeho když se zbavíme, budeme šťastnější. Iluze z pohádky o hloupém Honzovi, kdy hrdina se válí, pak vstane a přivede do chalupy princeznu a půl království. S tím půlkrálovstvím je to celý divný, neznám rozumnou zemi, která se dobrovolně zbaví své poloviny.

Z pracovního punku do hnízda

Patřím ke generaci, která na počátku devadesátek zakládala reklamní agentury. Bylo nám mezi dvaceti a třiceti a v práci jsme vlastně žili. Tak nějak od desáté jsme se tam začali scházet, vymysleli návrhy, které nám odpoledne klient shodil, protože na naši kreativitu nebyl nikdo zvědavý, zvlášť když jsme netušili, co je to grafický manuál, a že je důležitější klientovi odezírat z úst než mít vlastní myšlenky.

Budujeme jakýsi konzumní komunismus. Chceme vše, co nabízí kapitalismus, ale nechceme za to platit úsilím, které si úspěch vyžaduje.

Když se začalo stmívat, přesunuli jsme se na Újezd nebo do třiadvacítky nebo na Kamýk, podle toho, kam se nám zrovna chtělo. A bylo jedno, zda byla středa nebo sobota. Pak se děly i jiné věci, ale o tom jindy. Jak šel čas, z náhodných známostí se staly přítelkyně, kolegové si pronajímali byty, které byly pohodlnější než kanceláře, z přítelkyň byly manželky, které chtěly pračky a sedačky, přicházely neodolatelné nabídky na práci v klimatizovaných kancelářích a večery jsme museli trávit víc s klienty než s kamarády. Člověk zkrátka začal vnímat rozdíl mezi domovem a prací a začal hnízdit.

Aby oheň neuhasl

Nepláču po zašlých časech. Takhle už to nebude. Nyní ale budujeme jakýsi konzumní komunismus. Chceme vše, co nabízí kapitalismus, ale nechceme za to platit úsilím, které si úspěch vyžaduje. Populární je rovnováha mezi osobním a pracovním životem, což je teoreticky správné, ale prakticky to nefunguje. Myslím, že znáte ten pocit, kdy nemůžete nějaký nápad nebo pomyšlení na nápad dostat z hlavy.

Jen mi není jasné, kdo bude pěstovat vinnou révu, točit filmy, vyrábět letadla, stavět pódia, když ideálem nebude vinař, filmař, stavitel nebo hudebník, ale Honza za pecí.

Mozku je jedno, zda je neděle nebo úterý, pohrává si se zárodkem myšlenky a vy byste se na to mohli vykašlat, ale víte, jak je taková situace křehká, ten zárodek myšlenky se nesmí vyplašit, pomalu je třeba pod něj přikládat, nejdříve malými třískami, aby ohýnek neuhasl, ale zase tak, aby ho přehršle myšlení neudusilo. A ten plůdek čehosi nového buď bude zasypán každodenními nezajímavostmi, nebo vyroste v cosi použitelného.

Chci říct, že lidé jako Leonardo, Steve Jobs a další dle vašeho výběru nedělili čas na dny pracovní a odpočinku. Rádi se bavili a mnozí neodhadli sílu démonů požitku, ale o ty zárodky nápadů v mozku pečovali. Bez ohledu na počasí, abych tak řekl.

Zvídavost vede k touze po změně, které lze dosáhnout jen činností. Práce nám nepřekáží v radosti. Není to něco, co nám brání být šťastnými, bavit se, cestovat, poslouchat muziku a hrát hry. Jen mi není jasné, kdo bude pěstovat vinnou révu, točit filmy, vyrábět letadla, stavět pódia, když ideálem nebude vinař, filmař, stavitel nebo hudebník, ale Honza za pecí, který si užívá své existence, aniž ji tvoří. Ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu vystupují také jepice. Najděte si tu část, je velmi krátká. A je o nás.