fbpx

S psycholožkou a vedoucí Poradny pro rodinu v Ústí nad Orlicí Lucií Mačkovou o tom, proč jsou lidé v druhé koronavirové vlně vyčerpanější než v té první, proč někteří tolik bojují proti rouškám a jak hledat světlo na konci tunelu

Zveřejněno: 18. 11. 2020

Koronavirová pandemie na nás v druhé vlně dolehla v plné síle. A jak se ukázalo, její zvládání bylo a ještě je pro nás v mnohém těžší než na jaře. I když už za sebou máme jisté zkušenosti, a koronavirus se tak z velké neznámé stal něčím, na co si pomalu začínáme zvykat, jsme vyčerpaní, bez nálady a "solidárního nadšení". Kde tedy dnes hledat klid a pohodu? O tom jsme si povídaly s psycholožkou Lucií Mačkovou.

Protože se známe dlouhá léta a pocházíme z jednoho krásného města nad Orlicí (kam tedy koronavirus bohužel dorazil už taky), dovolila jsem si v rozhovoru tykání. Třeba pak ony popisované "psychologické dopady" nebudou tak bolestivé.

Jaké pocity podle tvých zkušeností pandemie a podobné situace, u nichž nevíme, kdy skončí, u lidí vyvolávají?

Setkávám se samozřejmě s celkovou nespokojeností a nepohodou. Především se objevuje strach o zdraví nebo o práci. A ten doprovází hněv, bezmoc. U některých klientů to pak vede k úzkostem, nebo až k depresivnímu ladění.

Tím, že chybí nějaký konstruktivní plán, o který bychom se mohli opřít, a nemáme jistotu, jak dlouho to bude trvat, docházejí síly snáz.

Dostáváme se tedy do nejistoty, kterou těžko můžeme ovlivnit. Ve chvíli, kdy nám někdo blízký leží na JIPce v ohrožení života, může se jednat v podstatě o traumatický zážitek. Takže... není to nic jednoduchého.

V čem se, co se týče naší psychiky, liší druhá vlna od té první?

Myslím, že hlavně tím, že už máme nějakou zkušenost. V tom dobrém slova smyslu. Lidé nejsou tolik vyděšení z neznámého, prvotní šok opadl. Na druhou stranu jsou již vyčerpaní. Jaro nás všechny stálo dost energie a tím, že chybí nějaký konstruktivní plán, o který bychom se mohli opřít, a nemáme jistotu, jak dlouho to bude trvat, docházejí síly snáz.

Řada lidí protestuje proti rouškám. Tvrdí, že je to omezení osobní svobody. O čem to podle tebe z pohledu psychologie vypovídá?

Jednak si opravdu myslím, že je to reakce na chaotická opatření vlády. Ve chvíli, kdy chybí důvěra v toho, kdo nařízení vydává, je přirozeně vyšší riziko nějakého vzdoru. Vliv mají určitě také dezinformace, které kolují na sociálních sítích, dezinformačních webech a podobně. A dále to může být odrazem popření, bagatelizace problému jako takového.

Protože realita je tak těžká, že nastupují tyto obranné mechanismy psychiky. A ještě mě to vede k myšlence, že boj proti rouškám je vlastně aktivitou, která lidem může pomáhat s pocity bezmoci. Ten tlak, že se musím omezit, je ventilován právě tím bojem, nějakou takovou aktivitou. Jinou motivaci mohou mít samozřejmě zase lidé, kteří mají nějaké zdravotní problémy a roušky jim pak situaci ještě více komplikují.

Každý cítí něco jiného, někdo strach, někdo hněv, smutek... Jak s těmito pocity bojovat a v čem jsou v době pandemie specifické?

Pokud se mi to podaří, tak bych se měl zastavit, uvědomit si, co se se mnou děje. Zda mě zahlcují emoce nebo myšlenky. A s tím dál pracovat tak, jak umím. Pomáhá někomu zavolat, vypovídat se, nebo si to odžiji skrze tělo – zacvičím si, vybiju energii, vypláču se. Nebo úplně změním pozornost a pustím si film, budu si číst a podobně.

Jde vlastně o to, uvědomit si emoci, přijmout ji, nechat ji projít a odejít, přitom se snažit nedávat té emoci takovou váhu. A myslím, že v pandemii je to specifické tím, že nám chybí zdroje, jak se odreagovat. Především pro extroverty, kteří čerpají energii zvenku, z kontaktu s lidmi. Pro ně je kvůli opatřením obtížnější tyto zdroje využívat.

V krizích, jako je pandemie, se také hodně projevuje rozdělení naší společnosti. Přátelé i rodiny se hádají kvůli rozdílným názorům. Jak najít společnou řeč? Řešením asi nebude například téma "roušku ano, či ne" přeskočit.

Pokud na to máme sílu, tak musíme být asi každý vnímavý k tomu, že každý z nás se se zátěží vyrovnává jinak. A vzhledem k tomu, že kvůli pandemii jsme všichni v mnohem větším tlaku, tak z toho logicky vyplývá, že reakce budou rozdílné, třeba i extrémní.

Lucie Mačková

Psycholožka a vedoucí Poradny pro rodinu v Ústí nad Orlicí. Vystudovala jednooborovou psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Absolvovala výcvik v mediaci a v edukativní rodičovské terapii, také psychoterapeutický výcvik v logoterapii a existenciální analýze. Několik let pracovala jako školní psycholožka na Základních školách v České Třebové, Ústí nad Orlicí a na ZŠ praktické v Lanškrouně. Ve volném čase se zabývá lektorováním, organizací konferencí a arteterapií.

Každý jsme jinak odolný a používáme různé obrany k tomu, jak to všechno ustát. Tedy je to hodně o toleranci v tom smyslu, že si řekneme, "ano, máme rozdílný názor, na kterém se neshodneme, ale současně respektujeme to, že to každý z nás, co tu sedíme za stolem, prostě můžeme vidět jinak". Viz příklad toho protestování proti rouškám z předchozí otázky. I za tím mohou být velmi různé důvody.

Nějaký tvůj tip, jak si v období pandemie zachovat "zdravý rozum"? Na co se zaměřit, čemu se věnovat, co dělat a nedělat?

Tip? Měli bychom na sebe být hodní, mít pro sebe pochopení, že jsem v zátěži, že se nemusíme všichni cítit pořád radostně, že negativní emoce jsou v pořádku. A jinak bychom měli využívat své zdroje. Věnovat se tomu, co nás baví, odpočívat, celkově se o sebe starat, sdílet radosti i problémy s rodinou, s přáteli. A co nedělat?

Nesledovat pořád zprávy, stačí mít přehled o situaci, ale rozhodně je zatěžující nonstop sledovat aktuální dění, čísla nově pozitivně testovaných a podobně. No a pokud na nás ty starosti dolehnou, tak se určitě nebát vyhledat odbornou pomoc.

Související…

Mohou za problém rozdělené společnosti politici? Spíš jde o reakci na nejistotu
Jan Handl

foto: Archiv Lucie Mačkové

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...